horyna - @ 10.10.2016 | #

Camel, potažmo jejich (vele)dílo Stationary Traveller je důkazem toho, že mnohými i zatracovaná 80-tá léta dokázali produkovat velkou kvalitu. Nejspíš pánové šli s dobu, museli, ale nepodlehli tolik a neprodali se jako mnozí jiní a toho si osobně cením velice. Nahrávkou prostupuje zvláštní kouzlo melancholie, nástrojově rozjemnělé do určitých fragmentů, pospojované však tvoří dokonalý emotivní celek. Koncept spadající do Berlína oné doby snad ani nemohl dostat spřízněnější zvukový kabátec a Andy Latimer i zbytek ansámblu tvoří význačnou progresivní skupinu nepodobající se jiné veličině oné doby. Muzika na tomto nosiči, to je jako spící kráska probouzena k životu esencemi hudebních hodnot hluboko zakořeněných v časech minulých, které pomocí nových zvukových momentů prostupují na povrch.

Skutečný poklad alba vidím v jeho středu, v písních jako je dunící trojka Vopos, vzletná, nezkutečně dobře vyzpívaná čtyřka Cloak and Dagger Man- u té se dokonale s albem sladím a vychutnávám si i u jiných nepřijatelný popový opar. Výborná titulní instrumentálka, hned následnou píseň West Berlin- tajemnem opředený kus, v němž je místo a doba nejhmatatelnější. Top alba spatřují v sedmé Fingertips- s něžně broukající baskytarou, hladivým zvukem kláves a citlivým Latimerem za mikrofonem, oduševnělá krása přenesena z notového zápisu přímo do mého srdce. A samozřejmě After Words- dokonalý akordeon a noční klavírní melodie v uspávajícím modu.

V době, kdy leckteré desky velkých kapel, byly sotva přijatelné, se zrodil skvot, tento skvost. Výborná práce pánové!

luk63 @ 10.10.2016 14:21:31 | #
Už jsem napsal pod jinou recenzí tohoto alba, že jsem ho měl na CD, a to dost dlouho na to, abych si ujasnil, jestli se mi líbí nebo je to jenom další průměrná deska o kterou prostě nestojím. Těm, kterým šmakuje to ale ze srdce přeju, jen mi nesmějí podsouvat, že tuto desku musím mít taky, že jo Jardo P.