Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 16.01.2013

Pozoruji, že původem kanadská písničkářka Joni Mitchell není právě předmětem zájmu na Progboardu a tak si říkám, že bych mohl nasadit další její album, které je součástí mé sbírky. Domnívám se, že je zde CO poslouchat a možná její jméno představím mladším ročníkům a připomenu těm starším pamětníkům k pozornosti…

COURT AND SPARK – krásné melancholické akordy klavíru otevírají první skladbu a za nimi následuje nezaměnitelný hlas legendární Joni. Říkám ji důvěrně křestním jménem, protože patří k těm ženským, které se mnou jdou už léta bok po boku při poslechu…. Rytmika je uměřená a nijak nedominuje, což je u typu této hudbě jasné. Vedle klavíru vnímám i jemné tóny akustické kytary a dlouhé skluzy steel-kytary z pozadí….

HELP ME – energičtější skladba, která naopak rytmiku preferuje. Výrazně se posouváme k easy listening jazzu. Instrumentace výtečně pulsuje a Joni svým průzračným hlasem kreslí těžko zapamatovatelnou melodii, kde je spousta prostoru pro jemné hlasové nuance a pohrávání si s motivy. Výborně frázuje, ale i lehce pluje nad doplněnými vokálními party. Tohle je prostě ryze americký model hudby. Hudba kreslí a dobarvuje, ale její poslání tkví především v textovém sdělení….

FREE MAN IN PARIS – krásně prokreslené party akustických kytar. Mají elasticitu, údernost a zvoní a zvoní, stejně jako výtečný vokální projev. Joni se vciťuje do mužského světa a zpívá o proutníkovi, který se ocitl ve velkoměstě nad Seinou. Jako pozorovatelka a empatická bytost dokáže dokořenit jednak sdělení, stejně jako interpretaci v těch správných poměrech. John Guerin na bicí správně našlapuje a jazzmansky akcentuje svoje tempo, stejně jako kytarové miniatury…

PEOPLE´S PARTIES – akustické kytary nádherně zvoní a pohlcují mě svou melancholií, stejně jako baskytara Maxe Bennetta a Joni nejenže zpívá, dokáže i výtečně deklamovat a přejít z obtížné fráze do průzračného vokálu.

SOME SITUATION – Joni je výtečná klavíristka a vystačí si vedle řady hostů suverénně sama. Pro někoho je to možná pop, ale mluvit o téhle hudbě jako o klasickém mainsteamovém středním proudu mi přijde zpozdilé. Joni na albu zvolna přechází z pozice kytarové písničkářky srostlé s atmosférou šedesátých let s novými aspiracemi, v nichž to voní jazzem, soulem, swingem. Hledání toho hudebnho útvaru sebou nese různá rizika, že ne všechno bude pochopeno, já ale tento pocit nesdílím…

CAR ON A HILL – je třeba zdůraznit, že v seznamu hostů figuruje převážná část hudebníků skupiny L. A. Express v čele se saxofonistou a flétnistou Tomem Scottem a mnozí hudebníci byli o něco později i doprovazeči například George Harrisona. Ten sound je místy dost identický. Ano, v těch náladách cítím slunnou Kalifornii, ale už ne hippieovskou šedesátých let, ale let sedmdesátých. Krásné proměny dlouhých tónů a basových flažoletů, jen co je pravda….

DOWN TO YOU – klavírní téma otvírá i další skladbu. Rockeři by v ní mohli poznat skladbu, kterou nahráli Colosseum II.. Tady ovšem zní méně výbojně, spíš jako jako nějaká intimní zpověď. Smyčce v pozadí nejsou nasládlé, což je dobře, dokreslují jakýsi smutek v podání a sdělení a ženské sbory z pozadí dodávají interpretaci na novém rozměru. Neil Young pracuje na albu Harvest v několika skladbách mírně podobným způsobem. I tady se projevuje citlivá ruka aranžéra se smyslem pro proporce a dynamické odstínění nástrojového obsazení… Místy se instrumentální prostor proměňuje v model soundtrackového pojetí.

JUST LIKE THIS TRAIN – další varianta easy listening jazzu s přeznívajícími dlouhými kytarovými tóny. Joni nejenže je výtečná instrumentalistka, ale znovu si uvědomuji přednosti její vokální interpretace a smyslem pro vyjádření myšlenek a akcentaci základních sdělení. V jejím pojetí jsou rozchody, odjezdy bez návratu a hledání sebe sama v civilizačním chaosu. Jestliže je Bob Dylan vnímán jako svědomí Ameriky, Joni je nebezpečný a citlivý pozorovatel zákoutí lidské duše a života kolem nás v osobitých obrazech. Kytary cinkají a rytmika dusá a všechno je jak má být….

RAISED ON ROBBERY – tak tohle je přetransformovaná Amerika třicátých a čtyřicátých let oblečená do rockandrollového kabátu. Správná dravost dechové sekce, údernost a zemitost vás pohltí, stejně jako další vokální proměna zpěvačky. Kytary, dechová sekce a rytmika hraje velmi stylově a můžete tancovat, vlnit se a jít třeba do mostu a spontánní podání zbavuje splynutí jazzu a rocku jakékoliv akademičnosti. Skladba, která na albu nemá obdoby a tak když se kytarové sólo dostane k závěru, tak vás to skoro mrzí, že už je konec….

TROUBLE CHILD – klasická elasticita Jonina vokálního projevu a výborně proaranžovaný hudební doprovod. Úžasné a náladotvorné. Joni je všestranná umělkyně, hraje na kytary, na klávesy, zpívá, skládá, textuje, aranžuje a maluje impresivní obrazy. Takovou stravitelnou impresí je i tato skladba. Tady se kreslí, míchají barvy a všechno se prolíná se zvláštním napětím a odevzdáním se zvukem jazzového kornetu….

TWISTED – tak tohle je jazz starých dobrých předválečných časů, jako z doby hollywoodského stříbrného plátna. Dámy jsou opravdu dámy a muži jsou přehnaní zdvořilí a galantní. Všichni kouří, popíjí bourbon a všechno při přitlumených reflektorech… Tak takové nějaké vize mám při poslechu závěrečné skladby.

Moc dobře nazpívané, nahrané a zaranžované album. Joni Mitchell svoje posluchače překvapila a zároveň i připravila na to, že její námluvy s jazzem zdaleka nekončí, spíš začínají. Zatím albem nedosáhla na vrchol, ale blíží se k poslednímu patru a dál už bude muset šplhat sama. Připouštím, že tohle nebude asi album pro klasického rockera, ale spíš pro citlivého posluchače širšího záběru. Jeho poslech bych nazval návštěvou v kuchyně mistra-šéfkuchaře, kde se mistrovskou rukou připravují osobité hudební pokrmy….
Čtyři hvězdičky zcela určitě!