Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 27.06.2013

Album významné americké (původně kanadské) písničkářky Joni Mitchell s názvem Blue jsem poprvé zaregistroval v r. 1973, kdy ho u nás vydal v licenci Supraphon. Pochopitelně bez názvu a také s jiným obalem. Navzdory tomu byl obal zajímavě umělecky pojednán výtvarným designem, který se mi líbil, i když nectil originál… Tuším, že tam byl výtvarně vkomponován motýl a byl tam motiv řezu napříč kmen stromů s letokruhy (!?)
Měl jsem právě osmnáct a těžce jsem sjížděl hard rock a blues rock a k folku jsem neměl právě nejblíž. Ale měl jsem dvanáctistrunnou akustickou kytaru a učarovaly mi různé balady a tak jsem se k akustické hudbě prokousal zcela sám. Bylo to tuším na nějaké návštěvě, kde tohle album hrálo jako kulisa k nezávaznému povídání a protože mě zaujala interpretace i skladby, požádal jsem o sluchátka a album si vychutnal zcela sám v soukromí. Byl jsem z něho nadšen, i z průvodního slova, které napsal tuším Jiří Černý. Album Blue jsem si sice bezprostředně poté nesehnal, ale po letech jsem po něm zatoužil natolik, že mi ho poslal kamarád z USA na vinylu a později jsem vinyl zaměnil za CD. Hudba na něm je krásná, neokázalá, přesto strhující a vzrušující ženskou něhou a řadou emocí, které už na počátku sedmdesátých let Joni Mitchellovou posadili na ženský trůn americké folkové hudby. Je ryzí a poctivé a oslovuje mě dnes stejně, jako před desítkami let….
ALL I WANT – mandolíny, akustická kytara, percussion, tlumené basy…. trochu šamanismu a už je tu nezaměnitelný podmanivý ženský hlas Joni Mitchell. Její hlas má schopnost vtáhnout do děje a když i čtu přeložené texty, mám zvláštní pocit po těle. Zpívá v podstatě o obyčejných a běžných věcech, kterým dokáže dát mimořádný rozměr díky své interpretaci. Cítím inspiraci směrem k Zuzaně Michnové, ale i k zapomenuté Zdeňce Lorencové… Na kytaru zde participuje její folkový kolega James Taylor, rovněž známé jméno. Úderné, sdělné a laskavé a přesto pohlcující….
MY OLD MAN – Joni Mitchell vymění akustickou kytaru na klavír. Není sice žádná virtuoska, ale na klávesy umí hrát a dát akordům správný důraz a její pianissima přecházející do mezzoforte a zpět jsou stejně uhrančivá, jako její vokál. Jsem rád, že nesvěřila klavírní party takovému Leonu Russellovi a nahrála si je sama. Je to přesvědčivé a věrohodnější. Zpívat o stáří není jednoduché, zvlášť když v době, kdy natáčela tohle album, tak jí bylo osmadvacet let a stáří je v tomhle věku v nekonečných dálavách……
LITTLE GREEN – krásně rozbrnkané akordy a dobře sejmutý zvuk kytary. Joni zpívá s klasickým ženským podílem něhy a její hlas hladí a chladí. Pohrává si s harmonií a její interpretace je krásně rozevřená do širokého prostoru a při určitých okamžicích mě běhá mráz po těle, když slyším onu neuchopitelnou kooperaci akustické kytary a jejího hlasu. Najednou jsem s ní někde v Kalifornii v Laurel Canyonu, oba jsme oblečení jako indiáni a hledíme si v zapadajícím slunci do očí…
CAREY – tahle písnička má v sobě tu správnou posthippieovskou atmosféru, když se lámala šedesátá a přicházela sedmdesátá léta. Studiový bubeník Russ Kunkel, ale i známý Stephen Stills na baskytaru a kytaru vypomáhají v instrumentaci Joni, která nahrála playbackem jedinečné vokální party ke svému sólovému přednesu. Všechno zvoní, cinká a ze skladby prýští pozitivistické obrazy vidění světa…

BLUE – skladba, která dala albu název. Je to vlastně dilema – blue může být „modrá“, ale také „smutek“ a myslím, že obojí je na albu zastoupeno. Při poslechu této skladby to cítím do morku kostí. Obal alba je v modrém tónu a její tvář se zavřenýma očima asi charakterizuje smutek. Krásné klavírní téma a ještě krásnější vokální interpretace. Obdivuji, jakým způsobem dokáže pracovat svým hlasem. Její vibráto není vtíravé, ale naopak vroucné, včetně dozvuku klavíru na domyšlení celého posmutnělého obsahu písně…
