Mitchell, Joni - Blue (1971)

Svým čtvrtým albem Joni Mitchell definitivně potvrdila postavení nejoriginálnější písničkářky své generace. Stala se z ní svrchovaně soběstačná osobnost, která v intimních a přitom rafinovaně vystavěných písničkách stejnou měrou obnažuje svoje nitro i posouvá formální mantinely, v nichž se doposud "dámy s kytarou" pohybovaly. Na desce Blue je okouzlující, citlivou i bystrou průvodkyní po dosud květinově snící Kalifornii i po vlastních milostných serpentýnách (nejvíce se tu zrcadlí čerstvé rány ze vztahu s Jamesem Taylorem). Melancholická, zranitelná, sebezpytná i pozorující, rozbolavělá, přesto životem spíš opojená než zahořklá.

Instrumentálně táhne desku prakticky sama. Střídá kytaru, piáno a appalačský dulcimer a loudí z nich tóny a akordy, jaké ve světě populární hudby rozhodně nemůžeme klasifikovat jako konvenční. V jejím případě střídmý ještě neznamená primitivní, právě naopak. To platí i o jejím zpěvu plně využívajícím hlasového rozsahu i smyslu pro dynamickou různorodost. Třepotavé a nevnucující se melodie se ve službách (nikoli v otroctví) harmonie a textu stahují na méně nápadné pozice, ale tím víc uvíznou, když se k nim proposloucháme. Písničky Joni Mitchell zkrátka vyžadují plnou pozornost, teprve pak je můžeme docenit. Kultivovanost a formální vytříbenost není na překážku prožitku, jak Joni ukazuje třeba absolutním odevzdáním se náladě písně v titulní Blue.

Účast dalších hudebníků se na albu projevuje v tak drobounkých špetkách, že je téměř nevnímáme. Ať už je to kytara Jamese Taylora v několika skladbách, basa Stephena Stillse v Carey, tence mňoukající steel kytara v písni California nebo sotva slyšitelné bicí. Všechno je to utopené v hlubokém stínu Joniina zpěvu a instrumentální vynalézavosti. S kytarou nebo dulcimerem je perlivě projasněná (robustnější údery do strun se objevují v This Flight Tonight), s prsty na klaviatuře zase logicky zádumčivější a nemálo připomínající rané nahrávky Kate Bush. Na posluchačovy ušní bubínky nejde ztečí, už teď je plně zaujatá především vlastním sebevyjádřením a ne jeho komerčním potenciálem. Že bylo album Blue ve své době prodejně úspěšné je spíš věcí tehdejšího hudebního ovzduší, všeobecné lačnosti po novém a neotřelém, doznívajícího okouzlení svobodomyslnými ideály hippies. Ale přestože jsou jeho nálady s touto érou neodmyslitelně spojené, patří mezi nadčasové písničkářské skvosty.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Jardo @ 18.03.2015 09:19:17
Mám tento album rád. Počas písania diplomovky som ho počúval dookola. A case of you a River sú moji favoriti. Vďaka za recenziu.

Voytus @ 18.03.2015 11:15:20
Joni Mitchell je skvělá. Její tvorbu jsem začal naposlouchávat poměrně nedávno, takže nedokážu zatím říct, co by mohlo být nejlepší, ale nutno uznat, že mě zatím nepřestává překvapovat především obrovským žánrovým záběrem, spoluprací s jazzovými hráči, originálními vokálními linkami, aranžemi, různými alternativními laděními atd. Z podobného ranku doporučuji zpěvačku a kytaristku Ellen McIllwaine. Není moc známá a ani toho moc nevydala, ale je hodně osobitá a také kříží žánry lehce a samozřejmě.

Jardo @ 18.03.2015 12:28:08
Voytus: k sólo tvorbe Ellen McIllwaine som sa zatiaľ ešte nedostal, ale poznám ju ako mozog kapely Fear Itself. Super, že si tu už dávnejšie nahodil ich profil. Tam ma úplne dostala najmä v tradicionáli In my time of dying - klobúk dole - to ma zaujalo ešte viac, ako od zeppelínov a to je, čo povedať.

Jardo @ 18.03.2015 12:39:03
...to som pohnojil s tým...tradicionáli... Má tam byť -e, na konci.

