Reakce na recenzi:

horyna - @ 15.11.2018

Předešlou fantastickou desku Rhetoric jsem si nedávno ponechal dlouhou dobu nahranou v mp3 v auťáku a vozil ji sebou kam se dalo. Občas ji prokládal jinými kapelami, ale něco mě stále nutilo tu desku pouštět znovu a znovu. Po nějaké době jsem si na ní vypěstoval takřka závislost, až jsem se jednou pozastavil nad tím, proč vlastně poslouchám pořád tu stejnou nahrávku a neseženu si taky jejího nástupce. Nechtěl jsem se zalamovat nějakým naháněním cd na prodejních portálech a podíval se rovnou na stránky kapely, jestli vůbec fungují. Tam už byla objednávka přes jejich eshop hračka a za dva týdny se cd hřálo u mě doma.

Prozradím rovnou, že toto je absolutní bomba a podle mne ještě o chlupínek větší než je Rhetoric. Prostě neoprog té nejvyšší kvality, nejhrubšího zrna. Nad kapelou Credo se vznáší betelný arenovský stín, a to díky obrovské podobnosti zpěváka Marka Coltona s jeho "vzorem" Paulem Wrightsonem. Ta podoba je tak neuvěřitelná, že máte pocit, jestli náhodou neposloucháte nějakou nezveřejněnou skladbu z desky Visitor. Credo totiž i jako Arena znějí a hrají. Někdo by mohl namítat: "Á, tak další ostrovní prog, kolik jich takových už je..." Odpoveděl bych mu na to, že má možná pravdu, ale kolik jich zná tak kvalitních a aranžersky prokomponovaných jako jsou Credo.

Jejich pojetí je velice osvěžující a neskutečně nápadité. Aranžérské schopnosti leadera Mikea Vartyho obsluhujícího klávesy a melodické cítění kytaráka Tima Birrella jsou nevysychající. Ve své brilantnosti si tato (stejně jako předešlá) deska může podat ruce s nejlepšími alby IQ, Pendragon (z období Believe) a právě Areny z konce devadesátých let.

Credo jsou zkrátka typem skupiny, na kterou je dobré diváka upozornit, protože ne každému se do její blízkosti podaří dostat. A nechat si takový klenot uniknout by bylo škoda.

PS: A ještě jedno velké děkuji nezdolnému propagátorovi všeho novodobě progresivního na Progboardu, kolegovi Braňovi. Odvádí v tomto oboru vskutku záslužnou činnost.