Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 26.08.2014

Camel jsou, přiznám se, moje srdeční záležitost a jako u jedné z mála progresívních kapel mě oslovila i jejich tvorba v 80. letech, protože si i přes nezbytný klávesovější zvuk podržela nápaditost, klasickou uvolněnou melancholii a unikátní atmosféru.

Pressure Points jsou typicky osmdesátkovým klávesovým úvodem podpořeným sólovým výjezdem Latimera... Refugee je klasický, přímočarý, okamžitě působící hit, poněkud může upomenout tvorbu tehdejších stylových souputníků, např. Marillion. Vopos začíná dramatickými, smutnými tóny všudypřítomných kláves a následně se z ní vyklube asi nejvíce ´80´s´ skladba na albu - jednoduché propletení klávesové a basové linie má maximální účinek. V podobném duchu pokračuje The Cloak and Dagger Man s drásavými klávesami, divokými kytarovými výjezdy a úsečnými sborovými refrény. Pak už ale následuje jeden z vrcholů alba - instrumentální titulní kus, kde osmdesátky skoro nepoznáváte, komorní souznění křehké akustické kytary a kláves... nádhera, jako bych slyšel dalšího z mých vrcholných oblíbenců Stevea Hacketta. Skutečný poklad z tvorby Camel, kde zpěv ani není zapotřebí... West Berlin se přiklání znovu více ke klávesám, které diktují tempo, Latimer ale diktuje tempo - tak, jako skoro na celém albu, nahrál zde kytary i basu a podává tu jeden z nejlepších hlasových výkonů. Klávesová sóla mají v sobě hmatatelnou melancholii a éteričnost. Pokud bych měl jmenovat svůj absolutní vrchol, byla by spolu to s titulní skladbou Fingertips, která má skutečně geniálně melancholickou, ospalou melodickou linku a naprosto famózní zpěv. Jako kdyby se Camel vydali někam mezi své klasické teritorium a tvorbu takových U2... pro mě nepopsatelná záležitost, jejíž genialita spočívá ale vlastně v jednoduchosti základního motivu... Poté následují dvě instrumentálky - Missing má živou klávesovou linku i tempo a zajímavé klávesové a pak i akustické kudrlinky. Další malebný poklad, založený na několika jednoduchých motivech a Latimerem vybroušený. After Words je subtilní klavírní, hříčka, uvolňující melancholii před závěrečným náporem energie. Zakončení Long Goodbyes je monumentální a nostalgické zároveň, plně odpovídá svému názvu. Klávesové stěny se prostřídávají s akustikami, krásně do děje vplouvá basa a pak skladba plyne jako těžký příboj až do finále s melancholickým sólem hlavního protagonisty... další vynikající album, za které by měli Latimerovi postavit pomník. První část je více přímočará a klávesová a asi bych jí na hvězdě ubral, ale hlavně druhá mě naprosto pohltila a rád zaokrouhlím hodnocení směrem vzhůru.

Camel si na rozdíl od řady kolegů ze 70. let udrželi i přes zvukové proměny uměleckou integritu a stále jejich tvorbu lze označit jako progresívní a objevnou. Jak už bylo zmíněno, v tomto případě se jedná o neveselý koncept ze života tehdejšího Berlína.