Def Leppard - Songs from the Sparkle Lounge (2008)

Celých šest let museli příznivci Def Leppard čekat na nové album, o kterém se v roce 2007 začalo nahlas mluvit. Joe Elliott tehdy v dobovém rozhovoru zmínil, že kapele byla po albu X vyčítána přílišná náklonnost k popu, a proto se s novinkou chce vrátit ke klasickému soundu a vlastním kořenům ležícím v sedmdesátých letech. Ke klasickému soundu se ale na Songs From The Sparkle Lounge kapela vrátila jen z části. S odstupem let totiž tohle album působí jako kompilát všeho, co Def Leppard za svou kariéru nahráli.

Lepší otevření alba, než jaké se daří písni Go, si těžko představíme. Energický výkop plný svižných kytar a melodických výpadů. Takový úvod jsem na posledních albech postrádal. Nine Lives je typická hitovost v balení Def Leppard. Skladba šilhající po hitparádových stupíncích, s potřebnou harmonickou silou a zapamatovatelným refrénem. Z podobného pytle vytáhli kluci i třetí věc, křížence s tvorbou Gotthard - píseň C'mon C'mon. Obligátní balada nese pořadové číslo čtyři a má název Love. Se srdceryvnými oplodňováky z dob Hysteria má už pramálo společného. Jak album poslouchám dál, nemůže se zbavit pocitu určité setrvačnosti. Další skladby jsou tak jen dobře odvedenou prací, což je u DL docela běžný jev. Nevím o žádné jejich nahrávce, která by nesla parametry vyrovnanosti.

Dobové recenze sice kvitovaly návrat k tvrdšímu vyznění, o kterém mluvil právě Joe Elliott, ale žádné milionové prodeje, na které byla kapela zvyklá v osmdesátých letech se nekonaly. Ovšem i tak se hned týden po vydání album vyhouplo na pátou pozici oficiální americké hitparády, což je nejlepší výsledek, jakého kapela dosáhla od dob Adrenalize. A tady je vidět jedna věc. Že se z Def Leppard během let stala skutečně velká kapela, skutečná legenda, o jaké snil Joe Elliott, když v roce 1978 čmáral jméno své bandy na zeď slavného klubu Marquee.

Momentální TOP skladba: Go
reagovat

vmagistr @ 12.08.2018 09:45:00
Od desky Adrenalize bohužel tvorbu Def Leppard vnímám jako postupný kvalitativní sesuv níž a níž (poslední studiovku z roku 2015 zatím neznám, takže pro ni komentář neplatí). Kapela najela na "udržovací režim" a podle mě nám předkládá (hlavně na deskách X a Songs...) snadno stravitelný a pro rádia vděčný, ale naprosto zaměnitelný rock bez tváře. Za lepší skladby na tomhle albu považuji Nine Lives a Only the Good Die Young, ale celku bych více jak dvě hvězdičky nedal.

oř @ 12.08.2018 10:32:03
Poslední studiovka z roku 2015 je nejhubenějším a nejobyčejnějším výtvorem kapely od dob druhého alba. Právě tady vsadila Elliotova družina na úsporný režim s heslem, hlavně nic neposr..

V tomto případě nesouhlasím ani s pinkmanovým komentářem a bodováním a už vůbec ne s pod-hodnocením vmagistra. Pánové se krutě mýlí s zjevně si sedí na uších. Songs From the Sparkle Lounge je dokonalé zmrtvýchvstání od desky Slang uvadající skupiny. Dobové rozhovory s kapelou svědčí o opaku toho, co uvádíte a tehdejší kritika byla deskou doslova nadšena. Def Leppard se podařilo znovu najít silný pramen energie, který převtělila do svého typického rukopisu. Tomu stejně jako v osmé desetiletce nechyběl tah na bránu, spalující energie a poutavá melodika. Navíc ty písničky jsou skutečně výborný.
U mě jasno jasných 5*

Pánové, pánové?

vmagistr @ 12.08.2018 11:00:14
Na uších si nesedím (tuhle argumentační podpásovku fakt nemám rád a sám se snažím ji nepoužívat) a desku těch šest let, co ji znám, vnímám tak nějak pořád stejně.

Ale tu reakci jsi napsal čtivě a se zaujetím, takže mi to nedá se nezeptat - považuješ Songs... za nejlepší desku Def Leppard? A pokud ne, kam bys ji z hlediska povedenosti v diskografii kapely zařadil?

oř @ 12.08.2018 11:12:59
Souhlasím, přepískl jsem, beru zpět.
Dá se říct, že ji řadím takřka nejvýš. Jejich discografii znám komplet, něco málo mám v originálech, zbytek jsem pruboval. Z části Pyromania, Hysteria a Adrenalize jsou dobově excelentní. U mě nesou handicap doby a proto je neposlouchám. Dobrý je Retro a zajímavý Slang. Ani pop na X neodsuzuji. Vítězem je Songs, který netrpí nešvarem toho kterého období.
A co u tebe? Svěř se.

vmagistr @ 12.08.2018 11:28:14
Nejvýš Pyromania s Hysterií, potom On Through the Night a ještě za nimi High'n'Dry a Retro Active. Z těch zbývajících jsou pro mě ucházející ještě asi Euphoria a Adrenalize, dál už to drhne.
Je ale pravdou, že 90% hudby, která mě zajímá, pochází z rozmezí od začátku šedesátých do konce osmdesátých let, takže možná i ten "handicap doby", který zmiňuješ, pro mě dotyčné nahrávky možná dělá zajímavými.

domy @ 12.08.2018 18:42:18
Poslední studiovky se musím zastat. Jsem,řekl bych, skalní fanoušek kapely. Období kolem Euphoria, Slang a X byla fakt docela bída. Sparkle není sláva jako z dob Hysteria nebo Pyromania, ale slušně šlape. A právě poslední album je podle mě od Adrenalize nejlepší co DL vypustili do světa.

horyna @ 13.08.2018 07:52:34
Také si přihřeju svoji polívčičku. Def Leppard jsem kedysi hltal (je přehnaně řečeno, ale měl rád-postačí). Hysterii považoval za nedostižnou, ale kdeže loňské sněhy jsou. Dnes jsou na mě příliš, ale opravdu příliš komerční a ve své snaze podbíziví. Zkrátka už to není můj šále, i když takovou Retro Active si poslechnu s chutí skoro vždy. Nikdy mne neoslovovali první desky. Přišli mě zhola obyčejné, takový nudný hevík (hard n heavy) sunoucí se pomalu vpřed. Pyromania má dobré písně, ale ne všechny (ale alespoň nemá umělé bicí), něco je výplň. Euphoria a poslední věc (album zde není vloženo) mě přijdou jako překalkulované sázky na jistotu.