Jefferson Airplane - Bark (1971)

10.08.2013 vmagistr | #

Rok 1970 byl pro Jefferson Airplane obdobím velkých změn. Již v únoru si sbalil kufry bubeník Dryden (během 70. let pak působil v kapele New Riders of the Purple Sage), nahradil jej Joey Covington, který v té době hrál s Kaukonenem a Casadym v Hot Tuna. Tento postranní projekt začal po vydání desky Volunteers Jefferson Airplane poměrně pravidelně předskakovat a vyšla mu také první koncertní alba. Na podzim Jefferson Airplane opět dočasně přerušili činnost, tentokrát kvůli těhotenství své zpěvačky Grace Slick. Zhruba ve stejné době se na popud Covingtona k Hot Tuna připojil o generaci starší houslista Papa John Creach, kterému bylo zakrátko nabídnuto i členství v Jefferson Airplane. V listopadu 1970 vyšlo pod hlavičkou Paul Kantner & Jefferson Starship první Kantnerovo sólové album, nazvané Blows Against the Empire. Na nahrávání desky se podílelo velké množství hudebníků ze spřátelených kapel (Grateful Dead, Crosby, Stills, Nash & Young, Electric Flag, Quicksilver Messenger Service atd.) i někteří členové Jefferson Airplane.
Následujícího roku se Airplane začali opět probouzet k činnosti poté, co se Grace Slick a Paulu Kantnerovi narodila dcera China. Kapela začala opět koncertovat, ale v dubnu oznámil svůj úmysl odejít od Jefferson Airplane zpěvák Marty Balin. Zůstal sice členem kapely ještě pro několik živých vystoupení, ale album Bark, nahrávané během léta 1971, již vznikalo bez něho. Deska vyšla na vlastním labelu kapely Grunt Records, který byl zamýšlen jako platforma pro vydávání jak nahrávek samotné kapely, tak i sólových počinů jednotlivých členů - a také dalších kapel ze sanfranciského okruhu.

Úvod alba je velice sympatický - When the Earth Moves Again je výpravně podaná skladba, v níž se skví zejména Kaukonenova kyselinová kytara a kvílející housle Papy Johna Creache. Zmínkou o houslích se nenechte zmást, kapela napřesedlala na country, naopak zde produkuje poměrně hutný rock. Roli pěveckého partnera Grace Slick přebral po Balinovi Paul Kantner, a ačkoliv vokálně není tak výrazný, do tohoto typu skladeb se jeho projev hodí více, než Balinův často sladkobolný hlas. Klavírní linka od Grace Slick tvoří základ další skladby Feel So Good. Za mikrofon se tentokrát postavil Jorma Kaukonen a předvedl, že kromě precizní kytarové práce dokáže přispět i kvalitními vokály. Dále už se pěvecké úlohy ujímá sama Grace. Nad rozkládanými klavírními tóny se line její podmanivý vokál v mělancholické zasněnce Crazy Miranda. Psychedelickou tvář zase kapela ukazuje při skladbě Pretty as You Feel, kde údajně na kytaru hostuje slovutný Carlos Santana. Parádním pseudokytarovým sólem v podání Papy Johna Creache a jeho houslí je okořeněna instrumentálka Wild Turkey. Creach do kapely zapadl opravdu výtečně, což předvádí v divokých soubojích s Kaukonenovou sólující kytarou.