Album významné americké (původně kanadské) písničkářky Joni Mitchell s názvem Blue jsem poprvé zaregistroval v r. 1973, kdy ho u nás vydal v licenci Supraphon. Pochopitelně bez názvu a také s jiným obalem. Navzdory tomu byl obal zajímavě umělecky pojednán výtvarným designem, který se mi líbil, i když nectil originál… Tuším, že tam byl výtvarně vkomponován motýl a byl tam motiv řezu napříč kmen stromů s letokruhy (!?)
Měl jsem právě osmnáct a těžce jsem sjížděl hard rock a blues rock a k folku jsem neměl právě nejblíž. Ale měl jsem dvanáctistrunnou akustickou kytaru a učarovaly mi různé balady a tak jsem se k akustické hudbě prokousal zcela sám. Bylo to tuším na nějaké návštěvě, kde tohle album hrálo jako kulisa k nezávaznému povídání a protože mě zaujala interpretace i skladby, požádal jsem o sluchátka a album si vychutnal zcela sám v soukromí. Byl jsem z něho nadšen, i z průvodního slova, které napsal tuším Jiří Černý. Album Blue jsem si sice bezprostředně poté nesehnal, ale po letech jsem po něm zatoužil natolik, že mi ho poslal kamarád z USA na vinylu a později jsem vinyl zaměnil za CD. Hudba na něm je krásná, neokázalá, přesto strhující a vzrušující ženskou něhou a řadou emocí, které už na počátku sedmdesátých let Joni Mitchellovou posadili na ženský trůn americké folkové hudby. Je ryzí a poctivé a oslovuje mě dnes stejně, jako před desítkami let….
ALL I WANT – mandolíny, akustická kytara, percussion, tlumené basy…. trochu šamanismu a už je tu nezaměnitelný podmanivý ženský hlas Joni Mitchell. Její hlas má schopnost vtáhnout do děje a když i čtu přeložené texty, mám zvláštní pocit po těle. Zpívá v podstatě o obyčejných a běžných věcech, kterým dokáže dát mimořádný rozměr díky své interpretaci. Cítím inspiraci směrem k Zuzaně Michnové, ale i k zapomenuté Zdeňce Lorencové… Na kytaru zde participuje její folkový kolega James Taylor, rovněž známé jméno. Úderné, sdělné a laskavé a přesto pohlcující….
MY OLD MAN – Joni Mitchell vymění akustickou kytaru na klavír. Není sice žádná virtuoska, ale na klávesy umí hrát a dát akordům správný důraz a její pianissima přecházející do mezzoforte a zpět jsou stejně uhrančivá, jako její vokál. Jsem rád, že nesvěřila klavírní party takovému Leonu Russellovi a nahrála si je sama. Je to přesvědčivé a věrohodnější. Zpívat o stáří není jednoduché, zvlášť když v době, kdy natáčela tohle album, tak jí bylo osmadvacet let a stáří je v tomhle věku v nekonečných dálavách……
LITTLE GREEN – krásně rozbrnkané akordy a dobře sejmutý zvuk kytary. Joni zpívá s klasickým ženským podílem něhy a její hlas hladí a chladí. Pohrává si s harmonií a její interpretace je krásně rozevřená do širokého prostoru a při určitých okamžicích mě běhá mráz po těle, když slyším onu neuchopitelnou kooperaci akustické kytary a jejího hlasu. Najednou jsem s ní někde v Kalifornii v Laurel Canyonu, oba jsme oblečení jako indiáni a hledíme si v zapadajícím slunci do očí…
CAREY – tahle písnička má v sobě tu správnou posthippieovskou atmosféru, když se lámala šedesátá a přicházela sedmdesátá léta. Studiový bubeník Russ Kunkel, ale i známý Stephen Stills na baskytaru a kytaru vypomáhají v instrumentaci Joni, která nahrála playbackem jedinečné vokální party ke svému sólovému přednesu. Všechno zvoní, cinká a ze skladby prýští pozitivistické obrazy vidění světa…

