Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 27.02.2012

Brand X považuji za jednu z nejlepších britských kapel druhé poloviny sedmdesátých let. Po instrumentální stránce to byla velmi vyspělá hudební jednotka vysokých kvalit, která sázela na brilantní výkon, zajímavá aranžmá a do značné míry na osobitý sound…
Je pravda, že dnes už se o nich mluví spíš méně a vzpomínají na ni hlavně pamětníci, anebo hudebníci, kteří se rozhodli jít cestou evropské fusion music, jejímiž představiteli Brand X byli.
Druhé album Morrocan Roll jsem slyšel někdy zjara (!?) na stranici Vltava v pořadu Větrník, kde bylo album celé analyzováno a musím přiznat, že jsem byl z něho hned na první poslech hodně unešený a přesně to konvenovalo mého vkusu a cítění. Proto cesta k jeho shánění byla dopředu jasná. Přesto mi trvalo poměrně dlouho, než album na burze někdo nabídl k prodeji. Nebyl jsem spokojen s jeho kvalitou, protože v tišších pasážích deska praskala a šuměla a tak jsem absolvoval tzv. vyměňovací proces, ale nejlepšího požitku jsem dosáhl až na remasterovaném CD.
Obal měl i do jisté míry zvláštní obal: patrně bělošský turista ve světlém obleku a klobouku zády si otírá zátylek a dívá se na ulici arabských domků (asi v Maroku) a kolem jeho siluety je obtočena kružnice, přímka a úhel…. (geometrie není můj koníček). A tak zase jednou společně s vámi budu absolvovat cestu do nitry hudby na tomto albu….

SUN IN THE NIGHT – orientální úvod. Sitár, elektrická kytara a jemně znějící synthesizer, ke kterým se připojuje cinkání zvonečků a trianglu a posléze dalších percussion. Hlas zpěváka je jasný a posazený do sférických výšek. Je to Philip Collins (člen Genesis). Jeho bicí nástroje mají komplexní zvuk v důrazech a kreativních postupech, kdy kříží hru na činely, gongy a samotné bubny. Zakulacený sound bezpražcové baskytary podle technického uchopení hry svědčí o skutečném mistrovi svého nástroje – je jím Percy Jones. Na kytary a sitár hraje vynikající kytarista John Goodsall. Na sitár nehraje jako Ind, ale jako Evropan a jeho tónové modulace mají rockové základy, třebaže sound ohýbaných tónů je hodně nezvyklý. Za hutného finále skladba náhle končí a zanechává pocit jakési apoteózy – oslavy boha slunce a tajemného rituálního pojetí. Velmi osobitý úvod pro album.

WHY SHOULD I LEND YOU MINE – dlouhý bzunivý tón synthesizeru se proletí prostorem jako vlasatice a nabaluje na sebe další instrumentaci. Impresivní tóny vznikají za vydatné podpory studiové elektroniky a zcela konkrétně vnímáme hutné Collinsovy bicí nástroje a elastické basové tóny Jonese a kytarovou ornamentiku v rychlých tónových proměnách Goodsalla. Hráč na synthesizery Robin Lumley obsluhuje široký park kláves a elektronických efektů a sonické šumění a erupční výstřiky do temnoty jsou živoucí kořením pro tuhle instrumentální skladbu. Hráč na percussion Morris Pert je rovněž součástí kolektivu a vnímáme ho během celého hudebního procesu. Triolové opakovací schéma se kreativně propojuje s rytmickými akcentacemi a uvolněným bzučením synthesizerů a kytarových eskapád, v nichž se střídají syrové zastřené tóny s dozvukem, stejně jako křišťálově jasné tříštění v prostoru. Skladba prochází další velmi subtilní části náladotvorných pocitových stavů, které se zrcadlí v impresivních ozvěnách. Pokud by se dal zhmotnit sen, měl by podle mé představy asi podobnou zvukovou iluzi. Prvky jazzové cítění, stejně jako psychedelický nádech jsou nepopiratelné, ale celkový sound zní moderněji – jinak než Mahavishnu Orchestra, Weather Report, Soft Machine nebo třeba Pink Floyd…. Bubenický nástup ovšem přivolá hudební nápor, kdy Goodsallova kytara přiletí z neznáma jako vichřice a zase ustoupí zvuku Lumleyova perlícího elektrického piana a průrazných Jonesových basů (kytarový timbr může přivolat vzpomínku na Carlose Santanu nebo Al DiMeolu), ale nejsme v téhle chvíli zahlcováni nějakým závalem energie, ale spíš připomínanými náladami…. Snivé a podmanivé….

…MAYBE I´LL LEND YOU MINE AFTER ALL – klavírní party do téhle skladby si nahrál Phil Collins. Mají ozvěnu a lehce pateticko romantizující vibraci. Nad ním se vznášejí tajemné sférické vokály. Téma jako vystřižené z nepojmenovatelné vážné hudby navozuje atmosféru snění….

