Crosby, Stills, Nash & Young - Déjà Vu (1970)

14.03.2021 EasyRocker | #

Posíleni památným koncertem na Woodstocku, ale i svým málem absolutním renomé, vydali hned další rok další zářez, Deja-Vu. Je sice logickým pokračováním hudební pouti CJN, poprvé ale vyšlo pod hlavičkou Crosby, Stills, Nash & Young.


Carry On spustí modelový folk-rock, to mělo trio zažité léty dřiny. A novic do party, Neile Young, vedle harmoniky dává k dobru lahodná sólíčka. Mistrné spojení akustických nástrojů i medové malby hlasů, to jsou křehké kousky Teach Your Children a pochopitelně i hymna v pravém smyslu slova - Almost Cut My Hair. Genialní cit muzikanta Neil Young předvádí v autorské baladě, Helpless. ´Woodstocku´ od Joni Mitchell dali řádný odpich a grády a jistě můžeme hovořit o nejostřejším menu z desky. Nashova fenomenální titulní skladba mě trefuje přímo do srdce jako ta střela Amorova. Bez debaty jeden z jeho vrcholných čísel vůbec... Po další subtilní nashovce Our House nám v 4 + 20 předvede svůj hlasový a akustický um také mr. Stills. Už bylo na čase. Co dodat k náročné 4-dílné Youngově minisuitě Country Girl? Vždyť tu kvarteto pluje bez bázně a hany málem artrockovými vodami, a přece je zakončená poctivou bluesovou harmonikou. Klasa klas. Finále pak nemůže být jiné než dobovým poselstvím lásky a míru - Everybody I Love You.


Ano, ano! Deja-Vu představuje parádní porci hudby. Trojka, posílena o další žánrový fenomén, Neila Younga, se třeba oproti debutu CSN vydalo logicky více uměřenými, folkovými zákoutími. Vyniká každý detail, každá ozvěna struny s vokální hostinou navrch. Nechybí ani náročnost a pánové ukázali, že nevládnou zdaleka jen folkem. 5/5.


reagovat

stargazer @ 14.03.2021 11:59:47
I když nejsem příznivcem tohoto žánru, je mi nad slunce jasné, že Deja Vu v oblasti folk-rock je vyloženě eso es. Parádní muzika, kterou jsem neslyšel víc jak třicet let. Díky.

EasyRocker @ 14.03.2021 12:18:05
stargazer: jo, máme vlastně podobné pocity. Taky nejsem skalní folkař, ale tohle je tak hudebně barevnéí a je tam tolik stylů a různých fíglů a překvápek - a ty hlasy! No mňam, i když debut CSN mi zalahodil o málo víc.

Martin H @ 14.03.2021 18:53:23
Easy, opět skvělá deska a opět skvěle napsáno. Ty vícehlasy jsou neskutečný posluchačský zážitek. Děkuji za připomínku.

EasyRocker @ 14.03.2021 20:02:25
Zdravím i Martina, samozřejmě. Ačkoli už jsem album slyšel nesšetněkrát, třeba při psaní recky jsem se přistihl, že jsem odkryl nějaká nová zákoutí, melodie ... všechno je dokonale zapasováno jak z Lega :-)

jiří schwarz @ 14.03.2021 23:20:34
Jedno z nejkrásnějších LP rockový historie. Skutečně nejen pro "folkaře" (pravda, to by mě ani nenapadlo to takhle škatulkovat, ale to je fuk). Blues s nádhernými přesahy.

PaloM @ 15.03.2021 11:51:02
Toto nie je zďaleka folkový album, 1. a 3. skladba to dokazujú.

EasyRocker @ 15.03.2021 19:55:09
Souhlasím. Ona ta jména samozřejmě sváděla k tomu, že u nich folkaři tk nějak hledali "domov", ale souhlasím, že je to dokonalá slitina stylů ve velkém stylu, jako by právě chtěli ukázatm jak daleko od folkových uspávanek jsou...

Danny @ 20.03.2021 23:28:14
Výborná recenze. Stylové škatulky jsou jen pro hlupáky, toto album je toho důkazem. Skvělá hudba nepotřebuje nálepky.

balu @ 05.08.2022 16:15:25
Zdravím zas po delší době.
Díky za pěknou recenzi na jedno ze základních alb vůbec. Ta hudba vůbec nezestárla a k diskuzi lze jen dodat. že hudba první poloviny sedmdesátek byla velmi rozmanitá a škatulky ještě nebyly důležité!

19.06.2019 horyna | #

Na desku Déjà Vu od čtveřice Crosby, Stills, Nash & Young jsem odevšad slýchával jen a jen chválu. Jenže přece já rocker tělem i duší, nebudu poslouchat nějaký "senilní folk". Dlouho jsem tomuto stylu, nebo řekněme odvětví odolával a k desce se dostal až po proposlouchání se soubory jako jsou Clannad, Fairport Convention, nebo Pentangle. Jednou si tak říkám člověče, když máš rád ostrovní folk-rock, proč nezkusit i ten zaoceánský a může být lepšího alba z této oblasti než je Déjá Vu? Asi těžko.

Už první soustředěný poslech mě udělal obrovskou radost a já veděl, že tady uhodilo na tu správnou hlavičku. Vždyť už jako malému dítěti se mi líbili Plavci/pardón Rangers, nebo nějaké songy od Michala Tučného. Celou desku poslouchám takřka se zatejeným dechem. Její atmosféra, folková křehkost a líbezné melodie se už nedají dostat z hlavy. Co si ale užívám úplně nejvíc, je možnost slyšet každého z těch velkých zpěváků v jiné poloze, v jiné skladbě. Právě ta skutečnost, že každou skladbu zpívá někdo jiný, mi přijde jako dokonalý mistrovský tah.

