Reakce na recenzi:

Martin H - @ 08.07.2016

Jako pyšný otec se těším na dobu, kdy se mě některá z mých dcer zeptá, co že to byli ti hippies, a já vložím do přehrávače album Surrealistic Pillow a řeknu jediné: „Poslouchej.“ Jelikož jsem dobu květinových dětí nezažil, vnímám ji jenom zprostředkovaně přes hudbu, literaturu a filmy. Nejlepším soundtrackem k onomu létu roku 1967 se mi jeví právě album sanfranciských Jefferson Airplane, skupiny, jejíž další tvorbu, až na album Volunteers, vlastně neznám.

Jaký tedy surrealistický polštář je a co posluchači nabízí? Celkem jedenáct skladeb ukazuje sextet jako velice poučené hudebníky a majitele zajímavých hlasů, z nichž především dva hlavní, tedy vokál Martyho Balina a uhrančivý hlas Grace Slickové, vytvářejí zajímavý kontrast, jenž udržuje posluchače v neustálém napětí, jakáže ta následující skladba bude. Hudebníci svůj jedinečný styl smíchali z mnoha tradičních amerických přísad, například z blues, country, folku, rock and rollu a vokálního kouzlení, za něž by se nemusela stydět ani čtveřice Mamas & Papas. K tomu přidejme místy silně přitvrzený sound, nabroušené kytary a silnou porci psychedelie a nemůže nám z toho vylézt nic jiného než Jefferson Airplane.

Hned úvodní píseň She Has Funny Cars, duet obou hlavních hlasů, již má vše, aby dokázala udržet posluchače v přesvědčení o výjimečnosti nahrávky. Následující Somebody To Love je radostnou oslavou květinového léta lásky a výraznou písní nazpívanou novou zpěvačkou Grace Slickovou. Jasný hit i skoro po padesáti letech. Příjemná nálada pokračuje i díky skladbě My Best Friend, která mi silně připomíná Byrds. Balada Today již ukazuje Jefferson Airplane ve vážnější poloze a také představuje Jormu Kaukonena jako kytaristu silně ovlivněného blues. První stranu alba uzavírá přenádherná píseň Comin' Back To Me, velice křehká záležitost, při jejímž poslechu mám dojem, že stačí, aby fouknul větřík, a celá ta krása se rozsype jako domeček z karet.

Druhá strana opět začíná pěkně zostra písněmi 3/5 Of A Mile In 10 Seconds a D.C.B.A.-25. Jednotlivé hlasy se opět proplétají, i když tím vedoucím stále zůstává ten Balinův. Jakoby obě písně vypadly z nějakého soundtracku k road movie. Jasné tóny flétny nás přenesou již k jednou zmiňovaným Mamas & Papas prostřednictvím nádherné skladby How Do You Feel. Po ní opět zvážníme díky instrumentálce Embryonic Journey. Jako předehra k tomu, co přijde po ní, to nemá chybu. Hypnotický rytmus basy, bicí vyťukávající vojenský marš, zpočátku úsporná kytara postupně se měnící ve zbraň hromadného ničení a nad tím vším jasný hlas Grace Slickové, to je píseň White Rabbit. Celá atmosféra písně postupně houstne až k závěrečnému výkřiku Feed your head. Kniha Alenka v říši divů zhuštěná do necelých tří minut. Celou tu halucinogenními látkami silně ovlivněnou nahrávku zakončí výrazná Plastic Fantastic Lover potvrzující jasně rockový potenciál celého souboru.

Tohle album mám velice rád. Teď už jenom nezbývá než čekat, až se dcery zeptají, kdože to byli ti hippies. Zatím si tu dobu čekání budu zpříjemňovat poslechem Jefferson Airplane.