Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 05.05.2011

Psal se rok 1970, šedesátá léta nadobro odplouvala do minulosti a zanechávala za sebou hudební otisky své doby, které ani po téměř čtyřech desetiletích neztratily svůj vnitřní náboj a sdělnost, díky své bezprostřednosti, možná naivitě, ale přesto v jasných konturách lidského snažení…
Kalifornie, stát slunce, dal v šedesátých letech jasný impuls řadě skupin, které se zapsaly do historie, ale mnohé z nich překročily její význam a jejich hlas dolehl až do Evropy a nezůstal nevyslyšen.
David Crosby - kytarista a zpěvák skupiny Byrds, Graham Nash z anglické skupiny Hollies, Stephen Stills a Neil Young ze skupiny Buffalo Springfield se jako hudební kolegové potkali na projektu, který zúročil jejich společné nazírání na hudební struktury. Crosby, Stills a Nash se potkali už v r. 1969 na eponymním albu, které se setkalo s velkou pozorností hudebních kritiků a posluchačů. Rozhodli se proto v nastolené koncepci pokračovat. Připojil se k nim i Stillsův bývalý spoluhráč Young a začaly se rodit skladby, které nakonec utvořily album Déja vu, které vyšlo na firmě Atlantic v r. 1970. Produkci si obstarali hudebníci sami, ve spolupráci s hudebním režisérem Billem Halversonem a nahrávání probíhalo ve studiích Wally Heiders III v Los Angeles.
Výsledkem bylo album s deseti skladbami, o které se podělili protagonisté rovným dílem. Nutno podotknout, že vznikl projekt s vyváženými kompozicemi, při kterém byly kladeny vysoké nároky na vokální harmonie a vícehlasé pojetí, které ční jako rozpínavá obloha nad vlnící se nekonečnou kalifornskou oblastí hor, hlubokých údolí, vyprahlých pouští a úrodných plání…
Úvodní skladba Carry On zahajuje úderností akustických a elektrických kytar, za nimiž následují sborové vícehlasy a přidává se k nim celá doprovodná skupina do mohutného tvaru, přesně seřízená rytmika, z níž nic nevyčnívá, ani nepřekrývá bohaté harmonie doprovázené varhanami.
Druhá skladba Teach Your Children sound obrací ke countryovému pojetí čistých akustických kytar a hostující slide-kytary člena kalifornských Grateful Dead. Tohle písničkářské pojetí inspirovalo v sedmdesátých letech pražské folkové trio Marsyas, aby pod názvem Zní vytvořilo docela zdařilou napodobeninu s přirozeně znějícími vícehlasy.
Třetí skladba Almost Cut My Hair nás ale obrací k elektrickému pojetí téměř bluesového charakteru, v níž excelují na elektrické kytary Stephen Stills a Neil Young, kteří svými řeřavými a kvílejícími tóny dodávají skladbě na masívní rockové platformě náležitý důraz. Zklidnění přichází ve skladbě Helpless, v křehkém motivu výměny tří akordů se skrývá Youngovo velmi citlivé sdělení, které svými naříkavými vícehlasy doprovázejí ostatní hudebníci. O tom, jak může tato skladba citlivě zasáhnout, svědčí i použití v drásavých násilnických scénách z filmu Strawberry Statement, který byl u nás pod názvem „Jahodová proklamace“ promítán v polovině sedmdesátých let, kdy americká národní garda s obušky tvrdě zakročila proti stávkujícím studentům na univerzitě v Kalifornii. Svižnou a odpichovou verzi skladby písničkářky Joni Mitchell – Woodstock, natočili CSN&Y v rockovém aranžmá, s přiostřenými elektrickými kytarami, dusající rytmikou a především s nedostižnými vícehlasými vokály.
Skladba Déja vu, která dala celému albu název je podmanivá od prvních harmonických postupů aranžovaných kytar, sborů a kladený důraz na atmosféru uvnitř sdělení je téměř nepopsatelný. Na foukací harmoniku hostující člen Lovin´ Spoonful dodává skladbě nezbytnou porci nostalgie. Aranžérsky asi nejnáročnější skladba, zejména po vokální linii, jaká se na albu objevuje, která vytváří onen kalifornský sound šedesátých let v bytostném slova smyslu.
Píseň Our House, má popěvkovitý charakter výrazné melodické linky v něčem připomínající Beatles v polovině šedesátých let, by se dala charakterizovat jako skladba s hitovými ambicemi. Její bezprostřednost je utkána z přediva intonačně nedostižného pojetí v líbivém duchu. Také ona byla použita ve zmíněném filmu „Jahodová proklamace“, jako podkres pod romantickou scénu dvou neplánovaně zamilovaných.
4 + 20 je komorní skladbou, kterou Stills interpretuje sám na akustickou kytaru a zpívá svým zastřeným bluesově ohýbaným způsobem, jako nějakou osobní zpověď. Mnohdy stačí jen málo, aby hudební sdělení cíleně zasáhlo do černého. Nostalgicky znějící píseň to potvrzuje v každém ohledu.
Zato skladbu Country Girl lze označit jako miniaturní suitu. Jedná se o kompozičně nejnáročnější celek na albu, alespoň po formální stránce, kdy Young vystavěl podle architektonického modelu kostru, kterou harmonicky dále rozvíjel. Jistý druh patosu sice nebývá na písničkářské produkci žádaný, tady ovšem bylo docíleno vnitřně soudržného propojení s myšlenkou, interpretací a textovou výpovědí v jednolitý celek. Ortelný zvuk varhan se propojuje s ohýbanými tóny foukací harmoniky, použitím tympánů a vrstvených kytar s mohutným sborem bylo docíleno mimořádného účinku, kdy zhutnělý sound se nečekaně ústrojně slučuje s naléhavým a téměř křehkým interpretačním pojetím zpěvu…
Závěr patří úderné rockové skladbě Everybody I Love You, do které se zapojí celá skupina jako o závod. Sborové hlasy a přiostřené elektrické kytary dodávají písni na účinnosti a kompaktní celek pak vyústí do smířlivého finále a vytváří tak jasnou tečku nad celým projektem.
V r. 1974 Gramofonový klub Supraphonu vydal toto album se zcela odlišným designem, zato tentokrát opatřil desku rozevíracím obalem a připojil k němu poměrně obsáhlý komentář Petra Dorůžky a navíc i překlady textů. Přesto bylo možno odhalit podvod českého vydavatele. Pokud majitel alba sledoval komparativně anglické originály a české překlady, musel zákonitě narazit na okolnost, že skladba Woodstock nebyla ani otištěna, ani přeložena. Pravděpodobně československá cenzura zakázala otisknout pacifisticky vyznívající překlad písně Joni Mitchell proto, aby naše mládež po vzoru „květinových dětí“ nezačala odmítat povinnou vojenskou službu proti zákeřnému imperialistickému nepříteli, číhajícímu na opačné straně Šumavy…
Po vydání tohoto velmi úspěšného alba se skupina CSNY rozešla. Déja vu se však stalo výkladní skříní americké scény konce šesté dekády…

Dávám plný počet hvězd!