Reakce na recenzi:

horyna - @ 25.02.2019

Předchozí Mayakova recenze na Rites at Dawn je výborná a vyčerpávající, proto jen krátce. Po poslechu třetího kotouče norských Wobbler musím konstatovat, že jsem dosud neslyšel mezi hudební produkcí za posledních několik tak věrnou a hlavně tak dobrou napodobeninu raných Yes. Naschvál píši o Wobbler jako o kapele, která neskutečně sebejistě kráčí ve šlépějích začínajících "Yesáků", a ne o kapele nějakých bezduchých kopírovatelů. Tohle žádná kopie opravdu není. V produkci obou kapel se dá vystopovat množství shodných paralel, ale také protichůdných rozdílů.

Představte si výcuc toho nejlepšího z desek The Yes Album a Fragile. Hoďte to do jednoho shakeru, pořádně zatřepejte, promíchejte a pak tu nádheru ochutnejte. Bohatství norských Wobbler je s tím yesovským takřka totožné. Zpěvákův vokál sice nešplhá v tak závratných výškách jako operující Jon Anderson, ale práce kytary, kláves a rytmické sekce je zkrátka dechberoucí. Vše zní tak nenuceně a lehounce, přesně jako za časů raných Yes. I zvuk nahrávky a atmosféra se blíží době progresivní hojnosti. Dynamika jednotlivých úseků je odzbrojující, ale co vás zaručeně dostane na lopatky je nápaditost v předložených tématech. Tam si kluci natolik vyhráli, že je opravdu neuvěřitelné, jak se může podařit takovou směsici nápadů udržet v jedné skladbě, aniž by posluchač ztrácel přehled. Náměty a změny temp se dějí v tak šíleném laufu, že divák musí mít pořádně zprůchodněné sluchovody, aby dokázal tu nesmírnou barevnou škálu nějakým způsobem vstřebat.

Wobbler jsou jako nezastavitelná hudební mašinérie, které když něco stojí v cestě, tak to prostě pojme, semele a vůbec si s tím neláme hlavu. Hudebními elementy velikánů Gentle Giant, Gryphon, King Crimson a především Yes jsou Wobbler sice pěkně nasáklí, ale ze sebe je chrlí s takovou chutí a energií, že je vám to úplně víte kde.