Reakce na recenzi:

Akana - @ 12.06.2014

Navzájem se trumfující hudební dvojice, jako byli Beatles vs Rolling Stones nebo mnohem později Oasis vs Blur, mají i v našich rockových dějinách svojí analogii v podobě soupeření Olympicu a Matadors zhruba v letech 1967-1968. Jejich debutová alba vyšla ve stejném roce, takže rozdíly mezi oběma přístupy se na nich dají snadno demonstrovat. Obě skupiny zůstávaly poplatné zahraničním vzorům, ale zatímco Olympic si získával masovou popularitu příklonem k češtině a humorem, Matadors v té době (tedy už s Viktorem Sodomou za mikrofonem) byli instrumentálně i kompozičně vyzrálejší, méně provinční, ale tím pádem i méně přístupní pro širší posluchačstvo. Nejhitovější taháky alba jako byly Get Down from the Tree nebo Hate Everything Except of Hatter (v české verzi Zlatý důl) tudíž neměly takovou šanci zlidovět jako Jandovy písničky.

Největším trumfem Matadors byla samozřejmě osoba Radima Hladíka, jehož kytarová hra u nás tehdy neměla konkurenci. Jeho vynalézavý styl už v té době překračoval hranice mezi snaživým epigonstvím a originalitou a oplýval vlastními, neokoukanými nápady, v nichž už můžeme zaslechnout Hladíkovu pozdější artrockovou rozmáchlost. Zrovna tak aranžérskou drobnokresbou jsou Matadors dál než Olympic a v jejich hudbě je i podstatně víc černých přísad. V coververzích (na desce je jich pět z celkem dvanácti položek) se skvěle porovnali s blues (I'm So Lonesome), soulem (Shotgun) a nevylámali si zuby ani na Dylanově It's All Over Now, Baby Blue (jen ty smyčcové záclony jsou tam trochu přehuštěné).

Viktor Sodoma jako zpěvák zažíval své nejlepší roky a disponoval i obstojnou angličtinou. Určitá dobová afektovanost je sice v jeho zpěvu slyšet, ale podobná manýra (a nutno přiznat, že i výraznější) hyzdila tehdy i nahrávky jeho největšího konkurenta a předchůdce u Matadors, Vladimíra Mišíka. K ještě jednomu srovnáni s Olympicem nutí Hladíkova kytarová exhibice v instrumentálce Extraction, poučená psychedelií i Hendrixem, a podstatně přesvědčivější a vyzrálejší, než Jandův Psychiatrický prášek. Olympicu tedy musíme přiznat průkopnictví v převádění rockových idiomů do českého prostředí, na což Matadors vědomě rezignovali, ale jinak, aspoň u mě, v tomto pomyslném duelu jasně vítězí právě parta kolem baskytaristy Otty Bezloji.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz