Jefferson Airplane - Surrealistic Pillow (1967)

Na kapelu Jefferson Airlplane jsem narazil už v raném mládí prostřednictvím výběrových cd Good Morning Vietnam. Na třech nosičích byla umístěná naprostá hudební smetánka tehdejší doby. Disky plné hitových singlů od obrů jako právě J. A., Mamas and Papas, Canned Heat, Zombies, Hollies, ale třeba také stylově tvrdších Blue Oyster Cult, či Deep Purple, pojmuli řadu krásných písní a romantických songů. Jefferson Airlplane byli zastoupeni svými dvěmi nevětšími hity a to konkrétně písněmi Somebody To Love a White Rabbit, shodně pocházejícími z tohoto recenzovaného nosiče.

Ale nejsou to jen obě výše zmiňované podmanivé pecky útočící na první dobrou. Deska nabízí jedenáctku výborných čísel, kde už první song She Has Funny Cars padí v nádherném cvalu basa, bicí, akustika. Dvojice zpěváků, mužný Marty Balin a něžná sympaťanda Grace Slick, mají dokonale uhrančivé a v případě Grace také velice svůdné hlasy. Somebody je pro mne nejlepší písní desky, Airplane i jednou z vyvolených celého léta lásky. Je podmanivá, melodicky a rytmicky velmi působivá a navíc Gracein výkon je vskutku nadpozemský. K dalším velice výrazným písním patří dvojice něžných skladeb Today a Comin' Back To Me. Z těch rytmicky neučesaných určitě zaujme song zvláštního názvu D.C.B.A.-25, který vystřídá Moody Blues-ovka How Do You Feel. No a to už se pomalu dostáváme k jednomu z nejoriginálnějších songů té doby, halucinogenímu bílému králíkovi, neboli White Rabit. Projev Grace Slick pomalu prochází několika fázemi, vynořuje se z ticha, postupně nabírá na emocích, zní fatálně, uhrančivě, mnohdy až hrozivě. Stejně působivý je i hudební doprovod v pochodovém rytmu. Prostě skladba jako hrom.

Jefferson Airplane mají ještě nejedno výborné album, ale právě dvojice tolik profláknutých, přesto s polibkem pána boha napsaných písní Somebody To Love, respektive White Rabbit, činí z této desky tu nejzajímavější.
reagovat

Martin H @ 01.08.2019 08:16:31
Horyno, horyno, ty jeden nezmare, kde na to bereš čas? Neustále mě překvapuje tvůj široký záběr. Jiní včetně mě vyzobávají drobné hudební střípky, ale ty to sem hrneš buldozerem.
Každopádně dík za pěknou recenzi na mou oblíbenou desku.

oř @ 01.08.2019 13:31:48
Number One americké psychedelie.

EasyRocker @ 01.08.2019 14:00:16
Až do Volunteers pálím nadšeně za pět, doslova ztělesnění květin a generace Wooodstocku.

pinkman @ 01.08.2019 14:25:42
JA jsem nikdy nepřiřazoval mezi zanícené představitele psychedelie a hippies éry. Třeba vedle Doors je to vesměs pohodová písničkařina.

horyna @ 01.08.2019 18:08:46
Ahoj Marťas
Vedle starších kolegů, i těch zde dlouhodobě přispívajících, zas tak moc naposloucháno nemám, ale mjúzik je mým velkým koněm a baví mne babrat se ve vícero stylech (metalových už jen okrajově) a zkrátka poslouchat a poslouchat. Např. včera se přehrálo sedm alb. Na to, že se tak stalo na dovči to celkem ujde (v autě,na výšlapech). Skrze věk už nechrním tak dlouho jako kdysi, a tak si ranní čekání zkrátím datlováním recenzičky.

Jako pyšný otec se těším na dobu, kdy se mě některá z mých dcer zeptá, co že to byli ti hippies, a já vložím do přehrávače album Surrealistic Pillow a řeknu jediné: „Poslouchej.“ Jelikož jsem dobu květinových dětí nezažil, vnímám ji jenom zprostředkovaně přes hudbu, literaturu a filmy. Nejlepším soundtrackem k onomu létu roku 1967 se mi jeví právě album sanfranciských Jefferson Airplane, skupiny, jejíž další tvorbu, až na album Volunteers, vlastně neznám.