Grace Slick se opět připomíná v autorské skladbě Lawman, kde si opět střihla klavírní party, kterými doprovodila svůj typický zpěv. Kantner zde dodává skladbě drive tvrdými akordy a Kaukonen přidává navrch ještě kvákavé vyhrávky. Rock & Roll Island je už podle názvu prostě rock & roll, v podání Airplane okořeněný duetem Slick a Kantnera. Kaukonenova krásná písnička Third Week in the Chelsea se vyznačuje Jormovým typickým výbrnkem a harmonikou dalšího hosta - virtuosa Willa Scarletta. Dále se začíná lehce experimentovat - ve skladbě s bizarním názvem Never Argue With a German if You're Tired of European Song zpívá Slick německy a jde o jakýsi mix opery, šansonu a folkové písničky. Nicméně to zní velice zajímavě, stejně jako vokální kvartet Joey Covingtona (ve složení Covington-Covington-Covington-Covington) v a-capella skladbě Thunk. Na konec tu pak máme další bojovně-výpravnou skladbu War Movie, která sice nenabízí nic, co už by se na desce neobjevilo v jejím průběhu, ale jako závěrečný shrnující nářez působí perfektně.

V mezidobí mezi vydáním desek Volunteers a Bark se poprvé začaly objevovat známky postupného rozpadu kapely na dvě sekce - pozdější Hot Tuna a Jefferson Starship. I na volnoběh běžící mašina Jefferson Airplane ale dokázala vyprodukovat vynikající desku, jednu z nejlepších v celé airplanovské diskografii. Určitým nakopnutím byl jistě i příchod Papy Johna Creache a Joey Covingtona, novou tvář kapela ukázala také skrze dominanci Grace Slick ve vokálním projevu. Bark je po desce Surrealistic Pillow mým druhým nejoblíbenějším albem Jefferson Airplane, a zaslouží si proto ode mě plnokrevné čtyři hvězdičky.
reagovat

jiří schwarz @ 03.01.2017 02:33:44
Mých vodových 5* je víc než plnokrevné 4* :-). Ale vážně: není to sice ničím převratné album, ale ten bezprostřední, pohodový sound, je pro mě nádhera.

22.11.2011 Petr Gratias | #

Na šesté řadové album sanfranciských Jefferson Airplane jsem narazil těsně před Vánoci v r. 1972, kdy do zahraniční prodejny Supraphonu byly navezeny LP desky jako Pearl (JANIS JOPLIN), Pendulum (CREEDENCE CLEARWATER REVIVAL), Santana III (SANTANA), Fireball (DEEP PURPLE), Madman Across The Water (ELTON JOHN), Raga Parameshwari (RAVI SHANKAR), Imagine (JOHN LENNON)…. Později také The Concert For Bangla Desh (GEORGE HARRISON + various artists)…. /Všechna alba svorně praskala a měla velmi špatný zvuk laděný do basů a středů/…. a také album Bark od JEFFERSON AIRPLANE…. Na album jsem tehdy nedosáhl z finančních důvodů a tak jsem si ho občas poslechl u staršího kamaráda, který ho vlastnil.
V pozdějších dobách pro mě nebylo dostupné a ani v dobách digitalizace tohle album nějak vzdorovalo vydání a tak jsem si ho připomněl po opravdu dlouhých letech, kdy konečně vyšlo jako velmi matnou vzpomínku z mládí….

WHEN THE EARTH MOVES AGAIN – údernost akustických a elektrických kytar je v prvním plánu, stejně jako kolektivní pěvecký přínos, který vytváří základní zdroj jejich energetického potenciálu. Z nástrojové instrumentace vyčnívají housle, které předtím kapele nebyly zastoupeny, což je nový prvek. Píseň má patřičnou hutnost a je z ní cítit ona sanfranciská vzájemnost a pospolitost, korunovaná hudebními principy, které se příliš nemění a podle kterých jsou Jefferson Airplane čitelní a rozpoznatelní na první poslech….

FEEL SO GOOD – klavírní téma v úvodu má patřičnou údernost a technickou suverenitu (Grace Slick, je krásná ženská, umí nejen báječně zpívat, ale jde jí to i za klávesami), dobře se propojuje se zemitou baskytarou Jacka Casadyho a nového bubeníka Joey Covingtona. Tohle rytmické kooperování zní velmi slibně a nekompromisně rockově. Je tu také kytarista Jorma Kaukonen, který svou přiostřenou kytarou vypálí žhavé sólo v mezihře a neváha občas sešlápnout wah wah pedál. Paul Kantner jako zpěvák zpívá vroucně a s nadšením, ale Marty Balin byl v jistém ohledu, zdá se mi, přesvědčivější. Pořádně kořeněná rocková záležitost….