Nádherný obal, sugestivní zvuk a sladěnost hlavní hráčsko-pěvecké čtveřice v jedno, dělá z tohoto alba naprosto dokonalý dobový artefakt a zároveň jedno z předních folk-rockových děl v historii moderní hudby.

Skláním se před ním, před jeho muzikálností, nápaditostí a vnitřním kouzlem. Pro mne už bude navždy patřit k těm vůbec nejdokonalejším dílům, které kdy hudební svět porodil.

reagovat

Egon Dust @ 19.06.2019 05:26:51
Opäť špičková recenze Mr.Horyna. S...m na celého rockera v sebe, tento album je nádherne dielo. Niečo, čo sa nesmie opakovať. Každý tam dal kus seba. Jeho jedinečnosť je v tom, že sa nesmie opakovať :)

pinkman @ 19.06.2019 05:35:52
Na nápravu není nikdy pozdě. Já tu desku poznal v osmnácti a žiji s ní celý život. Ta hudba je jako příběh, pořád tě někam posunuje.

john l @ 19.06.2019 10:36:26
Deja vu se už dávno stala folkovou klasikou. S kámošema jsme se vždycky hádali, kdo z nich má nejhezčí hlas. Já tvrdím že jedničkou je Crosby.

Martin H @ 19.06.2019 11:48:05
Nádherná deska. Po každém poslechu mám chuť popadnout kytaru a oprášit těch pár akordů, co znám. Pak ale zvítězí rozum nad a desku si raději poslechnu ještě jednou.
Koukám, Marku, že tvůj záběr je bezbřehý a chuť psát tě neopouští.

Martin H @ 19.06.2019 11:50:20
Samozřejmě rozum zvítězí nad hloupým nápadem.

EasyRocker @ 19.06.2019 12:02:23
Ještě raději mám desky CSN bez Younga, to je ještě méně folk a více americký Západ. Debut z roku 1969 je neskutečná deska...

lover-of-music @ 19.06.2019 14:33:08
Tohle album nemá už mé generaci co říct. Skladby nudné, padala mi u nich hlava. Ale neiritovali mě. Kdyby to někdo někde pustil, nešel bych to vypnout. Ignoroval bych to.

Nejvíc mě naštval Graham Nash. Zradil The Hollies, a od skvělých skladeb, jaké Hollies bez debat měli, utekl k folkové nudě. To mu nezapomenu. Kdyby aspoň něco z těch Hollies tady přinesl.

Z roku 1970 znám plno, tisíckrát lepších desek. Namátkou, A Question Of Balance, Atom Heart Mother, 2 Years On, Trespass....

vmagistr @ 19.06.2019 16:18:59
lover: Zradil? Prostě se mu po experimentech, které Hollies prováděli, nechtělo točit album dylanovských coverů. V tvorbě CSN či CSNY vnímám daleko víc psychedelie než v čemkoli, co jsem od Hollies po roce 1967 slyšel.

S.C.A.Lytch @ 19.06.2019 16:22:55
Tuhle desku mám taky rád. Mám to na LP od Supraphonu. Nejradši mám asi "Almost Cut My Hair". Our House se svého času objevila v reklamě na Telecom :-)

lover-of-music @ 19.06.2019 16:40:10
vmagistr: Tak to máme totálně odlišné uši. Já totiž v tvorbě CSNY neslyším ani náznak psychedelie. Naopak, alba od Hollies, např. Evolution, nebo Butterfly v psychedelii přímo plavou. (obě alba miluji)

Ale pravda. Album Hollies Sing Dylan vždycky oželím. Po roce 1968 už je Hollies spíše "singlová" kapela. Ale i tak ty singly byly skvělé. Např. He Ain't Heavy, He's My Brother považuji za jednu z nejlepších a nejkrásnějších skladeb všech dob.

vmagistr @ 19.06.2019 16:46:03
lover: A to je na hudbě to krásné, že jakýkoli její exemplář můžeme vnímat každý zcela odlišně. Butterfly mám rád (koneckonců tu mám myslím i jeho recenzi), naopak Evolution mě (zatím) neoslovilo.

horyna @ 19.06.2019 19:26:25
Díky všem přítomným za jejich komentáře.
jednotlivě pouze telegraficky:
Egon-škoda, že není něco jako 2-ka :-)
pinkman-no vidíš, já ji znám teprve chvíli, ale její účinek to v žádném případě neumenšuje
john-také mám rád Crosbyho a Younga
Martine-stále je co objevovat, obzvlášť u takových klasik z prehistorie se to vyplatí
Easy-tebou jmenováná deska je už nějakou dobu v mém hledáčku
lover-tohle album má stále co říci a ještě dlouho říkat bude-můj názor
Lytch-na Almost se shodujeme

01.11.2018 northman | #

V roce 1969 vytvořili skupinu David Crosby, Stephen Stills a Graham Nash, takto hlavní hvězdy skupin Byrds, Buffalo Springfield a Hollies. Desku, kterou bezprostředně nahráli, nazvali jednoduše svými příjmeními, tedy Crosby, Stills & Nash. Na albu jsou použity pouze akustické nástroje, a proto se mu taky říká "dřevěné". Najdeme na něm písně jako Suite: Judy Blue Eyes, Marrakesh Express a Wooden Ships. Písně z tohoto alba zazněly na legendárním festivalu ve Woodstocku, kde skupina hrála ještě s kolegou Stephena Stillse z Buffalo Springfield Neilem Youngem. Hraní ve čtveřici se jim osvědčilo, a ve složení Crosby, Stills, Nash & Young nahráli toto album.

