Wobbler - Rites At Dawn (2011)

25.02.2019 horyna | #

Předchozí Mayakova recenze na Rites at Dawn je výborná a vyčerpávající, proto jen krátce. Po poslechu třetího kotouče norských Wobbler musím konstatovat, že jsem dosud neslyšel mezi hudební produkcí za posledních několik tak věrnou a hlavně tak dobrou napodobeninu raných Yes. Naschvál píši o Wobbler jako o kapele, která neskutečně sebejistě kráčí ve šlépějích začínajících "Yesáků", a ne o kapele nějakých bezduchých kopírovatelů. Tohle žádná kopie opravdu není. V produkci obou kapel se dá vystopovat množství shodných paralel, ale také protichůdných rozdílů.

Představte si výcuc toho nejlepšího z desek The Yes Album a Fragile. Hoďte to do jednoho shakeru, pořádně zatřepejte, promíchejte a pak tu nádheru ochutnejte. Bohatství norských Wobbler je s tím yesovským takřka totožné. Zpěvákův vokál sice nešplhá v tak závratných výškách jako operující Jon Anderson, ale práce kytary, kláves a rytmické sekce je zkrátka dechberoucí. Vše zní tak nenuceně a lehounce, přesně jako za časů raných Yes. I zvuk nahrávky a atmosféra se blíží době progresivní hojnosti. Dynamika jednotlivých úseků je odzbrojující, ale co vás zaručeně dostane na lopatky je nápaditost v předložených tématech. Tam si kluci natolik vyhráli, že je opravdu neuvěřitelné, jak se může podařit takovou směsici nápadů udržet v jedné skladbě, aniž by posluchač ztrácel přehled. Náměty a změny temp se dějí v tak šíleném laufu, že divák musí mít pořádně zprůchodněné sluchovody, aby dokázal tu nesmírnou barevnou škálu nějakým způsobem vstřebat.

Wobbler jsou jako nezastavitelná hudební mašinérie, které když něco stojí v cestě, tak to prostě pojme, semele a vůbec si s tím neláme hlavu. Hudebními elementy velikánů Gentle Giant, Gryphon, King Crimson a především Yes jsou Wobbler sice pěkně nasáklí, ale ze sebe je chrlí s takovou chutí a energií, že je vám to úplně víte kde.
reagovat

PaloM @ 26.02.2019 12:36:32
Marek: "...věrnou a hlavně tak dobrou napodobeninu ranných Yes". No a to je môj veľký problém. Ako som si veľmi obľúbil a kúpil do zbierky ostatné tri štúdiovky, tak túto napodobeninu nedokážem stráviť. Pri posluchu mám pocit, že to na base s nimi nahral priamo Squire :-)

28.03.2013 Mayak | #

Nórsky Wobbler som spočiatku bral ako odpoveď mladšieho a menšieho brata na starších a skúsenejších švédskych bratov z toho istého hudobného súdku – dramatický a trochu melancholický post – crimsonovský škandinávsky sound vždy skvele reprezentovali piliere a dnes už kultové kapely Änglagård, Anekdoten, Sinkadus a Landberk. Kapelu spoluzakladal ešte v lete 1999 Lars Fredrik Frøislie, hráč na klávesové nástroje zo známej, pôvodne prog folkovej kapely White Willow a prvé dva albumy Wobbler, tak Hinterland (2005), ako aj sotva 34 minútový Afterglow (2009) vo svete progresívneho rocku celkom nepochybne prerazili a sú pomerne hodne známe, práve vďaka prirodzenej kontinuite na spôsob skladania a hrania, ako sme boli zvyknutí u spomínaných Änglagård aj Anekdoten.

V kapele sú dodnes stále tí istí, pôvodní inštrumentalisti, ale v roku 2010 nahradil za mikrofónom pôvodného speváka Tony Johannessena, novic s predlhým menom - Andreas Wettergreen Strømman Prestmo. Akoby sa v dvojitom mene skrývali aj dva hlasy a to nie hocijaké - súčasne Jon Anderson, aj Chris Squire, v oboch prípadoch vokálne poznávacie znamenie legendárnych Yes. Jonov tenor a Chrisov barytón v jednom hrdle samozrejme ovplyvňujú aj celkové vyznenie zvuku celej kapely a Wobbler sa celkom prirodzene a nenútene presunuli z šírych vôd crimsonovských do nemenej výzvou pôsobiacich hudobných plôch z topografických oceánov Yes.

Prakticky vinylová minutáž albumu Rites At Dawn je navyše ohraničená inštrumentálnym prológovým intermezzom Ludic a epilógom Lucid Dreams, ktoré poslucháča vlastne najprv uvedú resp. sa s ním neskôr aj rozlúčia zasnenými klávesovými motívmi, autorom ktorých je samozrejme Lars Fredrik Frøislie.

Keď začujete prvý krát La Bealtaine, máte pocit, že sme niekde na začiatku roku 1971 a v Yes ostal hrať na klávesy Tony Kaye (teda angažmá Ricka Wakemana sa nikdy neuskutočnilo) a kapela sa púšťa do nahrávania alternatívneho albumu Fragile. Mne sa tento pocit vlastne u danej skladby vracia notoricky, pričom v čase písania tejto recenzie mám za sebou už niekoľko desiatok posluchov celej placky. A takúto retro reminiscenciu som ešte s ranným obdobím tvorby Yes dosiaľ vlastne necítil, je to skoro neskutočné!