CRAZY MIRANDA – klavírní téma je opět příležitostí pro Grace Slick – také se ujímá pěveckého partu a dodává skladbě mazlivě hladivý, až erotický podtón. Píseň má výraznou instrumentální hutnost podporovanou houslovou hrou Papa Johna Creache. Klavír ovšem zní dominantně a vzrušivě agresivně. Rytmus je poněkud nečitelný, ale tato okolnost je vyrovnávána dynamickými odstíny při interpretaci a hudebním projevu…

PRETTY AS YOU FEEL – bloudivé kytarové tóny a jemně sekané akordické doprovody dělají prostor vokálnímu duetu Grace Slick a Paulu Kantnerovi (volně se ve skladbě připojují a odpojují). Harmonie skladby není nijak složitá – víceméně výměna durových a mollových akordů, do které zapadá melodická hravost. Hra s pocity a s emocemi. Není k tomu zapotřebí nějakých agresivních instrumentálních výbojů – místy mám dojem santanovského nádechu, anebo postbluesových Fleetwood Mac – Kaukonenova kytara občas zní s jazzovými názvuky v přiznávkách a zvolna se tlačí na dynamiku a poté skladba zvolna odplývá do nekonečna….

WILD TURKEY – skladba s bluesovým nádechem, ale také s výraznějším rockovým podílem. Dobrá příležitost posílit na instrumentální platformě – Kaukonenova kytara zní syrově a nezvykle drsně, stejně jako Creachovy elektrické housle, které svádějí „vzájemný souboj“. Tady se nezpívá, ale zato se popřeje nástrojovým emocím, což docení zejména hudebníci a hledači progresivnějších výbojů. Rytmika Covingtona a Casadyho drží spolehlivý základ a prostor se široce rozevírá Kaukonenovu a Creachovu řádění, jimž sekunduje na druhou kytaru ještě Kantner. Tohle je ovšem hodně bizon í ukázka houslové hry – milovník Paganiniho a italské školy by to hodnotil jako znesvěcení královského nástroje – naštěstí rocker si může dovolit ten luxus mít jiný názor….

LAW MAN – před mikrofonem je opět Grace Slick. Úderné akordy zvolna uvolňují prostor pro další skladbu, v níž Kaukonen svým cirkulárním kytarovým soundem dotváří doprovod vedle klavírních partů a šlapající rytmice. Dobře vystavěné pěvecké party emocionálně rozpoutané zpěvačky, ale doprovod se mi zdá přes veškerou hutnost trochu stejnosměrný a také by to chtělo větší nástrojovou pestrost….

ROCK AND ROLL ISLAND – hutnost je poznávacím znakem i další skladby, která má tentokrát odér rock and rollu, kde se hraje na plný plyn a výraznou důraznost. Paul Kantner a Grace Slick se opět potkávají ve vokálním duetu a dost jim to sluší, jak ve výběru hlasů tak ve vzájemné symbióze pojetí. Hippieovské snění o imaginárním ostrově Jeffreson Airplane neopouští ani na počátku sedmdesátých let a potřeba úniku od americké civilizační mašinerie trvá. Kytarová jízda v pozadí spojuje řádně odvázanou rytmiku až do konečného vyvrcholení s kytarovým přezníváním v závěru….

THIRD WEEK IN THE CHELSEA – správně elastické akustické kytary. Nádherně se proplétají za asistence foukací harmoniky a máme tady odlehčené písničkářské téma s dobře seřízenými hlasy, které u Jefferson Airplane byly vždycky v popředí vedle instrumentace a upoutávaly na sebe pozornost svou suverenitou podání a barevností. Klasický model amerického písničkářství, které snese i romanticky orientovaný rocker staršího data narození, propojující americké folkové tradice s mírným nádechem blues, které spíš tušíte než slyšíte. Civilně, bez sentimentálně sirupovitého nátěru….

