Mitchell, Joni - Court and Spark (1973)

Pozoruji, že původem kanadská písničkářka Joni Mitchell není právě předmětem zájmu na Progboardu a tak si říkám, že bych mohl nasadit další její album, které je součástí mé sbírky. Domnívám se, že je zde CO poslouchat a možná její jméno představím mladším ročníkům a připomenu těm starším pamětníkům k pozornosti…

COURT AND SPARK – krásné melancholické akordy klavíru otevírají první skladbu a za nimi následuje nezaměnitelný hlas legendární Joni. Říkám ji důvěrně křestním jménem, protože patří k těm ženským, které se mnou jdou už léta bok po boku při poslechu…. Rytmika je uměřená a nijak nedominuje, což je u typu této hudbě jasné. Vedle klavíru vnímám i jemné tóny akustické kytary a dlouhé skluzy steel-kytary z pozadí….

HELP ME – energičtější skladba, která naopak rytmiku preferuje. Výrazně se posouváme k easy listening jazzu. Instrumentace výtečně pulsuje a Joni svým průzračným hlasem kreslí těžko zapamatovatelnou melodii, kde je spousta prostoru pro jemné hlasové nuance a pohrávání si s motivy. Výborně frázuje, ale i lehce pluje nad doplněnými vokálními party. Tohle je prostě ryze americký model hudby. Hudba kreslí a dobarvuje, ale její poslání tkví především v textovém sdělení….

FREE MAN IN PARIS – krásně prokreslené party akustických kytar. Mají elasticitu, údernost a zvoní a zvoní, stejně jako výtečný vokální projev. Joni se vciťuje do mužského světa a zpívá o proutníkovi, který se ocitl ve velkoměstě nad Seinou. Jako pozorovatelka a empatická bytost dokáže dokořenit jednak sdělení, stejně jako interpretaci v těch správných poměrech. John Guerin na bicí správně našlapuje a jazzmansky akcentuje svoje tempo, stejně jako kytarové miniatury…

PEOPLE´S PARTIES – akustické kytary nádherně zvoní a pohlcují mě svou melancholií, stejně jako baskytara Maxe Bennetta a Joni nejenže zpívá, dokáže i výtečně deklamovat a přejít z obtížné fráze do průzračného vokálu.

SOME SITUATION – Joni je výtečná klavíristka a vystačí si vedle řady hostů suverénně sama. Pro někoho je to možná pop, ale mluvit o téhle hudbě jako o klasickém mainsteamovém středním proudu mi přijde zpozdilé. Joni na albu zvolna přechází z pozice kytarové písničkářky srostlé s atmosférou šedesátých let s novými aspiracemi, v nichž to voní jazzem, soulem, swingem. Hledání toho hudebnho útvaru sebou nese různá rizika, že ne všechno bude pochopeno, já ale tento pocit nesdílím…

CAR ON A HILL – je třeba zdůraznit, že v seznamu hostů figuruje převážná část hudebníků skupiny L. A. Express v čele se saxofonistou a flétnistou Tomem Scottem a mnozí hudebníci byli o něco později i doprovazeči například George Harrisona. Ten sound je místy dost identický. Ano, v těch náladách cítím slunnou Kalifornii, ale už ne hippieovskou šedesátých let, ale let sedmdesátých. Krásné proměny dlouhých tónů a basových flažoletů, jen co je pravda….

DOWN TO YOU – klavírní téma otvírá i další skladbu. Rockeři by v ní mohli poznat skladbu, kterou nahráli Colosseum II.. Tady ovšem zní méně výbojně, spíš jako jako nějaká intimní zpověď. Smyčce v pozadí nejsou nasládlé, což je dobře, dokreslují jakýsi smutek v podání a sdělení a ženské sbory z pozadí dodávají interpretaci na novém rozměru. Neil Young pracuje na albu Harvest v několika skladbách mírně podobným způsobem. I tady se projevuje citlivá ruka aranžéra se smyslem pro proporce a dynamické odstínění nástrojového obsazení… Místy se instrumentální prostor proměňuje v model soundtrackového pojetí.

JUST LIKE THIS TRAIN – další varianta easy listening jazzu s přeznívajícími dlouhými kytarovými tóny. Joni nejenže je výtečná instrumentalistka, ale znovu si uvědomuji přednosti její vokální interpretace a smyslem pro vyjádření myšlenek a akcentaci základních sdělení. V jejím pojetí jsou rozchody, odjezdy bez návratu a hledání sebe sama v civilizačním chaosu. Jestliže je Bob Dylan vnímán jako svědomí Ameriky, Joni je nebezpečný a citlivý pozorovatel zákoutí lidské duše a života kolem nás v osobitých obrazech. Kytary cinkají a rytmika dusá a všechno je jak má být….