Jaký tedy surrealistický polštář je a co posluchači nabízí? Celkem jedenáct skladeb ukazuje sextet jako velice poučené hudebníky a majitele zajímavých hlasů, z nichž především dva hlavní, tedy vokál Martyho Balina a uhrančivý hlas Grace Slickové, vytvářejí zajímavý kontrast, jenž udržuje posluchače v neustálém napětí, jakáže ta následující skladba bude. Hudebníci svůj jedinečný styl smíchali z mnoha tradičních amerických přísad, například z blues, country, folku, rock and rollu a vokálního kouzlení, za něž by se nemusela stydět ani čtveřice Mamas & Papas. K tomu přidejme místy silně přitvrzený sound, nabroušené kytary a silnou porci psychedelie a nemůže nám z toho vylézt nic jiného než Jefferson Airplane.

Hned úvodní píseň She Has Funny Cars, duet obou hlavních hlasů, již má vše, aby dokázala udržet posluchače v přesvědčení o výjimečnosti nahrávky. Následující Somebody To Love je radostnou oslavou květinového léta lásky a výraznou písní nazpívanou novou zpěvačkou Grace Slickovou. Jasný hit i skoro po padesáti letech. Příjemná nálada pokračuje i díky skladbě My Best Friend, která mi silně připomíná Byrds. Balada Today již ukazuje Jefferson Airplane ve vážnější poloze a také představuje Jormu Kaukonena jako kytaristu silně ovlivněného blues. První stranu alba uzavírá přenádherná píseň Comin' Back To Me, velice křehká záležitost, při jejímž poslechu mám dojem, že stačí, aby fouknul větřík, a celá ta krása se rozsype jako domeček z karet.

Druhá strana opět začíná pěkně zostra písněmi 3/5 Of A Mile In 10 Seconds a D.C.B.A.-25. Jednotlivé hlasy se opět proplétají, i když tím vedoucím stále zůstává ten Balinův. Jakoby obě písně vypadly z nějakého soundtracku k road movie. Jasné tóny flétny nás přenesou již k jednou zmiňovaným Mamas & Papas prostřednictvím nádherné skladby How Do You Feel. Po ní opět zvážníme díky instrumentálce Embryonic Journey. Jako předehra k tomu, co přijde po ní, to nemá chybu. Hypnotický rytmus basy, bicí vyťukávající vojenský marš, zpočátku úsporná kytara postupně se měnící ve zbraň hromadného ničení a nad tím vším jasný hlas Grace Slickové, to je píseň White Rabbit. Celá atmosféra písně postupně houstne až k závěrečnému výkřiku Feed your head. Kniha Alenka v říši divů zhuštěná do necelých tří minut. Celou tu halucinogenními látkami silně ovlivněnou nahrávku zakončí výrazná Plastic Fantastic Lover potvrzující jasně rockový potenciál celého souboru.

Tohle album mám velice rád. Teď už jenom nezbývá než čekat, až se dcery zeptají, kdože to byli ti hippies. Zatím si tu dobu čekání budu zpříjemňovat poslechem Jefferson Airplane.

reagovat

Luboš @ 09.07.2016 09:34:50
Martin H: velice pěkné čtení, tahle skupina i deska patřila v té době k mým nejoblíbenějším. Měl jsem ji nahranou, ale nějakou verzi, kde chyběl White Rabbit a Plastic Fantastic Lover, místo nich tam byly skladby Don´t Slip Away a Chauffer Blues z alba Takes Off zpívané Signe Anderson. Mám hodně rád jejich album Crown Of Creation, to mi připadá jako takové snové a halucinogení. Volunteers je dobrá deska, ale nejlepší skladba Woodenships se mi líbí více od Crosby, Stills & Nash. Co se týká americké psychedelie tak výborné je debutové album Moby Grape a první dvě desky 13th Floor Elevators.

Martin H @ 10.07.2016 19:13:34
Luboši, zdravím a děkuji za kladnou reakci. O Moby Grape a 13th Floor Elevators samozřejmě vím, zvlášť druhé jmenované jsem si kdysi našel a nějakou dobu poslouchal, ale do sbírky jsem je nikdy nezařadil. Znáš to, hudby je mnoho a peněz a hlavně času na poslouchání je čím dál míň.

Luboš @ 10.07.2016 19:44:45
Zdravím, Martine, tu situaci znám velmi dobře, nemůžeš mít všechno :-). Byl to spíš tip na pro mě zajímavé kapely. V Moby Grape hrál Skip Spence, který začínal právě v Jefferson Airplane.

