nowhere_man - @ 25.11.2011 | #

Yes predsa len vydali nový album. Plný očakávania som ho vypočul prvýkrát v lete. Bol som zvedavý hlavne na post speváka. A som len veľmi rád, že takisto ako v prípade albumu Drama, to dopadlo aj v prípade albumu Fly from here. To znamená, že nový spevák David Benoit ma nesklamal. Dobre, nie je to Anderson, ale do hudby Yes mi sedí. Na čo som bol zvedavý ako druhé, bola nanovo prepracovaná suita Fly from here, ktorú kapela hrávala na koncertoch práve, keď mala za mikrofónom Trevora Horna. A suita nesklamala. Pripomína mi starých dobrých Yes, avšak v roku 2011. Samotná suita má 6 častí - Overtúru a 5 samostatných častí. Už samotná Overture je skvelým úvodom. Prvá časť suity s názvom We can fly je krásnou pohodovou skladbou, ktorú nasleduje moja najobľúbenejšia časť suity - smutná a melancholická Sad night at the airfield. Časť Madman at the screens je návratom k motívom Overture, Bumby ride zas príjemným veselým krátkym spestrením. Suita nám končí časťou We can fly Reprise, ktorá opäť reprízuje, tentokrát motívy časti We can fly.
Po suite nasledujú "normálne" skladby. Zvláštna a príjemná The man you always wanted me to be, zadumanejšia Life on a film set, neskutočne pohodová skladba Hour of need. Potom príde inštrumentálna skladba Howovej gitary Solitaire, ktorá vôbec nie je samoúčelná. Záver albumu zdobí skladba, ktorú mám zrejme najradšej z celého albumu. Je ňou melodická oddychová a pohodová skladba Into the storm.
Skvelý album. Z celého albumu cítim vyzretosť muzikantov i hudby. Na nič sa nehrajú, nesnažia sa opäť búrať hudobné bariéry. Hrajú pohodovú hudbu, veľmi príjemnú. Kľudne by som dal aj päť bodov, pretože album Fly from here sa stal jedným z mojich najobľúbenejších albumov Yes. Ale objektívne musím ubrať hviezdu vzhľadom k ich opusom. U mňa osobne je to však určite za 4 a pol.

Taffey @ 29.08.2012 09:08:48 | #
Víte, záleží na tom, jak k hodnocení desek přistupujete. Já můžu dát dvě hvězdičky ledasčemu, tři, to mě už musí deska zaujmout, čtyři, to je prvotřídní věc a pět hvěziček, to jsou zcela vyjímečné věci. U Yes Close a Relayer. Pětku bych dal i Goingu a to jedině v případě, že by neobsahovala podivnou titulní skladbu. Upřímně, Going miluju, ale až od druhé skladby. Going for The One mi na desku nezapadá a zní naprosto nepatřičně. Proto dávám hvězdy 4. Ale jakmile mi začne na desce něco lézt na nervy, víc než jednu nedám. Nakonec jsem to napsal už v recenzi této desky. Geoff Downes je ryze pomprockový muzikant, a artem nemá nic společného, což dokázal na každé desce, na které hrál. Nedá se nic dělat, říkám to s těžkým srdcem, ale YES jsou vyhořelá kapela, jedoucí už jen na výpary. Stejně ale jsou na tom i jiní jejich souputníci, Peterm Gabrielem, vykrádajícím už léta sám sebe, recyklujíc své pecky do nových aranží, počínaje, Philem Collinsem a jeho chalany, kteří už, možná, i skončili, konče. A tak, pokud si mám pošmáknout na opravdu dobé muzice z podobného soudku, pak sahám po čemkoli od Stevena Wilsona a jeho Porcupine Tree, No Man nebo podobných projektech, nebo lehčích Blackfield téhož autora. Ale je dnes spousta nové, kvalitní hudby, o tom nepochybuji, jen si ji najít.