Deska, která tehdy vznikla, obsahuje shrnutí toho, co přinesl rok 1967 a léto lásky, a představuje vrchol populární hudby. Už úvodní píseň s krátkým názvem Carry On je pro mě nádhernou ukázkou práce čtyř invenčních hráčů. Střídají se u hlavního vokálu i na pozici sólových kytaristů. Pro nahrávání alba si přizvali basáka Gregory Reevese a bubeníka Dallase Taylora, jako hosté jsou uvedeni také Jerry Garcia a John Sebastian.

Mně se líbí všechny písně a nemůžu říct, která nejvíc. Nádherné je blues Almost Cut My Hair zpívané Davidem Crosbym, výborné je vyjádření bezmoci v Helpless zpívané Neilem Yougem. Tato a další píseň byla použita ve filmu Jahodová proklamace, který byl promítán tehdy i u nás. Pohodu vyjadřuje písnička Our House zpívaná Grahamem Nashem. Na desce zazní i mini symfonie s názvem Country Girl zpívaná Neilem Youngem. Vzpomínku na festival ve Woodstocku oživí píseň od Joni Mitchell s prozaickým názvem Woodstock. Text téhle písně jako jediný nebyl uveden v příloze supraphonského vydání. Možná by bylo dobré uvést, že tahle deska se líbila Jimmy Pageovi tak, že prosadil na následující album Led Zeppelin akustické kytary a výsledek si můžete poslechnout na albu Led Zeppelin III.

Pro mě je tahle deska jednou z nejlepších desek, co mám ve sbírce a nedá se jí dát méně než pět hvězd.
reagovat

Martin H @ 01.11.2018 15:22:28
Skvěle napsaná připomínka skvělého alba. Taková nádhera se neoposlouchá.

Voytus @ 01.11.2018 16:48:39
Jedno z nejlepších alb, které znám. Bez ohledu na žánry. A zároveň si při této příležitosti neodpustím menší propagaci cover bandu, v němž hraju - a tohle byla jedna z letošních premiér >> odkaz

Hikoki777 @ 01.11.2018 17:22:59
No co napsat o jedné z nejgeniálnejších desek rockové, nebo folk-rockové historie? Jen snad to, že jsem rád, že ještě dnes o ní někdo napíše pěknou recenzi a děkuji za ní. Pro mě byli a jsou CSN&Y a pak spíše CSN anebo jen třeba Crosby a Nash, a jejich individuální počiny srdeční záležitost. Představte se že např. David Crosby v poslední snad 5 letech vydal 4 velmi dobrá a různorodá alba. To poslední vyšlo v těchto dnech. Ještě jednou díky za recenzi.

Hikoki777 @ 01.11.2018 17:33:50
Voyutus, paráda. Vůbec jsem netušil, že u nás někdo dělá covery věci od CSN&Y. Díky.

northman @ 02.11.2018 06:56:08
Děkuji za reakce.

Voytus: velice pěkné, čekal jsem, že tam bude více písniček, ohlásili jste Family a mně tam skočil Flower Travellin Band, je to tam asi podle abecedy, vy jste Flower Cover. Na závěr jsi tam citoval úryvek Deep Purle, nebo to bylo něco jiného?

Voytus @ 02.11.2018 08:45:10
Díky, pánové!

northman: To nám jen kámoš náhodou natočil jedno video, zrovna vychytal premiéru této písně, dál už netočil. Od Family hrajeme samozřejmě Weaver's Answer, nedávno jsme ji vrátili do playlistu, tady jedna letitá verze >> odkaz Když si dáš do vyhledávače Flower Cover Louny, tak Ti vyskočí celkem slušná porce videí v různé kvalitě.

Točí to většinou naši přátelé, často v pokročilé hodině na soukromých oslavách, někdy už jde spíše o takové nahodilé jamy na témata těch songů, takže i naše výkony bývají rozkolísané - to když se pouštíme do něčeho, o čem dopředu nevíme, jak může dopadnout. Někdy Tě prostě nebaví to hrát přesně podle originálu, jako je právě konec té Almost Cut My Hair, kde je původně fade-out, tak jsme si tam přidali jam. Jestli to připomíná Deep Purple, to si nejsme vědomi.

northman @ 02.11.2018 13:40:33
Voytus: to cos tam zahrám mi připmnělo něco od Deep Purple. Nicméně poslechl jsem si několik vašich videí na YT a kdybyste nebyli tak daleko, tak se na vá jdu kouknout. White Room je ve vašem podání pecka a koukal jsem, že máte i muzikantku kytaristku. Předpokládám, že hrajete takové ty standartní pecky z přelomu šedesátých let.

Voytus @ 02.11.2018 13:51:10
northman: Muzikantů se prostřídalo víc, ale od začátku v roce 2009 je ta hlavní čtyřka stejná - já, zpěvák, bubeník a basák. měli jsme i dechaře, doprovodnou zpěvačku a zpívající klávesistku. Kytaristů se vystřídalo víc. Kytaristka už s námi nehraje, přestěhovala se do Ústí. Tak jsme nabrali basákova bratra. Ten zase hraje s bráchou (bubeník) v další skupině, říkají si Furt rovně a hrají autorskou tvorbu blízkou Psím vojákům. Louny jsou odjakživa líheň hudebníků, letos jsme se to rozhodli zmapovat trochu komplexněji a chystáme publikaci, která lidem přiblíží hned 19 amatérských skupin a jednoho profíka, který sice není úplně lounský, ale chtěl být součástí této chystané knihy.