Martin H @ 11.07.2016 07:23:12
Luboši, tak tohle jsem nevěděl. Dík za informaci.

Slunná Kalifornie vrací úder posilněný o rozrůstající se arzenál přírodních i chemických podpůrných látek. Epicentrem je tentokrát sanfranciská čtvrť Haight-Ashbury, stále věhlasnější hnízdo amerických mániček, volnomyšlenkářských muzikantů, umělců a performerů všeho druhu. Na folkrockových základech se tu mimo jiné zrodila i skupina Jefferson Airplane a právě Surrealistic Pillow, jejich druhé album, se stalo jedním z nejsilnějších signálů okolnímu světu, že se v těch horečně pulzujících a drogami dlážděných ulicích něco hudebně i společensky důležitého děje.

Desku kapela zrealizovala krátce po příchodu charismatické zpěvačky a klávesistky Grace Slick, jejíž přínos se ukázal být hned od začátku zásadní. Na Surrealistic Pillow sice sólových příležitostí nemá tolik, ale oba největší hity - Somebody to Love a White Rabbit - zpívá právě ona. V případě Lewisem Carrollem inspirovaného Bílého králíka, který se stal hymnou generace rozpínajících se myslí (nemůžu nezmínit nezapomenutelnou koupelnovou scénu z knihy H. S. Thompsona Strach a svrab v Las Vegas, v níž tato skladba hraje klíčovou roli), se Grace Slick prosadila i jako autorka.

Obě písně jsou vrcholem alba, ale zdaleka ne jeho jedinými trumfy. Krásné jsou obě balady ze závěru A-strany, tajemně vyzařující Today i křehký lovesong Comin' Back to Me, do nichž kytarou přispěl duch strážný celého nahrávání, Jerry Garcia ze spřízněných Grateful Dead. Splývavé vícehlasy ve stylu Beach Boys nebo Mamas & Papas zjemňují písně My Best Friend nebo How Do You Feel, rockovější náboj mají Somebody to Love, 3/5 of a Mile in 10 Seconds i závěrečná Plastic Fantastic Lover. Hudba Jefferson Airplane je psychedelicky rozevlátá a uvolněná jako hipízácké róby, provoněná marihuanovým dýmem a nasáklá zatím nezkalenými ideály květinové komunity. Je věrným zrcadlem doby a místa svého vzniku, ale díky silným písničkám, svěžím, promyšleným aranžím a nakažlivém entuziasmu, který se ani ve studiu neztratil, nemusí být jen nostalgickým exponátem. Tenhle surrealistický polštář umí stále přivolávat sladce ulítlé sny.


Recenze již uveřejněná na xplaylist.cz
reagovat

zdenek2512 @ 30.04.2014 12:54:44
Když jsem si na počátku sedmdesátých let nahrál jejich desku Bark z edice firmy DumDum India, tak se skupina stala jednou z mých nejoblíbenějších. Postupně jsem si sehnal všechny jejich desky, tuhle a Crown Of Creation mám hodně rád. White Rabbit neudělal nikdo lépe a Grace Slick byla můj idol. :-).
Díky za velice pěknou recenzi na jednu ze základních rockových desek.

tykeww @ 30.04.2014 13:57:18
Je mi trochu líto, že si tu Jefferson Airplane nikdo moc nevšímá, protože to je skvělá kapela. Tudíž díky za recenzi.

kali @ 30.04.2014 14:10:54
Já bych řekl, že všímá. Každý, kdo má rád výtečnou muziku konce 60.let. K deskám této skupiny se vracím často, Grace Slick byla ikona. Víte, že tato dáma je vyléčená alkoholička a letos jí bude 75??

zdenek2512 @ 30.04.2014 14:14:58
Ahoj Jirko, vím, že byla modelka a tehdy v Pop Music Expresu byla její fotka s popisem "květ mezi květy". Asi to měla podobné s hodně hvězdama pop music. :-)

hejkal @ 30.04.2014 14:22:24
Tiež ďakujem za pripomenutie. Aktuálne hrávam s kapelou Sombody to love a navyše, ešte som aj zistil, že som tento album nerecenzoval, takže som to okamžite napravil.