BLUE – skladba, která dala albu název. Je to vlastně dilema – blue může být „modrá“, ale také „smutek“ a myslím, že obojí je na albu zastoupeno. Při poslechu této skladby to cítím do morku kostí. Obal alba je v modrém tónu a její tvář se zavřenýma očima asi charakterizuje smutek. Krásné klavírní téma a ještě krásnější vokální interpretace. Obdivuji, jakým způsobem dokáže pracovat svým hlasem. Její vibráto není vtíravé, ale naopak vroucné, včetně dozvuku klavíru na domyšlení celého posmutnělého obsahu písně…
CALIFORNIA – když se tak zamyslím, mám pocit, že touhle skladbou se Joni dotkla na tomhle albu svého parnasu. Výtečná melodie, sugestivní hudební doprovod, jedinečná interpretace… Zavřu oči a mohu snít. Jsem v létě 1967 v Kalifornii jako hippie v indické košili, s dlouhými vlasy a neholenými tvářemi, ovinut korálky, v ruce držím kytaru a na krku mám indiánský kalumet, za ruku mě drží krásná blondýnka s dlouhými panicovými vlasy do pasy s čelenkou v batikované košili s korálky a na tvářích má úsměv….Je to sen, ale přesně takové asociace mám při téhle písni… Také zde lehce rytmicky čeří terén Russ Kunkel, ale je tady steel -kytara Sneaky Pete Kleinowa a akustická kytara Stephena Stillse. Mohl bych to klidně poslouchat i vícekrát. Výtečná vstupenka do minulosti (bohužel s návratem)…
THIS FLIGHT TONIGHT – chtěl bych přivolat všechny milovníky skotských Nazareth. Ano, vy co vzýváte „jejich“ skladbu This Flight Tonight, byste si měli poslechnout tuhle akusticky údernou skladbu na kytary. Tady totiž Dan McCafferty a Manuel Charlton čerpali inspiraci, než vytvořili svoji výtečnou coververzi, která obletěla svět. Dokážu si představit tuhle skladbu naživo s řadou hostů vybavenými akustickými kytarami. Píseň má v sobě hodně vnitřní energie a její následné dynamizování má velkou sílu. Prostě paráda!
RIVER – další klavírní baladická záležitost. Snivá vánoční balada osamělé slečny, která hledá východisko ze svého postavení a zoufale touží po vzájemné komunikaci. Sebezpytování ženy, která udělala chybu a cítí dopad svého konání a možná nemůže sama se sebou vnitřně vydržet… v určitém expresivním vystoupání vokálu cítím bolest a beznaděj. Je to impresivní kresba neviditelných barev a přesto oslovuje a proniká do mysli. Silná záležitost. Nedecibelově a bez dramatických gest vyjádřené rozervané nitro…
A CASE OF YOU – mísení akustické kytary a mandolíny je příjemné a odlehčené, ale není to žádná nuda, je zde hodně kreací, zvlášť když se připojí zpěv a percussion. V lecčems se tahle skladba podobá úvodní All I Want. Přesto neobviňuji Joni z nějakého nedostatku invence. Prostě si pohrává s tématem a vrství tóny vedle myšlenek zakletých v interpretaci. Myslím, že je to rajská hudba pro toho, kdo dokáže naslouchat jejímu hlasu a jejím textovým vizím. James Taylor a Russ Kunkel jsou opět tady a neokázale sem vkládají svoje drobné, přesto nepřeslechnutelné podíly.
THE LAST TIME I SAW RICHARD – Joni je pozorovatelkou života a ženy s řadou zkušeností s muži. Nemohu necitovat z jejího textu: „Směješ se,“ řekl, „myslíš si, že jsi imunní, jdi a podívej se do svých očí, jsou naplněny měsícem. Máš ráda růže a polibky a hezké muže, aby ti říkali všechny ty krásné lži, krásné lži…“. Klavírní doprovod a napůl zpívaný a napůl deklamovaný projev komentuje tváře života mezilidských vztahů. To smutné mollové akordické finále je těžkou tečkou k dopřemýšlení pro každého posluchače….
Myslím, že tím čím byl Neil Young pro americký folk song v jeho akustické podobě v dané době, tím byla Joni Mitchellová, jako ženská interpretka ve stejném žánru. Její písně mají jasnou melodii, ale mnohdy jsou harmonicky poměrně nepředvídatelné a nedají se jen tak z voleje kopírovat, jak by se snad někomu mohlo zdát. Vedle osobité interpretace, vynikajících textů a nosných melodií, hraje Joni Mitchellová velmi dobře na akustickou kytaru. Tím pro mě znamená vrchol toho nejlepšího, co se dalo v akustické písničkářské poloze v zemi mnoha „dívek s kytarami“ dosáhnout. Je to ta, kterou nazývám důvěrně Joni (Mitchell jaksi zapomínám), protože ke mně patří stejně jako Janis (Joplin), Maggie (Bell), Elkie (Brooks), Marishka (Veres), Flora (Purim), Annie (Haslam)…Zůstává pro mě královnou a královny hrají za pět hvězdiček!


