pinkman - @ 12.08.2018 | #

Celých šest let museli příznivci Def Leppard čekat na nové album, o kterém se v roce 2007 začalo nahlas mluvit. Joe Elliott tehdy v dobovém rozhovoru zmínil, že kapele byla po albu X vyčítána přílišná náklonnost k popu, a proto se s novinkou chce vrátit ke klasickému soundu a vlastním kořenům ležícím v sedmdesátých letech. Ke klasickému soundu se ale na Songs From The Sparkle Lounge kapela vrátila jen z části. S odstupem let totiž tohle album působí jako kompilát všeho, co Def Leppard za svou kariéru nahráli.

Lepší otevření alba, než jaké se daří písni Go, si těžko představíme. Energický výkop plný svižných kytar a melodických výpadů. Takový úvod jsem na posledních albech postrádal. Nine Lives je typická hitovost v balení Def Leppard. Skladba šilhající po hitparádových stupíncích, s potřebnou harmonickou silou a zapamatovatelným refrénem. Z podobného pytle vytáhli kluci i třetí věc, křížence s tvorbou Gotthard - píseň C'mon C'mon. Obligátní balada nese pořadové číslo čtyři a má název Love. Se srdceryvnými oplodňováky z dob Hysteria má už pramálo společného. Jak album poslouchám dál, nemůže se zbavit pocitu určité setrvačnosti. Další skladby jsou tak jen dobře odvedenou prací, což je u DL docela běžný jev. Nevím o žádné jejich nahrávce, která by nesla parametry vyrovnanosti.

Dobové recenze sice kvitovaly návrat k tvrdšímu vyznění, o kterém mluvil právě Joe Elliott, ale žádné milionové prodeje, na které byla kapela zvyklá v osmdesátých letech se nekonaly. Ovšem i tak se hned týden po vydání album vyhouplo na pátou pozici oficiální americké hitparády, což je nejlepší výsledek, jakého kapela dosáhla od dob Adrenalize. A tady je vidět jedna věc. Že se z Def Leppard během let stala skutečně velká kapela, skutečná legenda, o jaké snil Joe Elliott, když v roce 1978 čmáral jméno své bandy na zeď slavného klubu Marquee.

Momentální TOP skladba: Go

horyna @ 13.08.2018 07:52:34 | #
Také si přihřeju svoji polívčičku. Def Leppard jsem kedysi hltal (je přehnaně řečeno, ale měl rád-postačí). Hysterii považoval za nedostižnou, ale kdeže loňské sněhy jsou. Dnes jsou na mě příliš, ale opravdu příliš komerční a ve své snaze podbíziví. Zkrátka už to není můj šále, i když takovou Retro Active si poslechnu s chutí skoro vždy. Nikdy mne neoslovovali první desky. Přišli mě zhola obyčejné, takový nudný hevík (hard n heavy) sunoucí se pomalu vpřed. Pyromania má dobré písně, ale ne všechny (ale alespoň nemá umělé bicí), něco je výplň. Euphoria a poslední věc (album zde není vloženo) mě přijdou jako překalkulované sázky na jistotu.