CALIFORNIA – když se tak zamyslím, mám pocit, že touhle skladbou se Joni dotkla na tomhle albu svého parnasu. Výtečná melodie, sugestivní hudební doprovod, jedinečná interpretace… Zavřu oči a mohu snít. Jsem v létě 1967 v Kalifornii jako hippie v indické košili, s dlouhými vlasy a neholenými tvářemi, ovinut korálky, v ruce držím kytaru a na krku mám indiánský kalumet, za ruku mě drží krásná blondýnka s dlouhými panicovými vlasy do pasy s čelenkou v batikované košili s korálky a na tvářích má úsměv….Je to sen, ale přesně takové asociace mám při téhle písni… Také zde lehce rytmicky čeří terén Russ Kunkel, ale je tady steel -kytara Sneaky Pete Kleinowa a akustická kytara Stephena Stillse. Mohl bych to klidně poslouchat i vícekrát. Výtečná vstupenka do minulosti (bohužel s návratem)…
THIS FLIGHT TONIGHT – chtěl bych přivolat všechny milovníky skotských Nazareth. Ano, vy co vzýváte „jejich“ skladbu This Flight Tonight, byste si měli poslechnout tuhle akusticky údernou skladbu na kytary. Tady totiž Dan McCafferty a Manuel Charlton čerpali inspiraci, než vytvořili svoji výtečnou coververzi, která obletěla svět. Dokážu si představit tuhle skladbu naživo s řadou hostů vybavenými akustickými kytarami. Píseň má v sobě hodně vnitřní energie a její následné dynamizování má velkou sílu. Prostě paráda!
RIVER – další klavírní baladická záležitost. Snivá vánoční balada osamělé slečny, která hledá východisko ze svého postavení a zoufale touží po vzájemné komunikaci. Sebezpytování ženy, která udělala chybu a cítí dopad svého konání a možná nemůže sama se sebou vnitřně vydržet… v určitém expresivním vystoupání vokálu cítím bolest a beznaděj. Je to impresivní kresba neviditelných barev a přesto oslovuje a proniká do mysli. Silná záležitost. Nedecibelově a bez dramatických gest vyjádřené rozervané nitro…
A CASE OF YOU – mísení akustické kytary a mandolíny je příjemné a odlehčené, ale není to žádná nuda, je zde hodně kreací, zvlášť když se připojí zpěv a percussion. V lecčems se tahle skladba podobá úvodní All I Want. Přesto neobviňuji Joni z nějakého nedostatku invence. Prostě si pohrává s tématem a vrství tóny vedle myšlenek zakletých v interpretaci. Myslím, že je to rajská hudba pro toho, kdo dokáže naslouchat jejímu hlasu a jejím textovým vizím. James Taylor a Russ Kunkel jsou opět tady a neokázale sem vkládají svoje drobné, přesto nepřeslechnutelné podíly.
THE LAST TIME I SAW RICHARD – Joni je pozorovatelkou života a ženy s řadou zkušeností s muži. Nemohu necitovat z jejího textu: „Směješ se,“ řekl, „myslíš si, že jsi imunní, jdi a podívej se do svých očí, jsou naplněny měsícem. Máš ráda růže a polibky a hezké muže, aby ti říkali všechny ty krásné lži, krásné lži…“. Klavírní doprovod a napůl zpívaný a napůl deklamovaný projev komentuje tváře života mezilidských vztahů. To smutné mollové akordické finále je těžkou tečkou k dopřemýšlení pro každého posluchače….
Myslím, že tím čím byl Neil Young pro americký folk song v jeho akustické podobě v dané době, tím byla Joni Mitchellová, jako ženská interpretka ve stejném žánru. Její písně mají jasnou melodii, ale mnohdy jsou harmonicky poměrně nepředvídatelné a nedají se jen tak z voleje kopírovat, jak by se snad někomu mohlo zdát. Vedle osobité interpretace, vynikajících textů a nosných melodií, hraje Joni Mitchellová velmi dobře na akustickou kytaru. Tím pro mě znamená vrchol toho nejlepšího, co se dalo v akustické písničkářské poloze v zemi mnoha „dívek s kytarami“ dosáhnout. Je to ta, kterou nazývám důvěrně Joni (Mitchell jaksi zapomínám), protože ke mně patří stejně jako Janis (Joplin), Maggie (Bell), Elkie (Brooks), Marishka (Veres), Flora (Purim), Annie (Haslam)…Zůstává pro mě královnou a královny hrají za pět hvězdiček!