reagovat

Jardo @ 28.06.2013 13:54:57
Ahoj Petr: Skvelá recenzia. Joni Mitchell je svojský hudobný zjav a tento album je radosť počúvať. K tomuto "kanadskému národnému pokladu" som sa dostal práve cez Nazareth, na ktorých hudbe som vyrastal a ktorých pieseň This flight tonight žeriem. Tu by som vyzdvihol piesne River a A case of you, ktoré ma najviac oslovili (a samozrejme, že aj spomínanú This... aj keď cover od Nazareth sa mi páči viac), ale celý album je skvelý.

Petr Gratias @ 28.06.2013 19:51:39
Zdravím, Jardo....
díky za Tvoji reakci a postřehy kolem Joni.
Jsem rád, že Tě její hudba oslovuje a také prostřednictvím coverů.....
Jestli se někdy dostaneš k jejímu DVD
Shadows And Night, vřele doporučuji!
Vedle Joni je zde famózní Jaco Pastorius
a výtečný Pat Metheny..... perfektní koncert
samozřejmě už v jazzovém duchu.
Jinak na megafestivalu Isle Of Wight Joni velmi soustředěně zpívá svou skladbu, a protože vnímala nepříjemné reakce a poznámky nějakých opilých ignorantů,
tak přerušila prezentaci a nahlas si to s nimi vyřídila.
Je z ní cítit osobnost, má charisma.
Ostatně ještě existuje výtvarně koncipovaný dokument,
kde nádherně propojuje kamera snímanou krajinu, vlka (kojota) a Joni.... Neviděl jsem to bohužel celé. Dávali to před lety na ČT 2 pozdě v noci a objevil jsem to náhodou.
V každém případě její hudba nenudí a třebaže má styl na mnoha albech to její hledačství je hodně výrazné.....
Zdravím!

Přesně jak tady v recenzi na jiné album této neuvěřitelné dámy píše Mr. Gratias, když jsem poprvé slyšel kousek This Flight Tonight z LP desky Blue kdesi na akci, říkal jsem si, sakra, to znám, ale to přece zpívají Nazareth?!? Tehdy jsem samozřejmě slovo cover neznal, ovšem pamatuju si, že jsem LP nakonec po kamarádce vydyndal (nechápala, proč chci tuhle desku a ne Def Leppard, které jsem si přinesl). Mrs. Joni Mitchell zůstala a zařadila se mezi mé absolutní favoritky (výměnou za Def Leppard High'n'Dry, což jsem rád oželel). Velký dík Petrovi za recenze a připomenutí této zpěvačky (a to píšu jako starý rocker a metloš).
reagovat

Petr Gratias @ 17.01.2013 20:27:51
Zdravím b.wolfa....
moc se mě líbil ten příměr "a to píšu jako starý rocker a metloš".
Je vždycky příjemné, kdy z tvrdé a ještě tvrdšího hudebního břehu přijde takový komentář. Ono totiž mnoho hardrockerů a metalistů Joni Mitchellovou neposlouchá, protože ji ani neznají.
Čas od času se mi do rukou pracovně dostává hard and heavy magazín SPARK. Sebestřednost metalových čtenářů a publicistů potvrzuje, že poslouchají jenom různé deriváty metalu.... ani jednou zde nebyla zmínka o tom, že by někdo poslouchal třeba oddychově Hanu Hegerovou, Luboše Andršta, Marsyas, Jazz Q, Deža Ursínyho nebo Etc...
stejně tak třeba Van Der Graaf Generator, Gentle Giant, Mahavishnu Orchestra, Boba Dylana, Santanu nebo Muddyho Waterse....
Podotýkám, že to není útok proti metalistům, ale je to jen konstatování a zkušenost - nic víc....
takže jsem potěšen!
Joni podobně jako třeba Donovan napsali poměrně slušné množství písní, které posloužily jako dobrý základ k vytváření coververzí.
B.wolfe: dám Ti pár tipů na hudbu, která není tak vzdálená od Joni Mitchellové...
LAURA NYRO, CAROLE KING, CARLY SIMON, MELANIE SAFKA, JUDY COLLINS, BUFFY ST. MARY, JULIE FELIX...
Je to pestrá směs... Laura Nyro je velký originál!
Těším se na případné postřehy a názory....
Zdravím!