S Flower máme v současné době asi 50 songů, různý známý i neznámý skupiny z 60. a 70. let. Dělali jsme například i poctu Black Sabbath v podobě celého Paranoidu. V létě jsme navíc rozšířili řady o klávesáka a vrátili tak do playlistu celou řadu songů z prvních let, kdy jsme ještě klávesy měli.

northman @ 02.11.2018 14:01:28
Vojto, to je pecka já jsem si poslechl ve vašem provedení Purple Haze a tam hraješ jako Hendrix :-), War Pigs jsem si taky pustil, teď se chystám na ty Hawkwind, když jsem chodil na střední tak se hrál Love Like Man od TYA a hity od CCR, Cream , Doors a samozřejmě Beatles a Rolling Stones.

northman @ 02.11.2018 14:03:46
Vojto čumím jako blázen vy hrajete i můj hit číslo 1 White Rabbit.

Voytus @ 02.11.2018 14:16:26
northman: Hráli jsme, teď už jsme bez zpěvačky, je na mateřské. Hrajeme toho vážně spoustu: Cream, Hawkwind, Aphrodie's Child, Thin Lizzy, Spencer Davis Group, jednu věc od Petera Hammilla, Time and a word od Yes, Forever my queen od Pentagram, Gong, hrávali jsme I talk to the wind od King Crimson, vybraný songy z The Wall, nějaký Beatles, Blue Öyster Cult, CCR jsme také hráli (ale to je masakr pro zpěváka), na Doors snad s klávesami dojde také. Původně jsme se těm známějším bránili, ale nemůžeš postavit set jenom na nějakých obskuritách, když je ta studna hudby z týhle doby v podstatě bezedná. Pokud jde o Hendrixe, tak to pro mě byla obrovská škola, copak sóla, to je prostě divočina, ale ta důmyslná práce doprovodů, prokládaných vyhrávkami, to bylo pro mě nezvyklé.

northman @ 02.11.2018 14:34:16
No, ono se o Johnu Fogertym tradovalo, že uzpíval koncert i když mu vypadl mikrofon. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vznikalo asi nejvíce evergreenů, jsem rád, že jsem ty písně slyšel v době vzniku jako novinky.

Voytus @ 02.11.2018 14:34:49
sestřih z premiéry Paranoida >> odkaz (vypadalo to, že to odehrajeme jednou dvakrát, ale máničky si to strašně oblíbily, takže jsme s tím jednu dobu jezdili jako se samostatným programem)

Captain Beyond byla celkem výzva >> odkaz
Edgar Broughton band je jedna z nejoblíbenějsích >> odkaz
a takhle to vypadá na těch oslavách v pokročilejší hodině, když už hrajeme třeba dvě hodiny v kuse a začnem blbnout >> odkaz (Červeňák je kopec nedaleko od Loun a ten pohled na noční město je k nezaplacení

Egon Dust @ 02.11.2018 18:48:05
Kvalitné dielo v kvalitnej zostave. Obal albumu patrí k špičke obalov v mojich očiach. Slabá vec tu nie je absolútne žiadna. Rozdelenie pesničiek podľa spevákov (teda aj autorov) vytvorilo bohaté spektrum hlasov, farieb a melódii. Cítiť tam ešte stále Woodstock a možno aj inšpiráciu pre južanských rockerov. Moje srdcovky sú "Carry on", "Almost cut my hair", "Helpless", "Woodstock" a "Country Girl". Dokonca ani taký umelec ako Young mi sólovo tak nesadol ako celý tento legendárny album. Keďže som ho spoznal až v tento rok, asociácie spojené s ním sú minimálne. Tak ideme ďalej spoznávať silu tohto takmer päťdesiaťročného diela.

30.09.2014 Akana | #

Trojice bývalých členů The Byrds, Buffalo Springfield a The Hollies už se vyhřívala v paprscích úspěchu svého prvního alba, když jí na kvarteto doplnil Stillsův někdejší kolega a kamarád Neil Young a v této sestavě odehráli jeden z nejlegendárnějších setů woodstockého festivalu. Studiový otisk téhle kongeniální spolupráce na sebe nedal dlouho čekat a už v březnu následujícího roku potvrdil výsadní postavení souboru na folkrockové scéně. Album Déjà vu se už spojením titulu a nostalgicky pojatého obalu hlásí k tradicím amerického písničkářství. Hudba, kterou obsahuje, ale ve stejné míře tento odkaz aktualizuje o nejnovější hudební výdobytky převratných 60. let a s úspěchem zakládá tradice zcela nové a atraktivní pro další generace.

Báječně sladěné vícehlasy jsou samozřejmě nejkřiklavějším, ale zdaleka ne jediným lákadlem téhle desky. Instrumentálně zdatnou ústřední čtveřici doplňuje rytmika Dallas Taylor a Greg Reeves a společně se jim podařilo vykouzlit krásně průzračný a sytý zvuk, do něhož umí v příhodných místech (Almost Cut My Hair, Woodstock, Everybody I Love You) přimíchat i trochu rockových střepů, který ale ani v těch lahodně nadýchaných akustických idylkách nemá nic společného se sterilitou.

Každá z písní má svého konkrétního tvůrce a dominantního interpreta. A přesto, že se v nich rozdílné naturely členů kapely zřetelně rýsují, nehrabou si jen pod sebe, ale vzájemně se doplňují a tvoří přirozeně propojené barevné spektrum. Příspěvky Grahama Nashe, jediného Angličana v CSNY, stojí na tom nejsladším pólu a celkem logicky byly i singlově využité. Our House nejvíce připomíná britskou písničkářskou školu, zatímco Teach Your Children má díky cvrlikání steel kytary hostujícího Jerryho Garcii jednoznačně countryovou příchuť. David Crosby ve vlastních Almost Cut My Hair a Déjà vu i ve skvělém coveru Woodstock od Joni Mitchell přináší do mlýna hrubší, soulově zabarvené zrno a jeho procítěný zpěv ten Nashův uhlazenější dokonale vyvažuje.

