Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 22.11.2011

Na šesté řadové album sanfranciských Jefferson Airplane jsem narazil těsně před Vánoci v r. 1972, kdy do zahraniční prodejny Supraphonu byly navezeny LP desky jako Pearl (JANIS JOPLIN), Pendulum (CREEDENCE CLEARWATER REVIVAL), Santana III (SANTANA), Fireball (DEEP PURPLE), Madman Across The Water (ELTON JOHN), Raga Parameshwari (RAVI SHANKAR), Imagine (JOHN LENNON)…. Později také The Concert For Bangla Desh (GEORGE HARRISON + various artists)…. /Všechna alba svorně praskala a měla velmi špatný zvuk laděný do basů a středů/…. a také album Bark od JEFFERSON AIRPLANE…. Na album jsem tehdy nedosáhl z finančních důvodů a tak jsem si ho občas poslechl u staršího kamaráda, který ho vlastnil.
V pozdějších dobách pro mě nebylo dostupné a ani v dobách digitalizace tohle album nějak vzdorovalo vydání a tak jsem si ho připomněl po opravdu dlouhých letech, kdy konečně vyšlo jako velmi matnou vzpomínku z mládí….

WHEN THE EARTH MOVES AGAIN – údernost akustických a elektrických kytar je v prvním plánu, stejně jako kolektivní pěvecký přínos, který vytváří základní zdroj jejich energetického potenciálu. Z nástrojové instrumentace vyčnívají housle, které předtím kapele nebyly zastoupeny, což je nový prvek. Píseň má patřičnou hutnost a je z ní cítit ona sanfranciská vzájemnost a pospolitost, korunovaná hudebními principy, které se příliš nemění a podle kterých jsou Jefferson Airplane čitelní a rozpoznatelní na první poslech….

FEEL SO GOOD – klavírní téma v úvodu má patřičnou údernost a technickou suverenitu (Grace Slick, je krásná ženská, umí nejen báječně zpívat, ale jde jí to i za klávesami), dobře se propojuje se zemitou baskytarou Jacka Casadyho a nového bubeníka Joey Covingtona. Tohle rytmické kooperování zní velmi slibně a nekompromisně rockově. Je tu také kytarista Jorma Kaukonen, který svou přiostřenou kytarou vypálí žhavé sólo v mezihře a neváha občas sešlápnout wah wah pedál. Paul Kantner jako zpěvák zpívá vroucně a s nadšením, ale Marty Balin byl v jistém ohledu, zdá se mi, přesvědčivější. Pořádně kořeněná rocková záležitost….

CRAZY MIRANDA – klavírní téma je opět příležitostí pro Grace Slick – také se ujímá pěveckého partu a dodává skladbě mazlivě hladivý, až erotický podtón. Píseň má výraznou instrumentální hutnost podporovanou houslovou hrou Papa Johna Creache. Klavír ovšem zní dominantně a vzrušivě agresivně. Rytmus je poněkud nečitelný, ale tato okolnost je vyrovnávána dynamickými odstíny při interpretaci a hudebním projevu…

PRETTY AS YOU FEEL – bloudivé kytarové tóny a jemně sekané akordické doprovody dělají prostor vokálnímu duetu Grace Slick a Paulu Kantnerovi (volně se ve skladbě připojují a odpojují). Harmonie skladby není nijak složitá – víceméně výměna durových a mollových akordů, do které zapadá melodická hravost. Hra s pocity a s emocemi. Není k tomu zapotřebí nějakých agresivních instrumentálních výbojů – místy mám dojem santanovského nádechu, anebo postbluesových Fleetwood Mac – Kaukonenova kytara občas zní s jazzovými názvuky v přiznávkách a zvolna se tlačí na dynamiku a poté skladba zvolna odplývá do nekonečna….

WILD TURKEY – skladba s bluesovým nádechem, ale také s výraznějším rockovým podílem. Dobrá příležitost posílit na instrumentální platformě – Kaukonenova kytara zní syrově a nezvykle drsně, stejně jako Creachovy elektrické housle, které svádějí „vzájemný souboj“. Tady se nezpívá, ale zato se popřeje nástrojovým emocím, což docení zejména hudebníci a hledači progresivnějších výbojů. Rytmika Covingtona a Casadyho drží spolehlivý základ a prostor se široce rozevírá Kaukonenovu a Creachovu řádění, jimž sekunduje na druhou kytaru ještě Kantner. Tohle je ovšem hodně bizon í ukázka houslové hry – milovník Paganiniho a italské školy by to hodnotil jako znesvěcení královského nástroje – naštěstí rocker si může dovolit ten luxus mít jiný názor….

