EasyRocker - @ 01.08.2016 | #

Musím říci, že tvorba Nirvany je pro mě dodnes kultovní záležitostí, protože Kurt Cobain svou tvorbou počátkem devadesátek radikálně přepsal hudební pravidla a nasměroval spolu s dalším "souvěrci" kormidlo zpět k více rockové produkci. Za něj hovoří ne médii vytvořené stupidity či nešťastná smrt, ale především skvělá muzika, pod kterou byl podepsán.

Drsné kytarové vazbení a velebná melodie a je tu už známá Serve the Servants se znuděným a ospalým Kurtem. Ano, vše je tu jakoby uměřené, jen snad drtivé Grohlovy palby v pozadí nám připomenou, na čí to půdě že jsme, a abychom si dali bacha. Tady je ten verš o rozvodu rodičů, který už Kurta nudil. Ovšem pozor - přichází drtící kytarové salvy skoro až metalového ražení a drsná palba Scentless Apprentice. Drsný, těžkotonážní model nirvanovského hřmění s děsivě deklamujícím a ječícím Kurtem, totálně úchylným textem, kterých je ale na albu většina a jsou víceméně načichlé medicínou. Kytarové návaly, vazby a sípání jsou neskutečné, stejně jako Grohlova odbržděná mlátička. Je někdo, kdo nezná velebné akordy balady Heart-Shaped Box (podle Kurtovy oblíbené bonboniéry), střídající se s parádně rozervaným refrénem a legendárním textem, který snad mířil na jeho partnerku Courtney Love. Jinak k tomuto hitu z největších asi není potřeba nic dopisovat. Totéž vlastně můžu napsat o Rape Me - trochu "jiná" verze motivu ze Smells Like Teen Spirit a krásně velebná melodie refrénu. Kurt tu demonstruje veškerou rozervanost a smutek, jeho zdrcující řev ve finále už vstoupil do kánonu rocku. Chtěl-li někdo další hit, dostalo se mu ho. Frances Farmer Will Have Her Revenge on Seattle (s odkazem na čerstvě narozenou dceru) je další typickou genialitou z Kurtovy dílny - krásně stavěné melodie v riffu, silový hlas, v refrénu až řvoucí, a v pozadí nezničitelná práce rytmiky - duo Novoselic/Grohl bylo v tomto ohledu nedoceněno, a přitom absolutně první liga. Dumb je prostá, smutná, akustická skladba s odkazem na Beatles, které Kurt velmi obdivoval jako skladatele. Motto asi jsem hloupý - možná jsem jen šťastný je výstižné. Krásně pracuje basa a hostující cello Kery Schaley. Very Ape je krátká, drsně kvílející úderná skladba v duchu dalších Kurtových favoritů, alternativců Pixies. Kytara válcuje vše. Milk It je děsivou apokalypsou, start v podobě bicí salvy, pak se děsivé, temné strunné návaly střídají s disharmonickými tóny kytar a Kurtovým deklamováním, jekotem i děsivým řevem. Šílená věc pro šílené rozpoložení. Úplně opačnou, velebnou a klidnou věcí je Pennyroyal Tea s akustickým entrée, s úžasně klenutou melodií, rytmika se drží v pozadí a i Kurt je spíše odevzdaný a apatický, než drsný a útočný. Radio Friendly Unit Shifter je další silně alternativní záležitostí - neurotické vazby puštěné naplno do prostoru, rychlé Grohlovy bicí a drsně riffující kytara, která se propojuje s nepravděpodobně znějícími disharmoniemi a výpady všeho druhu. Čistě experimentální věc včetně zpěvu, který je spíše temnou nervní deklamací. Klasické Nirvany jsou tu jen útržky. Také tourette´s má podobný charakter, ale je krátká, úderná a vše drtící, hrdelní teror je šílený. A to ji hráli klíďo píďo i na koncertech... Hladivý, něžný závěr - All Apologies, kde Kurt bere všechnu vinu na sebe. Krásná čistá melodie opět s krásně hostujícím cellem. Závěr v podobném duchu jako Something in the Way na předchůdci, i když přece jen ve svižnějším duchu. Bonusovka Gallons of Rubbing Alcohol Flow Through the Strip je dalším děsivým alternativním spalujícím děsem, mučící vaše sluchová ústrojí přes sedm minut. Undergroundová, drsná tvář Nirvany.

Desky Nevermind i In Utero jsou pro mě jednoznačně pětihvězdičkovou záležitostí. I já se stále zejména nad drážkami této desky podivuju, že tímhle způsobem hrála vlastně nejprodávanější kapela té doby. A zatímco Nevermind bylo zvukově mírnější, tady se to podařilo jen zčásti, někde pak vůbec. Pět za zhudebněnou apokalypsu.

horyna @ 01.08.2016 11:04:43 | #
Hoj EasyRocker: když v 91 Nevermind vyšel a já před pár lety (zhruba před revolucí) s hudbou teprve začínal, byla ta kapela najednu všude, dokonce i já jsem se jejím přísunem nechal strhnout a desku (i tu recenzovanou) si koupil a líbila se. Rychle jsem se ale přejedl a jelikož podobně najednou začali hrát skoro všichni začal jsem k nim citít obrovskou zášť, opovržení až nenávist. Všude se psalo, že vlastně grunge pohřbil melodický kapely a opravdu v té době to byla celkem i pravda. Hodně jich přestalo existovat a ty co přežili, radikálně otáčeli kormidlo na Seattle. Jen pár silných jedinců(ze všech stylů) si zachovalo ksicht a nezaprodlo se. Je ale také pravda, že díky hudebnímu zdrsnění vzniklo mnoho klenotů, které by za vlády glam rocku a stylu alá Bon Jovi, či osdesátkové vysychající studnici nikdy nevyšlo. Ten amerikanizovanej hudební slaďák stejně vymíral a pistole a růže, či Mot. Crue by to nejspíš taky neutáhli. Jé jak já je v těch devadesátkách nesnášel, teď se přes to s grácií přenesu, přesto je nemusím. Takový Alice in Chains, první dvoje Stone T. P., ale i některý Pearl J., či Soundgarden-Super... v sobě nesou mnohem víc kvality, než zmiňovaní Cobainovci.