Někde uprostřed stojí příjemně civilní Stephen Stills, který pěvecky vynikne v kratičké 4+20 a autorsky především v úvodní nádheře Carry On, kde triumf slaví nadoblačný čtyřhlas. Největším vokálním samorostem je samozřejmě Neil Young, ačkoliv právě ve společných partech i jeho specifický hlas nerozeznatelně srůstá s ostatními. Skladatelsky přispěl jednak trojdílnou suitou Country Girl, ale především jednou ze svých nejkrásnějších balad Helpless. Neopakovatelné a nadčasové kouzlo alba Déjà vu je ale v provázanosti všech čtyř osobnostních vkladů, v jejich nezištné službě společné věci. Tou je písnička, melodie, harmonie, feeling. Poctivá a krásná muzika. Do téhle husitské kádě ti čtyři vhodili všechno, co umějí, a od té doby to patří nám všem. Zdá se, že aspoň v hudbě může komunismus občas fungovat.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

jiří schwarz @ 16.01.2017 00:20:58
Nádherně napsané. 100% se ztotožňuju.

05.05.2011 Petr Gratias | #

Psal se rok 1970, šedesátá léta nadobro odplouvala do minulosti a zanechávala za sebou hudební otisky své doby, které ani po téměř čtyřech desetiletích neztratily svůj vnitřní náboj a sdělnost, díky své bezprostřednosti, možná naivitě, ale přesto v jasných konturách lidského snažení…
Kalifornie, stát slunce, dal v šedesátých letech jasný impuls řadě skupin, které se zapsaly do historie, ale mnohé z nich překročily její význam a jejich hlas dolehl až do Evropy a nezůstal nevyslyšen.
David Crosby - kytarista a zpěvák skupiny Byrds, Graham Nash z anglické skupiny Hollies, Stephen Stills a Neil Young ze skupiny Buffalo Springfield se jako hudební kolegové potkali na projektu, který zúročil jejich společné nazírání na hudební struktury. Crosby, Stills a Nash se potkali už v r. 1969 na eponymním albu, které se setkalo s velkou pozorností hudebních kritiků a posluchačů. Rozhodli se proto v nastolené koncepci pokračovat. Připojil se k nim i Stillsův bývalý spoluhráč Young a začaly se rodit skladby, které nakonec utvořily album Déja vu, které vyšlo na firmě Atlantic v r. 1970. Produkci si obstarali hudebníci sami, ve spolupráci s hudebním režisérem Billem Halversonem a nahrávání probíhalo ve studiích Wally Heiders III v Los Angeles.
Výsledkem bylo album s deseti skladbami, o které se podělili protagonisté rovným dílem. Nutno podotknout, že vznikl projekt s vyváženými kompozicemi, při kterém byly kladeny vysoké nároky na vokální harmonie a vícehlasé pojetí, které ční jako rozpínavá obloha nad vlnící se nekonečnou kalifornskou oblastí hor, hlubokých údolí, vyprahlých pouští a úrodných plání…
Úvodní skladba Carry On zahajuje úderností akustických a elektrických kytar, za nimiž následují sborové vícehlasy a přidává se k nim celá doprovodná skupina do mohutného tvaru, přesně seřízená rytmika, z níž nic nevyčnívá, ani nepřekrývá bohaté harmonie doprovázené varhanami.
Druhá skladba Teach Your Children sound obrací ke countryovému pojetí čistých akustických kytar a hostující slide-kytary člena kalifornských Grateful Dead. Tohle písničkářské pojetí inspirovalo v sedmdesátých letech pražské folkové trio Marsyas, aby pod názvem Zní vytvořilo docela zdařilou napodobeninu s přirozeně znějícími vícehlasy.
Třetí skladba Almost Cut My Hair nás ale obrací k elektrickému pojetí téměř bluesového charakteru, v níž excelují na elektrické kytary Stephen Stills a Neil Young, kteří svými řeřavými a kvílejícími tóny dodávají skladbě na masívní rockové platformě náležitý důraz. Zklidnění přichází ve skladbě Helpless, v křehkém motivu výměny tří akordů se skrývá Youngovo velmi citlivé sdělení, které svými naříkavými vícehlasy doprovázejí ostatní hudebníci. O tom, jak může tato skladba citlivě zasáhnout, svědčí i použití v drásavých násilnických scénách z filmu Strawberry Statement, který byl u nás pod názvem „Jahodová proklamace“ promítán v polovině sedmdesátých let, kdy americká národní garda s obušky tvrdě zakročila proti stávkujícím studentům na univerzitě v Kalifornii. Svižnou a odpichovou verzi skladby písničkářky Joni Mitchell – Woodstock, natočili CSN&Y v rockovém aranžmá, s přiostřenými elektrickými kytarami, dusající rytmikou a především s nedostižnými vícehlasými vokály.
Skladba Déja vu, která dala celému albu název je podmanivá od prvních harmonických postupů aranžovaných kytar, sborů a kladený důraz na atmosféru uvnitř sdělení je téměř nepopsatelný. Na foukací harmoniku hostující člen Lovin´ Spoonful dodává skladbě nezbytnou porci nostalgie. Aranžérsky asi nejnáročnější skladba, zejména po vokální linii, jaká se na albu objevuje, která vytváří onen kalifornský sound šedesátých let v bytostném slova smyslu.
Píseň Our House, má popěvkovitý charakter výrazné melodické linky v něčem připomínající Beatles v polovině šedesátých let, by se dala charakterizovat jako skladba s hitovými ambicemi. Její bezprostřednost je utkána z přediva intonačně nedostižného pojetí v líbivém duchu. Také ona byla použita ve zmíněném filmu „Jahodová proklamace“, jako podkres pod romantickou scénu dvou neplánovaně zamilovaných.
4 + 20 je komorní skladbou, kterou Stills interpretuje sám na akustickou kytaru a zpívá svým zastřeným bluesově ohýbaným způsobem, jako nějakou osobní zpověď. Mnohdy stačí jen málo, aby hudební sdělení cíleně zasáhlo do černého. Nostalgicky znějící píseň to potvrzuje v každém ohledu.
Zato skladbu Country Girl lze označit jako miniaturní suitu. Jedná se o kompozičně nejnáročnější celek na albu, alespoň po formální stránce, kdy Young vystavěl podle architektonického modelu kostru, kterou harmonicky dále rozvíjel. Jistý druh patosu sice nebývá na písničkářské produkci žádaný, tady ovšem bylo docíleno vnitřně soudržného propojení s myšlenkou, interpretací a textovou výpovědí v jednolitý celek. Ortelný zvuk varhan se propojuje s ohýbanými tóny foukací harmoniky, použitím tympánů a vrstvených kytar s mohutným sborem bylo docíleno mimořádného účinku, kdy zhutnělý sound se nečekaně ústrojně slučuje s naléhavým a téměř křehkým interpretačním pojetím zpěvu…
Závěr patří úderné rockové skladbě Everybody I Love You, do které se zapojí celá skupina jako o závod. Sborové hlasy a přiostřené elektrické kytary dodávají písni na účinnosti a kompaktní celek pak vyústí do smířlivého finále a vytváří tak jasnou tečku nad celým projektem.
V r. 1974 Gramofonový klub Supraphonu vydal toto album se zcela odlišným designem, zato tentokrát opatřil desku rozevíracím obalem a připojil k němu poměrně obsáhlý komentář Petra Dorůžky a navíc i překlady textů. Přesto bylo možno odhalit podvod českého vydavatele. Pokud majitel alba sledoval komparativně anglické originály a české překlady, musel zákonitě narazit na okolnost, že skladba Woodstock nebyla ani otištěna, ani přeložena. Pravděpodobně československá cenzura zakázala otisknout pacifisticky vyznívající překlad písně Joni Mitchell proto, aby naše mládež po vzoru „květinových dětí“ nezačala odmítat povinnou vojenskou službu proti zákeřnému imperialistickému nepříteli, číhajícímu na opačné straně Šumavy…
Po vydání tohoto velmi úspěšného alba se skupina CSNY rozešla. Déja vu se však stalo výkladní skříní americké scény konce šesté dekády…

