Reakce na recenzi:

horyna - @ 31.01.2018

Milujete dominantně pulzující hru baskytaristy Chrise Squira? Rádi se necháváte unášet sametovým, děťsky líbezným přednesem Jona Andersona? Nedělá vám problém rozmotávat zašmodrchaná klubka progresivních provazců spletených uprostřed písní velkých Yes?
Jestliže jste podvakráte odpoveděli ANO a u otázky třetí vykřli slovo NEDĚLÁ, vyhráli jste v letošní tombole první cenu a tou je pobyt v pohádkové zemi DRUID vyobrazené na obalu jejich prvního alba.

Ptáte se jakých Druid? Jde snad o nějaký klon praotců vypiplané progresivní rockové větve Yes?
Ano i ne! Pokud by kapelu Yes v jejich nejkreativnějším období vymezeném mezi léty 71-78 skutečně klonovali, pak by TI druzí patrně zněli jako ona recenzovaná kapela.

Sametově jemný soud, dokonalý zvuk jednotlivých nástrojů, výrazně vytažená bublající basa i Anderonovský esprit v hrdle Danea Stevense, to jsou hlavní atributy hudby Druid. Hudby, která se okázale natlačuje mezi Yes-ovskými mantinely a vůbec se tím netají. A proč by vlastně mělo být těmto pánům stydno? Hraje jim to na výbornou, instrumentální paletu mají naplácanou všemi možnými barvami a pokud dokáží aranžovat melodie a klávesové odstíny s podobnou křehkostí jako parta number one, já jim tu ne-originalitu mile rád odpustím.

A pokud jste dali na mou radu a prvotinu Druid si nakonec přeci jen míníte obstarat, pohodlně se uvelebte ve svém křesílku, zmáčkněte tlačítko play a nechejte na sebe působit celičkou krásu Toward The Sun. Budete si myslet že právě začíná svítat. Ještě chladivé jarní jitro vás štípne mezi oči, ale pomalu stoupající slunce vzhůru a okolní probouzející se příroda vás nenechá netečnými. Po pár minutách vás Yes-ovský klam začne opouštět a garance návratu k tomuto albu se začne zvyšovat.