V najdlhšej kompozícii albumu, vyše 12 –minútovej In Orbit naďalej dominuje ranný, archaický zvuk Yes, ale v komplikovanejšej a bohatšej štruktúre s vrstvenými vokálmi Andreasa, ale cítiť tu aj echá najlepších kúskov prog folkovej legendy Gryphon a celkom nepochybne aj ducha vrcholnej tvorby Gentle Giant. Yesovské ponímanie farebnosti hudobných plôch je mimo bohatého registru klávesových (analógových) nástrojov obohatené aj o decentné zvuky flauty a saxofónu. Aj gradácia tejto skladby je impozatná, pritom však prirodzene nenásilná a nenútená.

This Past Presence sa začína pomaly a jemne v doprovode španielky a melotronu, ale postupne sa mení v dynamickú skladbu so strednou pasážou, ktorá zase evokuje celkom intenzívne švédsky Anekdoten. Celkom očarujúci je aj prechod spevu Andreasa z tenorovej polohy a.k.a Jon Anderson do farebného odtieňu spevu šéfa Anekdoten, Niclasa Berga.

A Faerie's Play je skladateľsky a inštrumentálne skôr bližšia tvorbe Wobbler z obdobia albumu Hinterland, ale vokálne linky zase evokujú ranné yesovské predlohy.

The River, druhý kvázi opus na albume je opäť akousi reminiscenciou na členité, desaťminútové songy z kuchyne zlatej éry Yes, typu Heart Of The Sunrise, Siberian Khatru, či To Be Over, samozrejme ani nota (obrazne) z toho nie je nikde predtým použitá, ide tu jednoznačne len o celkovú filozofiu a globálnu atmosféru, ktorú z tejto skladby cítite...

Novinka Rites At Dawn je na jednej strane nepochybne čítanková ukážka termínu „retro prog“, vlastne jeho prakticky vrcholná forma v pozitívnom slovnom zmysle, ale na druhej strane a to je ešte viac podstatné, je aj výrazným posunom už aj tak veľmi zaujímavej kapely Wobbler jednoznačne vpred. Objaviť niečo celkom nové je v hudbe dnešnej doby už prakticky nemožné, no objaviť novým spôsobom už raz objavené chce tiež, nepochybne značnú dávku talentu... Muzikanti z kapely Wobbler tento talent, či dar celkom určite majú.


20. 5. 2011
reagovat

luk63 @ 28.03.2013 09:46:37
Hm, tohle už jsem četl na nějakém ´čistokrevném´ fóru :-)

alienshore @ 28.03.2013 16:17:39
ako vždy excelentná recenzia od Mayaka, aj keď je už staršieho dátumu ...., hudba kapely Wobbler je výborná, jednoznačne odporúčam ....

jirka 7200 @ 09.01.2018 12:01:11
Pokud bych měl někomu doporučit nejlepší počin Wobbler, pak by to byla právě tato deska.

Je zvláštní, že dost posluchačů tuto desku považuje za největší klon Yes, přitom já je moc nemusím. :-)

Pro mě hudebně i zvukově pochoutka. 4 a půl hvězdy.

Balů @ 09.01.2018 19:20:53
Je to zajímavá deska s ozvěnou tvorby Yes a dalších velikánů art rockové scény sedmdesátek.

PaloM @ 10.01.2018 09:50:07
Okrem tohoto albumu mám ostatné tri originál CD. Nekúpil som si preto, lebo pre mňa je to najmenej zaujímavé dielo Wobbler. Cítim to nie ako inšpiráciu Yes, ale veľkú snahu napodobňovať až kopírovať. A to mi vadí. Keď som si prednedávnom kúpil "From Silence to Somewhere", z ktorého som stále nadšený, tak som opäť počúval v mp3 "Rites At Dawn". Lebo sa mi veľakrát stalo, že čo bolo v minulosti nudné, nestráviteľné, nepočúvateľné, s odstupom rokov ma zaujalo. No, v tomto prípade žiaľ sa tak nestalo.

PaloM @ 10.01.2018 09:54:05
Jirka, to sú tie záhady vnímania hudby. Yes od prvého počutia LP Close to the edge (Supraphon) sa stali pre mňa etalón kvality progresívneho rocku, na dlhé roky originál. Wobbler v dobrom zmysle slova je neo-prog, či retro-prog (nevyznám sa detailne v škatulkách), a to znamená, že sa inšpirujú niečím, čo tu už bolo.

jirka 7200 @ 10.01.2018 10:48:13
Palo, z tvé reakce jsem si uvědomil, že občas nechtěně napíšu větu, kterou lze pochopit několika způsoby. Je to moje chyba.

Proto to zkusím vysvětlit. Zvláštní mi nepřipadá to, že tuto desku mnozí posluchači označují jako klon Yes, ty spojnice tam jsou.

Chtěl jsem vyjádřit to, že ač Yes nejsou mými hudebními favority, tak se mi (s podivem) toto album Wobbler líbí.