Dávám plný počet hvězd!
reagovat

Filozof @ 06.05.2011 07:41:14
Znáš famózní a asi nepřekonatelnou verzi Helpless od Nazareth?

Petr Gratias @ 06.05.2011 12:53:54
Ano, Filozofe, znám. Bohužel - doma ji nemám, ale působila na mě stejně jako na Tebe. Zajímalo by mě, co na to Neil Young?

Mohyla @ 09.05.2012 07:34:46
Petr Gratias.
Díky Peťo, že si túto, vlastne prvú, cielene urobenú supergroup pripomenul a hlavne skvostnú dosku Déjà Vu . V záplave inej hudby mi CSN&Y úplne vyšumeli z hlavy, no ale je to napravené, CD je doma a vymakané gitarky spolu s vymakanými viachlasnými spevmi si po rokoch opäť vychutnávam. Päť hviezd vidím tiež ako zaslúžené ohodnotenie.

Petr Gratias @ 08.05.2012 16:30:03
Zdravím, Mohylo....
těší mě, že jsem ti nejen tuhle skvělou muzikantskou partu, ale i album vrátil do povědomí....
Je pravda, že moc progboardistů ale na tuhle hudbu nereaguje...
Pozoroval jsem třeba (neúčastně) nedávno zesílený zájem o KISS, kteří mě nechávají chladným, ale o takové CSNY nikdo moc nezavadí. (SAmozřejmě je to úplně jiná hudba).
Je to škoda jejich kytarové harmonie a vynikající hlasy jsou opravdu excelentní.
Klasický obraz amerických šedesátých let.
Zdravím!

PaloM @ 08.05.2012 19:45:42
Zdravím vás, diskutujúci. Déjà Vu sa mi páči, ale vždy mi album pripadal nevyrovnaný. I keď sú tam aj iné hity, prvým trom sa nevyrovnajú. Je mi ľúto, že aj ďalšie skladby nemajú taký rockový náboj ako 1. a 3. Človek sa rockovo nabaží a príde country.
Napriek kritike, vďaka Petrovi Gratiasovi za zaujímavé čítanie, aj v globále, že vyťahuje na svetlo a oprašuje stariny, na ktoré je hriech zabúdať (čo sa mi bežne stáva).

vmagistr @ 08.05.2012 19:59:39
Petr Gratias: Každý si hledáme tu svoji cestu. KISS byli pro mě první kapelou, díky které jsem začal poznávat svět rockové hudby. Když mi ale tehdy starší kamarád v těch mých šestnácti, sedmnácti letech (jinou rockovou muzikou tehdy vcelku netknutému klukovi) pustil Yes, desku jsem odzíval a k té kapele jsem si našel cestu až mnohem později.