Podľa mňa je Jefferson Airplane i Starship vcelku rozšírenou kapelkou v našich končinách, akurát asi nikto z fanúšikov nemá potrebu deliť sa o zážiztky s Progboardom.

kali @ 30.04.2014 14:27:42
Ale ono je to tak téměř se vším na světě. Něco máme rádi, něco se nám líbí, víme to, blaží nás to, akorát to třeba nechceme dávat vědět celé planetě.

hejkal @ 30.04.2014 14:31:05
Súhlasím, o to viac je zaujímavé, že mnohým deliacim sa komentátorom to nestačí a riešia, čo-kto-kde pozná na základe pár recenzií (či ich absencie) a jedného počúvacieho vlákna. Nič proti, len som mal pocit, že by nebolo vhodné nechť vyznieť tón diskusie do stavu - Jefferson Airplane nikto nepočúva, každý opomína atď.

V podstate bluesové rytmizovanie v skladbe She has funny cars otvára jeden zo základných albumov histórie populárnej hudby. Psychedelické opary, sixtýsové veselé náladičky, to všetko kombinované v kyselinovo naštrbenom zvuku, ako inak by si mal človek predstaviť sanfranciskú scénu? Nijako. Jefferson Airplane patrí nepochybne k základným telesám celého kvetinového hnutia, spolu s Grateful Dead, zoskupeniami istej Janis Joplin a Quicksilver Messenger Service. Neprekvapuje preto, že sa na Surrealistic Pillow sa v niektorých skladbách mihne Jerry Garcia, vedúca filozofická i hudobná duša Haight Ashbury. A ako to v podobných prípadoch býva, aby sa dielo stálo nezabudnuteľné...

Rádiová tvár hipíkov sa napokon vtelila do svižného a kúzelného hitu Somebody to love. Výrazným prvkom skladby sa stal neodolateľný hlas speváčky Grace Slick. Beatlesovsky poňatá pesnička My best friend poteší predovšetkým fanúšikov zmienených Britov. Nádherná balada Today nezaprie, že gitarista Kaukonen bol telom i dušou bluesman. Do psychedelického oparu ovládajúceho priestor okolo reprákov sa dá iba zamilovať. Navyše, ak nasleduje parádna tichobôľna skladba Comin' back to me. Jej mierne nervózna (i keď stále pokojná) nálada je omamná, a preto neostáva iné, iba sa nechať zlákať a odplávať kamsi na more pokoja nekonečných vízií. To sa psychedelikom zo 60. rokov musí nechať, ich muzika podnecovala fantáziu a vyvarovala sa neskorších nepočúvateľných pazvukov. V roku 1967 predstavovala drsná podoba rocku prevažne to, čo znie v skladbe 3/5 of a mile in 10 seconds. Melodické spevy tomu nasadzujú jasné časové vymedzenie, vďaka ktorému si dielo uchovalo svoju tvár i po rokoch. Príjemná rýchlovka D.C.B.A. -25 je vystriedaná ďalšou sixtýsovkou How do you feel. Využívanie akustických nástrojov je neprepočuteľné na celom albume, ale tu hrajú naozaj majoritnú rolu. Gitarová náladovka Embryonic journey nemá chybu, hoci slúži hlavne na uvedenie ďalšieho hitu a zároveň zásadnej skladby psychedelického rocku vôbec, a síce nesmrteľnej klasiky White rabbit. Opäť exceluje Grace Slick, ale aj jej gradujúci hudobný sprievod je neopísateľný. Je to skladba, ktorú by mal každý aspoň raz počuť. Že text obsahuje kľúčové slová pre dobovú vlnu sympatií k drogám, netreba podceňovať, ide viac o dobovú výpoveď, než iba o nejakú pesničku. Záverečný blues rockový psycho útvar Plastic fantastic lover nemá chybu, krásne ukazuje, o čom je Jefferson Airplane.

Niekedy sa okolnosti vyvŕbia tak, že sa na určitom mieste tvoria dejiny. Že k tomu napomohli kvetinárstva, je nepodstatné, generácia mojich rodičov sa jednoducho v hnutí hippies v dospievaní videla a to aj za železnou oponou (teda, aspoň ja z takej rodiny pochádzam). Musela to byť krásna doba, keď sa rodili takéto albumy.

P.S. V roku 2003 sa na CD zjavila aj šestica bonusov (z toho sú dve mono singlové verzie skladieb Somebody to love a White rabbit), z ktorých nemôžem nezmieniť predovšetkým zemitý bluesový kúsok In the morning, odľahčenejší akustický moment J.P.P. McStep B. Blues, a predovšetkým svižné pecky, či už ide rockujúcu skladbu Go to her alebo bluesovú Come back baby.