NEVER ARGUE WITH A GERMAN IF YOU´RE TIRED OR EUROPEAN SONG – skoro se mě chce nazvat tuhle skladbu valčíkem, ale větším překvapením je zpěv Grace Slick v němčině!! Klavírní akordy se propojují s rozvibrovanými tóny elektrických houslí a elektrické kytary, což vytváří zvláštní až psychedelický znějící sound. Velmi zvláštní a neočekávaná záležitost s hraným německým patosem ve zpívané interpretaci. Napadá mě, jak by si s podobnou skladbou poradila třeba Nico se svým dutým hlasem (!?). Rozhodně Jefferson Airplane chtějí vkládat do svého repertoáru vedle písničkového pojetí o občasné experimenty a tady se to docela zdárně podařilo…..

TUNK – pomalé melancholické tóny klavíru a do toho přichází zvláštně zabarvený mužský hlas a hlasy z pozadí. Skladba se ale promění na ryze vokální záležitost s aplikací dobře zaranžovaných hlasů bez dalšího instrumentálního zastoupení. Místy máte pocit nějakého církevního obřadu prezentovaného lidskými hlasy, pak ovšem skladba získává citlivé dynamické odstíny svého vyznění s konečným odzníváním….

WAR MOVIE – poslední skladba je zahájena destruktivními tóny elektrických houslí, které zde suplují sirénu a pak už důrazné vokální party za doprovodu akustické kytary se sekanými akordickými doprovody odvíjejí celé hudební téma. Housle získávají instrumentální převahu a dodávají hutnost a jistý druh majestátnosti, až se konečně připojí i baskytara a bicí nástroje s elektrickou kytarou a máme tu pořádně hutný psychedelický rock, do kterého se v backgroundu vsunuly i hammondky. Casadyho baskytara má řádně zaostřený tón (jako by v kapele hostoval Jack Bruce nebo Tim Bogert). Výrazná melodická záležitost s emocionálně rozpoutanými hlasy činí za albem velmi důstojnou tečku s přeznívajícími skluzy elektrických houslí…

Jefferson Airplane na albu pozbyli zpěváka Martyho Balina a bubeníka Spencera Drydena, ale zato kapelu posílil houslista Papa John Creach a půvabná Grace Slick vedle zpěvu usedla za klávesy.
Osobně si nemyslím, že by album Bark výrazně předčilo jejich alba z šedesátých let, kdy zůstávali výraznými reprezentanty sanfranciské scény v psychedelickém pojetí hudby a součástí hippieovské kultury jako třeba Grateful Dead nebo Quicksilver Messenger Service. Ale zase se kapela neváhá pouštět do experimentování, které je vítaným kořením pro celé album.
Jsem názorově rozkročen mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami, ale důvody proč přidávat jsou pro mě na albu v přesile a tak čtyři hvězdičky udělím rád.





reagovat

zdenek2512 @ 05.02.2013 05:48:51
Tahle deska Dum Dum India byla moje první setkání s jefferson Airplane. Hrál jsem ji do zblbnutí pořád dokola. Když jsem ještě zhlédl záznam festivalu v Monterey a viděl Grace Slickovou naživo zpívat White Rabbit. Opravdu květ mezi květy toho léta lásky. Jinak písně zpívané Grace Slick ( Crazy Miranda, Law Man) patří k nejlepším písním tohoto alba. Není to jejich nejlepší album to je dle mého názoru Surrealistic Pillow tam mám při poslechu písní jako Today, White Rabbit, Somebody To Love ten správný feeling 60 tých let a bezprostřednosti.

vmagistr @ 05.02.2013 08:19:44
zdenek2512: Surrealistic Pillow a právě Bark mám od Jefferson Airplane nejradši. Škoda, že jsem se s touhle dobou asi o dvacet let minul.