Chci tím říct, že pro mě jako "mladší ročník" bylo přirozené, začít "přístupnější" hudbou (KISS, Led Zeppelin, U2) a až postupně se propracovávat k poslechově náročnějším interpretům a skupinám. S hudbou CSNY jsem měl poprvé tu čest asi před rokem - album Déjà Vu ale pořád teprve vstřebávám. Je to nádherná muzika, jenže proniknutí do ná chce čas (a podle mého i jistou hudební zkušenost).

Nemám problém pochopit, že pro lidi, kteří mají už za svůj život hodně naposloucháno, může být muzika Sweet, KISS nebo Suzi Quatro méně zajímavá. Ale aby se rockem netknutý posluchač stal zničeho nic nadšeným fanouškem Van Der Graaf Generator, King Crimson nebo Gentle Giant, to mi z mého pohledu nepřijde příliš reálné.

PaloM @ 08.05.2012 20:49:48
vmagistr: súhlasím s tebou. Tak to je, ba ešte zložitejšie. Sú a boli tu vplyvy okolia, kamarátov, veku. Ty si dosť mladý a asi si nemal problém so zdrojmi muziky. U nás starších bol prevažne problém s prísunom kvalitného materiálu na LP alebo skopírovaných LP na kazetách či kotúčových páskach. Nevyberal som si, nahrával som, čo mali kamaráti. A tak niekedy sa ocitla ABBA vedľa Queen, Nazareth so Sweet a Suzi Quatro, SBB vedľa Puhdys a R.Wakemana (z rozhlasu po drôte !). To boli časy, ešte mám zošit so zoznamom nahrávok na kotúčoch zo 70. rokov :-) Triediť a vyberať som začal až na vysokej škole, vďaka pobytu na internáte (koleji).

Borek @ 08.05.2012 20:53:55
magistr: Tvým slovům musí rozumět každý, tedy včetně Petra. Zato jeho přístup nechápu. Kdybych byl "rockem netknutým posluchačem", nic by mě od poznávání neodradilo spolehlivěji, než některá jeho vyjádření, co se tu s železnou pravidelností opakují.
Naštěstí jsem ale v životě už něco slyšel, a příkladně Déjà Vu vlastním ve dvou vinylových verzích (orig. plus supraphonskou s vydařeným alternativním obalem). Právě teď jsem ale dostal chuť na Destroyer.

PaloM @ 08.05.2012 21:00:07
Mám už dlhšie na vyjadrenia Petra ohľadne pokleslého žánru "metalový filter", a tak som poznámku neregistroval.

martin69 @ 09.05.2012 05:10:32
vmagistr : napsal jsi to přesně a výstižně.

Déja Vu,znám a mám.

hejkal @ 09.05.2012 07:28:13
Pravdou je, že pri všeobecne minimálnych diskusiách pod albumami na progboarde sa z ich absencie nedá odvodiť žiadny poznatok o tom, kto čo pozná. :)

luk63 @ 09.05.2012 12:02:58
To se tady už řešilo víckrát. Někdo poslouchá napříč žánry, někdo pouze to své. U těch, kteří se zde občas nějak vyjádří, si ostatní brzy udělají obrázek, co se jim líbí a kterou hudbu preferují. Já to dělám tak, že to co neposlouchám (chcete-li nerozumím tomu) nijak nekomentuji, to co poslouchám a zklame mě - tak si troufnu i zkritizovat. Ale nebudu apriory neustále tvrdit, že např. Sex Pistols jsou sračky jen proto, že to není zrovna můj šálek kávy. Pro mě je tato kapela téma, do kterého se vůbec nepouštím nebo max. sdělím, že mě jejich hudba nic neříká... Ale Sweet, Status, Nazareth,... mám rád a některé Kiss taky občas dám a nic na tom nezmění občasné rýpance Petra G., na které také nereaguji

luk63 @ 09.05.2012 12:05:34
Jo, a k Dejá Vu: tohle LP miluji už od dob jeho supraphonského vydání, což je cca stašně moc let.

Petr Gratias @ 09.05.2012 15:45:38
Zdravím, pánové...
jak na tohle zareagovat - napsal jsem:

Pozoroval jsem třeba (neúčastně) nedávno zesílený zájem o KISS, kteří mě nechávají chladným, ale o takové CSNY nikdo moc nezavadí. (Samozřejmě je to úplně jiná hudba).

a vyvolalo to zesílenou vlnu nevole. Asi si nerozumíme, já jsem se do KISS nijak neobořil, ani jsem je nepoplival, neironizoval a nedehonestoval a vrátí se mi to málem jako revoluční odpor. Člověk napíše, že ho něco nechává chladným a zareagoval jsem, že o CSNY nikdo nezavadí a už přicházejí reakce, jako bych chtěl KISS zakázat.
Někdy mám pocit že šlapu na střepy, které praskají, ale taky mohou pořezat.
Už jsem poučen díky Katapultu, metalu, ABBĚ a popu, že na Progboardu musím velmi opatrně a nebo vůbec.
Ano, je několik způsobů, jak reagovat.
Na recenzi nereagovat vůbec - to ovšem můžte znamenat více významů - nezajímá mě tato deska, otravuje mě tahle kapela, nudí mě tahle kapela, znervózňuje mě tato hudba, odpuzuje mě tato hudba, ale také že se mě nechce reagovat, nestojí mě dan album za poznámku, nemám čas reagovat, nemám co bych řekl, nejsem orientován na daný žánr
Reagovat zásadně a jako posluchač hudby mám právo album (kapelu, zpěváka) odmítnout, ale taky bych měl vyjádřit názor proč odmítám....
Jinými slovy existuje jakýsi individuální žebříček priorit a každý ho máme jinak nastavený.
Také by se dalo napsat, že někdo začínal na Gottovi, Elánu, Davidovi a Kotvaldovi a teď poslouchá Milese Davise.... tak takovému krkolomnému vývoji v osobnostním intelektu nevěřím.
Jako kdyby někdo poslouchal dechovku a najednou by "prozřel" a objevil Stravinského nebo Ravela. To by se mu také dalo věřit?
Raději toho nechám, protože jak tady zavedu nějaké diskusní téma, tak se zase přihlásí ten, který napíše, že už ty moje kecy nechce poslouchat a ať jdu kčertu, že to nikoho nezajímá....
Všechno v dobrém - Petr.