Pôvodne uverejnené v časopise Rock Plus č. 2/2012.
reagovat

gunslinger @ 30.04.2014 15:48:01
Jefferson Airplane by som do teba nepovedal...

zdenek2512 @ 30.04.2014 17:16:08
hejkal: zdravim, tahle deska si urcite pozornost zaslouzi. Pridal jsi dalsi peknou recenzi vedle Akany a vmagistra. Tuhle desku a Crown Of Creation mam od nich nejradsi. White Rabbit je z kategorie pusnicek i Can' t Get No Satisfaction, Light My Fire a dalsi. Diky

hejkal @ 01.05.2014 06:11:32
Dík.

gunslinger - v 60. rokoch si vyberám a sanfranciská hippiesácka scéna patrí k tomu naj, čo ponúkajú. Je to autentické, milo psychedelické a správne kyselinové. To Briti nedokázali, nech sa snažili ako chceli.

Přesně ani nevím, kdy jsem o Jefferson Airplane slyšel poprvé - možná při hodinách angličtiny na střední škole, možná při shánění informací o "Summer of love", možná někde úplně jinde. Škatulka, do které jsem si kapelu zařadil na základě získaných informací ("to byli takoví ti, co věčně hráli pro nějaký zhulený hippíky, ta muzika bude podle toho asi vypadat"), ale zůstala ještě dlouho uzavřená - poslouchat bylo stále co a já navíc coby čerstvý vyskokoškolák tíhl spíš k tvrdším stylům. Přitom ale skladby, které jsem od kapely znal - Somebody To Love a White Rabbit - mě docela bavily, těžko říct, proč jsem se k bližšímu průzkumu kapely odhodlával tak dlouho.

Pro první seznámení jsem zvolil (zpětně můžu říct, že velmi šťastně) průlomovou desku kapely, nazvanou Surrealistic Pillow. Hudba, kterou jsem uslyšel, překvapivě ani trošku nekorespondovala s výše zmíněným odsudkem, ale vnímal jsem ji naopak jako poměrně svěží a poslouchatelnou. Nicméně lapen jsem ještě nebyl, album jsem po pár posleších odložil a následně na něj skoro zapomněl. Až po několika měsících dostali Jefferson Airplane druhou šanci, a tentokráte už nezklamali. Surrealistic Pillow mi otevřel uši pro další nahrávky téhle kapely, které se mi už vstřebávaly daleko lépe. Přesto ale tuhle desku zpětně hodnotím jako posluchačsky nejpřístupnější a nejvděčnější.

Pleskavý zvuk bicích Spencera Drydena a energický sestupný kytarový riff rozjíždí skladbu She Has Funny Cars. Do Balinova nosného zpěvu se proplétá lehký vokál Grace Slick a v mezihrách se svými typickými prstovými vyhrávkami představuje i sólový kytarista Jorma Kaukonen. Druhá skladba už je plně v režii Grace Slick. Somebody To Love si zpěvačka přinesla ze své předchozí kapely The Great Society a její uhrančivý hlas dodává písni neopakovatelné kouzlo. Kdybych se chtěl pokusit někomu přiblížit atmosféru Léta lásky (které bych mimochodem sám strašně rád zažil), Somebody To Love bych (mezi jinými písněmi) také jistě použil. Velmi se mi líbí také houpavá My Best Friend, opět se splétajícími a rozplétajícími se hlasy Balina a Slick. Zpomalení a zklidnění přichází se skladbou Today. Ačkoli se zde rytmika postupně rozběhne do vcelku hřmotného doprovodu, vše zůstane překryto táhlým, naříkavým hlasem Martyho Balina. V meditativní poloze zůstává také konejšivá Comin' Back To Me s krásným flétnovým doprovodem v podání Grace Slick. Ostrý, sekaný kytarový doprovod je hlavním poznávacím znakem skladby 3/5 of a Mile in 10 Seconds, zde mi až trošku připomíná refrén taktéž výborné písně Pride Of Man z debutu Quicksilver Messenger Service.