zdenek2512 @ 05.02.2013 08:34:01
vmagistr:já jsem ten Bark slyšel v roce 72 a až po třech letech jsem si nahrál Surrealistic Pillow ještě takovou verzi, kde byly písničky zpívané Tolly Anderson z Takes Off ( Chauffer Blues, Comin Back To Me ...). Vynikající album je taky Crown Of Creation jestli znáš. Bylo to vůbec jedno z prvních CD, které jsem si koupil po revoluci. Tam už úvodní Lather, pak Triad, Greasy Heart jsou skvělé písně. Moji dceru chytla před 10 lety Somebody To Love a White Rabbit když jsem si pouštěl SP. Líbí se mi, že se někdo o dvacet let mladší zajímá o tuto kapelu.

vmagistr @ 05.02.2013 08:55:59
zdenek2512: Crown of Creation znám taky, tahle deska i následující Volunteers mají bezvadnou atmosféru, těžko se mi z nich vyzdvihují jednotlivé písně.
U mě to s Jefferson Airplane bylo jako s mnoha dalšími kapelami - při čtení o jiných kapelách jsem na tohle jméno narážel stále častěji, takže ve mě začalo vzbuzovat zájem. Jako první jsem slyšel Surrealistic Pillow a pak postupně další desky až po Long John Silver, Takes Off až nakonec. Je to pro mě pořád docela čerstvá záležitost, kapelu znám tak možná rok. No a skrze ně jsem se dostal třeba ke Grateful Dead (ve kterých momentálně vězím až po uši), líbí se mi i některé věci od Jefferson Starship (ale spíš ještě z první poloviny 70. let) a chystám se vyzkoušet i Hot Tuna.
"Hudební archeologií" jsem se nakazil až tady na progboardu - a za to vzdávám zdejší komunitě dík.

zdenek2512 @ 05.02.2013 09:14:49
vmagistr: Grateful Dead jsou parádní, ale hodně těžký na pochopení. Zkus si poslechnout třeba ještě Moby Grape, Spirit, Love, Quicsilver Messenger Service, United States Of America, Electric Prunes to jsou takoví souputníci JA ze západního pobřeží převážně sanfranciská scéna. Vpodstatě cokoliv ti můžu poslat v mp3 do úschovny. Mám to samozřejmě i na CD. Napiš mi na mail zdenek.nemec@seznam.cz co bys chtěl slyšet a já ti to hodím do tý úschovny.

vmagistr @ 05.02.2013 10:10:58
zdenek2512: Od Spirit znám debut a Twelve Dreams Of Dr. Sardonicus, zvlášť první album je super. Quicksilver Messenger Service taky teprve objevuju (díky napojení Davida Freiberga na pozdější Jefferson Starship), znám debut a Happy Trails. Od Electric Prunes jsem slyšel Release Of An Oath - to je taková zvláštní hudba, do ní jsem ještě moc neproniknul.
Díky za nabídku, cením si toho - ale v dnešní době naštěstí není problém stáhnout, otestovat a v případě zájmu zakoupit originál vcelku jakékoliv hudby. Sice si jako student nemůžu moc finančně vyskakovat, ale co bych pro hudbu neudělal.

zdenek2512 @ 05.02.2013 15:16:47
vmagistr: Od Spirit je skvělá ještě Clear ta druhá mě neoslovila. Electric Prunes jsem měl na mysli Mass In F Minor zpívanou latinsky. Kyrie Eleison zazněla ve filmu Easy Rider. Jinak zajímavá je od nich taky první deska. Moby Grape parádní první album v současné době se nedá koupit a druhé které vyšlo jako double Wow/ Grape Jam. Desce Love Forever Changes se říká seržant americké psychedelické scény. Z jejich druhé desky je písnička, kterou si hrál Syd Barret tak dlouho až z toho vzniklo Astronomy Domine. Super psychedelie 60 tých let jsou 13th Floor Elevators. taky jsem se koukal kolik jsi napsal recenzí gratuluju.