Mohyla @ 09.05.2012 16:17:26
Peter Gratias:
"Také by se dalo napsat, že někdo začínal na Gottovi, Elánu, Davidovi a Kotvaldovi a teď poslouchá Milese Davise.... tak takovému krkolomnému vývoji v osobnostním intelektu nevěřím.
Jako kdyby někdo poslouchal dechovku a najednou by "prozřel" a objevil Stravinského nebo Ravela. To by se mu také dalo věřit?"
Peťo dá sa tomu veriť, ja minimálne jedného borca, ktorý prešiel podobným vývojom poznám / podotýkam, že som starší od Teba/ :-)
Skrátene by sa dalo povedať, môžem mať rád nejakú hudbu bez toho, že by som odsudzoval priaznivcov nejakej inej.
Ono aj tí turbulenci a senzusi majú svoje miesto na hudobnej oblohe. Ťažko si predstaviť mojich rodičov, ako sa na nejakej svadbe bavili pri počúvaní Yes, King Crimson a pod. To by som ich mal odsudzovať za to, že mali radi tanečnú hudbu a ľudovky? Nie!

PaloM @ 09.05.2012 16:57:30
Chcel som reagovať na Petra, no zrovna napísal Mohyla a je mi to blízke. I ja som ako teenager nenávidel dychovku, ktorú mali rodičia radi. Časom, najmä keď sa nám narodili deti, prišli s nimi spojené bežné starosti a začal som viac rozumieť mojim rodičom, prečo a ako reagovali na mňa. Proste dychovka na dedine a folklór bola ich mladosť. A časom prišla výrazne mladšia sestra do puberty. Pri problémoch s láskou sa zavrela do izby a pustila na plné gule Elán - Neviem byť sám. Chápal som a nevadilo mi to. Za ďalšie dve desaťročia prišiel do puberty môj syn a tiež si začal zháňať Elán, tak som mu s tým pomohol. Proste tie texty o láske mu niečo vraveli a darmo by som ho presviedčal, že na jeho problémy a pre pestovanie dobrého vkusu je lepší Led Zeppelin, sám by som tomu neveril.
Takto je to stále dokola, muzika nie je len umelecký či estetický fenomén, má viac funkcií.
Komu čo práve sadne, ako u koho vnímanie hudby funguje, je zložitá vec.
Mali by sme sa vrátiť na úplný začiatok a pripomenúť si, že hudba je pre radosť,oddych a zábavu.

adam @ 09.05.2012 18:28:14
Ak je niekto viac žánrový, je predpoklad že zvládne i českú dychovku i stravinského i genesis i elán a neurazí ho to. Ak je niekto tolerantný, tak s tým tiež nebude mať problém. Ak nie, tak má problém všade a so všetkým. Bolo by možno dobré si uvedomiť že toto fórum nie je denník Der Sturmer a teda že každý môže napísať na akúkoľvek muziku čo chce. A ak sa pri tom vyhne podjebávaniu voči ostatným tu prítomným aktérom, tak potom si myslím že tu vzniknú len produktívne debaty. Aj nesúhlas s názorom je fajn. Chlapi, nebudeme baby.....

Petr Gratias @ 09.05.2012 20:41:39
Díky, pánové,
za smířlivý tón.
To téma je velmi obšírné a stálo by mnoho energie vést polemiku na dané téma.
Respektuji Vaše postoje a přístupy.
Zdravím!

Jarda P @ 10.05.2012 05:46:59
Za sebe můžu říct, že snesu poslech téměř všeho, ale jen jako zvukovou kulisu v rádiu při cestách či při práci. I na tom Beatu se nedá poslouchat všechno, ale beru to tak, že to vybírá někdo jiný, navíc z omezeného výběru. Pokud však poslouchám v klidu doma či v terénu z MP3, jde tolerance stranou už jenom z toho důvodu, že času je daleko míň než bylo kdysi a poslech něčeho, co mi nic neříká. Včera jsem si radši poslechl 2x za sebou poslední 2 desky Focus než se trápil poslechem třeba metalu (dechovky, jazzu atd.). Od 60. let vzniklo tolik skvělé muziky, že si každý sám pro sebe vybere podle chuti.
Když jsem se ptal před 30 lety na antidiskotéce Jiřího Černého, co v poslední době poslouchá, řekl, že si raději pustí 6x poslední desku Dylana než 6 jiných věcí, které mu toho zas tolik nedají. V tom mám podobný přístup, i když ne s Dylanem.

zdenek2512 @ 10.03.2013 19:07:05
Borek: opravdu toho budeme mit vice spolecneho. Tohle bylo prvni CD co jsem si koupil a vlastnim supraphonsky vinyl s prilohou i anglickou vinylovou verzi. Zajimal jsem se o japan press, ale odradilw me cena. Pro me jedna z nejlepsich desek vsech dob.
Petr: velice pekny rozbor de kterym se ztotoznuji.