Zatímco předchozí písně pocházely převážně z autorské dílny sólového zpěváka Balina, pod následujícími dvěma skladbami je podepsaný doprovodný kytarista Paul Kantner. V D.C.B.A. -25 Balin a Slick opět roztáčejí podmanivý hlasový kolotoč a Kaukonen přidá sice nikterak objevné, přesto příjemné a ke skladbě skvěle padnoucí kytarové sólo. V úvodu How Do You Feel opět přichází ke slovu flétna v rukou Grace Slick, a pak už Kaukonen s Kantnerem rozehrávají zvonivý kytarový doprovod pro zpěv Martyho Balina a občasné, šedesátkové znějící doprovodné vokály Grace Slick, které gradují až do krásného acapellového závěru. Zapomenout tu nesmíme ani na živý baskytarový podklad výborného Jacka Casadyho. Jako jeden z nejkrásnějších momentů alba vnímám akustickou instrumentálku Embryonic Journey od Jormy Kaukonena - jeho perfektní prstový styl mi hodně připomíná jiného famózního kytaristu Tommyho Emmanuela. Hypnotické basové tóny a pochodový rytmus bicích přivádějí na scénu tajemný hlas Grace Slick se skladbou White Rabbit. Obě skladby, nazpívané na tomto albu sólově pouze touto zpěvačkou (bez účasti Martyho Balina), naznačily velký potenciál, jež se v osobě Grace Slick skrývá. Jako poslední skladbu desky tu pak máme Plastic Fantastic Lover s dusavou rytmikou a Grace Slick, podporující za klávesami Balinův zpěv.

vydání z roku 2003 obsahuje ještě několik zajímavých bonusových skladeb. V prvé řadě jde o Kaukonenovo blues In The Morning s hostující účastí kytaristy Jerryho Garcii ze spřátelených Grateful Dead, a také Johna Paula Hammonda, který si pro změnu střihnul party na foukací harmoniku. Ještě z autorské dílny předchozího bubeníka kapely Skipa Spence pochází skladba J.P.P. McStep B. Blues s krásnými vokály Slick a Balina a s Hammondovou harmonikou. Podobně rychlý nástup jako Somebody To Love či 3/5 of a Mile in 10 Seconds má další z bonusových písní Go To Her, slušně nabroušenou kytarovou práci pak nabízí Kaukonenova verze tradicionálu Come Back Baby. Za zmínku stojí také instrumentální verze D.C.B.A. -25, v níž daleko lépe vyniknou pěkné Jormovy kytarové vyhrávky.

Na albu Surrealistic Pillow se Jefferson Airplane podle mě podařilo to, o co v každé době (často neúspěšně) usilují spousty a spousty kapel. Stvořili hudbu, která má v sobě ducha nastupující doby, ale zároveň je svou jednoduchostí a přímočarostí přístupná širokému okruhu posluchačů. V diskografii kapely sice nemám jediného, jasné vyhraněného favorita, ale Surrealistic Pillow jistě patří mezi to nej, co po sobě Jefferson Airplane zanechali.
reagovat

zdenek2512 @ 17.02.2013 08:24:22
Velice pěkná recenze a já bych to tak hezky napsat nedokázal. Možná nevíš, ale Jefferson Airplane je slangový výraz pro vajgla marihuanové cigarety napíchnutého na sirce. To jen na okraj. Tahle deska je krásný obraz roku 67 léta lásky apod. Píseň White Rabbit je nesmrtelná, která posluchače přivádí do světa Alenky v říši divů. Zkuš napsat ještě recenzi na Crown of Creation. Jestli ses dal na archeologii bigbítu tak se zkuš propracovat k Mothers Of Invention, Captain Beefheartovi a Gongu.

vmagistr @ 17.02.2013 08:45:37
Díky, taková reakce vždycky potěší. To o té marihuaně jsem zrovna nevěděl (i když by se něco podobného dalo předpokládat), těch verzí o vzniku názvu je určitě víc - já mám třeba zafixovanou tu podle jména bluesmana Blind Lemona Jeffersona.
Pokud budu mít čas já i mé múzy, chtěl bych Jefferson Airplane zrecenzovat komplet (ale to jsem sliboval i u dalších kapel a před koncem mi vždycky došel dech). Zappu i Beefhearta jsem už tak zlehka oťukával, ale zatím jsem v nich nenašel zvláštní zalíbení, Gong neznám vůbec. No, třeba na ně taky časem dojde.

zdenek2512 @ 17.02.2013 09:03:19
O tom Gongu si můžeš přečíst tady na progboard. Jinak jejich hudba kombinuje Soft Machine v prvním období s vlivem Franka Zappy a ženským zpěvem šepotem ala Jefferson Airplane taky jsou tam mírně cítit Pink Floyd ze Sydem Barettem. Skvělá ukázka je první deska trilogie Flying Teapot.