LAW MAN – před mikrofonem je opět Grace Slick. Úderné akordy zvolna uvolňují prostor pro další skladbu, v níž Kaukonen svým cirkulárním kytarovým soundem dotváří doprovod vedle klavírních partů a šlapající rytmice. Dobře vystavěné pěvecké party emocionálně rozpoutané zpěvačky, ale doprovod se mi zdá přes veškerou hutnost trochu stejnosměrný a také by to chtělo větší nástrojovou pestrost….

ROCK AND ROLL ISLAND – hutnost je poznávacím znakem i další skladby, která má tentokrát odér rock and rollu, kde se hraje na plný plyn a výraznou důraznost. Paul Kantner a Grace Slick se opět potkávají ve vokálním duetu a dost jim to sluší, jak ve výběru hlasů tak ve vzájemné symbióze pojetí. Hippieovské snění o imaginárním ostrově Jeffreson Airplane neopouští ani na počátku sedmdesátých let a potřeba úniku od americké civilizační mašinerie trvá. Kytarová jízda v pozadí spojuje řádně odvázanou rytmiku až do konečného vyvrcholení s kytarovým přezníváním v závěru….

THIRD WEEK IN THE CHELSEA – správně elastické akustické kytary. Nádherně se proplétají za asistence foukací harmoniky a máme tady odlehčené písničkářské téma s dobře seřízenými hlasy, které u Jefferson Airplane byly vždycky v popředí vedle instrumentace a upoutávaly na sebe pozornost svou suverenitou podání a barevností. Klasický model amerického písničkářství, které snese i romanticky orientovaný rocker staršího data narození, propojující americké folkové tradice s mírným nádechem blues, které spíš tušíte než slyšíte. Civilně, bez sentimentálně sirupovitého nátěru….

NEVER ARGUE WITH A GERMAN IF YOU´RE TIRED OR EUROPEAN SONG – skoro se mě chce nazvat tuhle skladbu valčíkem, ale větším překvapením je zpěv Grace Slick v němčině!! Klavírní akordy se propojují s rozvibrovanými tóny elektrických houslí a elektrické kytary, což vytváří zvláštní až psychedelický znějící sound. Velmi zvláštní a neočekávaná záležitost s hraným německým patosem ve zpívané interpretaci. Napadá mě, jak by si s podobnou skladbou poradila třeba Nico se svým dutým hlasem (!?). Rozhodně Jefferson Airplane chtějí vkládat do svého repertoáru vedle písničkového pojetí o občasné experimenty a tady se to docela zdárně podařilo…..

TUNK – pomalé melancholické tóny klavíru a do toho přichází zvláštně zabarvený mužský hlas a hlasy z pozadí. Skladba se ale promění na ryze vokální záležitost s aplikací dobře zaranžovaných hlasů bez dalšího instrumentálního zastoupení. Místy máte pocit nějakého církevního obřadu prezentovaného lidskými hlasy, pak ovšem skladba získává citlivé dynamické odstíny svého vyznění s konečným odzníváním….

WAR MOVIE – poslední skladba je zahájena destruktivními tóny elektrických houslí, které zde suplují sirénu a pak už důrazné vokální party za doprovodu akustické kytary se sekanými akordickými doprovody odvíjejí celé hudební téma. Housle získávají instrumentální převahu a dodávají hutnost a jistý druh majestátnosti, až se konečně připojí i baskytara a bicí nástroje s elektrickou kytarou a máme tu pořádně hutný psychedelický rock, do kterého se v backgroundu vsunuly i hammondky. Casadyho baskytara má řádně zaostřený tón (jako by v kapele hostoval Jack Bruce nebo Tim Bogert). Výrazná melodická záležitost s emocionálně rozpoutanými hlasy činí za albem velmi důstojnou tečku s přeznívajícími skluzy elektrických houslí…

Jefferson Airplane na albu pozbyli zpěváka Martyho Balina a bubeníka Spencera Drydena, ale zato kapelu posílil houslista Papa John Creach a půvabná Grace Slick vedle zpěvu usedla za klávesy.
Osobně si nemyslím, že by album Bark výrazně předčilo jejich alba z šedesátých let, kdy zůstávali výraznými reprezentanty sanfranciské scény v psychedelickém pojetí hudby a součástí hippieovské kultury jako třeba Grateful Dead nebo Quicksilver Messenger Service. Ale zase se kapela neváhá pouštět do experimentování, které je vítaným kořením pro celé album.
Jsem názorově rozkročen mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami, ale důvody proč přidávat jsou pro mě na albu v přesile a tak čtyři hvězdičky udělím rád.