HATE ZONE – divoký nástup bicích v rychlých breacích ve stylu Billyho Cobhama otevírá další skladbu, kterou provází šumění synthesizerů a pak už se rozbíhá vpřed téměř funkový model hudby, kam vstupují výtečně hrané playbacky kláves v rychlých harmonických sestupech a pak jako tornádo zaútočí neskutečné bubenické postupy společně s baskytarou, která vám prorezonuje až do hloubi žaludku. Klávesy převezmou roli výrazného doprovazeče a John Goodsall se rozběhne v divokých vlnách zvukové smrště v mclaughlinovském nátisku, aby se potom opět vrátilo ono pulsující funkové téma. Opravdu famózně zahrané a zaranžované. Brand X ukazují, že patent na špičkovou fusion music nemají jenom v USA, ale i na britských ostrovech a tahle kompozice to potvrzuje v každém rozměru….

COLLAPSAR – křišťálové tóny klavíru jsou doprovázeny kvílení synthesizerů a přichází další vizuální zvukové divadlo astrálního nekonečna. V dlouhých prostorových tónech je možná zakleta severská zádumčivost a úzkost z širokého prostoru osamělé nekonečnosti….

DISCO SUICIDE – do úplně jiného pojetí se vejde další skladba. Jazzrock podle nejlepších pravidel. Rytmické členění je famózní stejně jako akcentované proměny, vedle názvuku latinsko-americké hudby, sem pojednou vstoupí klavírní postupy jako z Rachmaninova nebo Chopina a nad tím se výrazný rockový riff spojuje s impresemi a zvláštními harmonickými postupy. Tomuhle říkám muzikantské souznění. Nehraje zde mechanicky hlavou, ale i srdcem. Cítím ty jemnosti podání a proměn a když se dostanou tyhle záležitosti do vzájemného souladu, dochází alespoň podle mého soudu k ideálnímu stavu. „Diskotéková sebevražda“ je sice hodně abstraktní název pro tuhle skladbu, ale Robin Lumley asi věděl, proč ji takhle pojmenoval. Jedna z nejvýraznějších kompozic na albu…. Collins do ní nahrál vokální part bez zpívaného projevu a vznikl tak opravdu famózní útvar, který mě stále fascinuje tak jako před lety….

ORBITS – výtečné basové intro Percyho Jonese. Krásné motivační téma pro baskytaristy, kteří chtějí být hledači a pátrají po jiném způsobu vyjádření. Příklad, jak famózní Jaco Pastorius dovedl inspirovat svoje následovníky za oceánem ve staré dobré Anglii….

MALAGA VIRGIN – fusion par excellence. Collinsovy bicí s Jonesovými basy jsou hnací motor s turbodmychadlem a do toho vstupuje melancholické a hráčsky vyspělé kytarové party Goodsalla a elektrické piano Lumleyho s dalšími přídavnými elektronickými efekty. Tohle je ovšem superjízda na vysokooktanové palivo. Přesně spočítané akcenty a teď do hry vstupuje tajemnými perkusivními zvuky i Morris Pert a Goodsall střídá elektrickou kytaru za akustickou a je to opět Jones, který nám tady naservíruje takové basové tóny, že nám půjde hlava kolem. Hudební impresionismus a expresionismus si tady zdařile podávají ruce a dotvářejí fiktivní obraz sytých barev střídaných pastelovými a opředenými do lehce průsvitných mlh. Goodsallovy superrychlé běhy na akustickou kytaru vzápětí střídá polyrytmické běsnění, jako když se vzájemně napadnou dva nepřátelské včelí roje… Velký prostor pro přemýšlení….

MACROCOSM – úvodní téma zní trochu mahavishnovsky, ale vstupují do něho méně agresivní melodické prvky a harmonická struktura stojí na trochu odlišných základech. Přesto i zde dochází k stupňování harmonie a vrstvení jednotlivých nástrojových postupů. Goodsall nás zahrne sprchou akustických tónů jako vichřice a pak už zase do tématu vjíždí synthesizery a výtečně profilovaná rytmická sekce. Impresivní nálady jakoby opravdu chtěly dosáhnout zhmotnění iluze makrokosmu v daném pojetí a myslím, že se to opravdu daří. Když posloucháte Collinse, co zde předvádí na bicí nástroje, máte pocit že Collins osmdesátých let je někdo úplně jiný!! Goodsall jede jako ďábel a jeho čmelákovský zvuk kytary svádí honičky s Lumleyovým synthesizerem a dalšími elektronickými komponenty. Finále je opravdu famózní a vrcholí mohutným opakovaným tématem s prolínáním instrumentace. Nezřetelný povyk se pojednou vloží do závěrečných okamžiků a pak zazní virtuální výbuch, který je i koncem této produkce. Další z opravdu famózních muzikantských příspěvků na tohle mistrovské album!

K albu Morrocan Roll se vracím poměrně často a rád a nechávám na sebe působit všechny ty muzikantské jemnůstky i vysoce artistní okamžiky, kterých je albu poměrně dost a dají se rozpoznat už na první poslech. Kdo album nezná, doporučuji mu poslech potmě, a nejlépe zcela sám, pak si myslím, že zbystřené smysly přijmou to co Brand X vytvořili ve vzájemné shodě.
Pět hvězdiček!