RAISED ON ROBBERY – tak tohle je přetransformovaná Amerika třicátých a čtyřicátých let oblečená do rockandrollového kabátu. Správná dravost dechové sekce, údernost a zemitost vás pohltí, stejně jako další vokální proměna zpěvačky. Kytary, dechová sekce a rytmika hraje velmi stylově a můžete tancovat, vlnit se a jít třeba do mostu a spontánní podání zbavuje splynutí jazzu a rocku jakékoliv akademičnosti. Skladba, která na albu nemá obdoby a tak když se kytarové sólo dostane k závěru, tak vás to skoro mrzí, že už je konec….

TROUBLE CHILD – klasická elasticita Jonina vokálního projevu a výborně proaranžovaný hudební doprovod. Úžasné a náladotvorné. Joni je všestranná umělkyně, hraje na kytary, na klávesy, zpívá, skládá, textuje, aranžuje a maluje impresivní obrazy. Takovou stravitelnou impresí je i tato skladba. Tady se kreslí, míchají barvy a všechno se prolíná se zvláštním napětím a odevzdáním se zvukem jazzového kornetu….

TWISTED – tak tohle je jazz starých dobrých předválečných časů, jako z doby hollywoodského stříbrného plátna. Dámy jsou opravdu dámy a muži jsou přehnaní zdvořilí a galantní. Všichni kouří, popíjí bourbon a všechno při přitlumených reflektorech… Tak takové nějaké vize mám při poslechu závěrečné skladby.

Moc dobře nazpívané, nahrané a zaranžované album. Joni Mitchell svoje posluchače překvapila a zároveň i připravila na to, že její námluvy s jazzem zdaleka nekončí, spíš začínají. Zatím albem nedosáhla na vrchol, ale blíží se k poslednímu patru a dál už bude muset šplhat sama. Připouštím, že tohle nebude asi album pro klasického rockera, ale spíš pro citlivého posluchače širšího záběru. Jeho poslech bych nazval návštěvou v kuchyně mistra-šéfkuchaře, kde se mistrovskou rukou připravují osobité hudební pokrmy….
Čtyři hvězdičky zcela určitě!
reagovat

Zdeněk @ 16.01.2013 15:02:44
Velmi podařené album, první co jsem si od Joni pořídil. Neváhal bych dát pět hvězdiček.

Petr Gratias @ 16.01.2013 16:20:16
Zdravím, Zdeňku...
rozumím, chvíli jsem byl na vážkách, ale protože jsem chtěl odstínit podle mého mínění THE HISSING OF SUMMER LAWNS a HEJIRU, tak jsem "lehce" ubral, ale i tak je to výtečný materiál.
Zdravím!

PaloM @ 16.01.2013 17:22:03
Predmetom záujmu určite je, len je príliš prekrytá inými objektami záujmov :-)
Joni Mitchell celkovo určite nie je pre klasického rockera, ale pre milovníka inteligentných, pôvabných a nadaných blondíniek určite je. Bez ohľadu, či je to rocker alebo nerocker. No je to podivná kombinácia, takmer sa nevyskytujúca na planéte Zem. Lenže Joni je jedinečný prírodný úkaz. Asi už nič nové nenaspieva, jej prefajčený hlas šiel do hája. Tu je však svieža a v najlepšej forme.
Díky za recenziu, Joni som si veľmi obľúbil, a bez okolkov priznám, že to má na svedomí Zdeněk, ktorý prvý reagoval.

Petr Gratias @ 17.01.2013 11:19:50
Zdravím, PaloM...
napsal jsi to krásně: přírodní úkaz.
Já jsem se do ní platonicky zamiloval po oslechu alba Blue. Líbí se mi třeba i Carly Simon, Carole King, Buffy St. Mary i Laura Nyro....ale Joni bych na tom svém imaginárním trůnu nechal sedět!
Obdivuji na ní spoustu věcí. Odvahu, víru v sebe sama, ženskost, ale i to, že se dokázala prosadit v chlapském světě a to i mezi jazzmany. Dokázala si zjednat autoritu i na megafestivalu Isle Of Wight (1970) a uzemnila pokřikující rockery, kteří chtěli slyšet decibely a pak ji publikum dokonale akceptovalo.
Máš pravdu, asi v současnosti dost kouří a pije a už jdou některé věci jinak a jinam. Má ale velké charisma a výrazný talent, který se myslím nikdy nepodbízel. Prostě si ji vážím tak jako Flory Purim,
Janis Joplin a Maggie Bell, třebaže patří do jiné kategorie. Letos bude mít 70 let!
Zdravím!

b.wolf @ 11.02.2015 13:14:20
Konečně se mně podařilo zkompletovat DGF této neuvěřitelné zpěvačky a po naprosto klasickém albu Blue (tam skutečně není o čem psát, jen poslouchat) jsem dneska vytáhl Court... a pak The Hissing Of Summer Lawns. Je velká, velká škoda, že J. Mitchell po albu Shine už zřejmě žádné neplánuje, ony ty mraky válců asi udělaly svoje... V případě této desky ovšem nelze poznamenat nic jiného, než že slova jsou zbytečná... 5/5