Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 10.08.2013

Rok 1970 byl pro Jefferson Airplane obdobím velkých změn. Již v únoru si sbalil kufry bubeník Dryden (během 70. let pak působil v kapele New Riders of the Purple Sage), nahradil jej Joey Covington, který v té době hrál s Kaukonenem a Casadym v Hot Tuna. Tento postranní projekt začal po vydání desky Volunteers Jefferson Airplane poměrně pravidelně předskakovat a vyšla mu také první koncertní alba. Na podzim Jefferson Airplane opět dočasně přerušili činnost, tentokrát kvůli těhotenství své zpěvačky Grace Slick. Zhruba ve stejné době se na popud Covingtona k Hot Tuna připojil o generaci starší houslista Papa John Creach, kterému bylo zakrátko nabídnuto i členství v Jefferson Airplane. V listopadu 1970 vyšlo pod hlavičkou Paul Kantner & Jefferson Starship první Kantnerovo sólové album, nazvané Blows Against the Empire. Na nahrávání desky se podílelo velké množství hudebníků ze spřátelených kapel (Grateful Dead, Crosby, Stills, Nash & Young, Electric Flag, Quicksilver Messenger Service atd.) i někteří členové Jefferson Airplane.
Následujícího roku se Airplane začali opět probouzet k činnosti poté, co se Grace Slick a Paulu Kantnerovi narodila dcera China. Kapela začala opět koncertovat, ale v dubnu oznámil svůj úmysl odejít od Jefferson Airplane zpěvák Marty Balin. Zůstal sice členem kapely ještě pro několik živých vystoupení, ale album Bark, nahrávané během léta 1971, již vznikalo bez něho. Deska vyšla na vlastním labelu kapely Grunt Records, který byl zamýšlen jako platforma pro vydávání jak nahrávek samotné kapely, tak i sólových počinů jednotlivých členů - a také dalších kapel ze sanfranciského okruhu.

Úvod alba je velice sympatický - When the Earth Moves Again je výpravně podaná skladba, v níž se skví zejména Kaukonenova kyselinová kytara a kvílející housle Papy Johna Creache. Zmínkou o houslích se nenechte zmást, kapela napřesedlala na country, naopak zde produkuje poměrně hutný rock. Roli pěveckého partnera Grace Slick přebral po Balinovi Paul Kantner, a ačkoliv vokálně není tak výrazný, do tohoto typu skladeb se jeho projev hodí více, než Balinův často sladkobolný hlas. Klavírní linka od Grace Slick tvoří základ další skladby Feel So Good. Za mikrofon se tentokrát postavil Jorma Kaukonen a předvedl, že kromě precizní kytarové práce dokáže přispět i kvalitními vokály. Dále už se pěvecké úlohy ujímá sama Grace. Nad rozkládanými klavírními tóny se line její podmanivý vokál v mělancholické zasněnce Crazy Miranda. Psychedelickou tvář zase kapela ukazuje při skladbě Pretty as You Feel, kde údajně na kytaru hostuje slovutný Carlos Santana. Parádním pseudokytarovým sólem v podání Papy Johna Creache a jeho houslí je okořeněna instrumentálka Wild Turkey. Creach do kapely zapadl opravdu výtečně, což předvádí v divokých soubojích s Kaukonenovou sólující kytarou.

Grace Slick se opět připomíná v autorské skladbě Lawman, kde si opět střihla klavírní party, kterými doprovodila svůj typický zpěv. Kantner zde dodává skladbě drive tvrdými akordy a Kaukonen přidává navrch ještě kvákavé vyhrávky. Rock & Roll Island je už podle názvu prostě rock & roll, v podání Airplane okořeněný duetem Slick a Kantnera. Kaukonenova krásná písnička Third Week in the Chelsea se vyznačuje Jormovým typickým výbrnkem a harmonikou dalšího hosta - virtuosa Willa Scarletta. Dále se začíná lehce experimentovat - ve skladbě s bizarním názvem Never Argue With a German if You're Tired of European Song zpívá Slick německy a jde o jakýsi mix opery, šansonu a folkové písničky. Nicméně to zní velice zajímavě, stejně jako vokální kvartet Joey Covingtona (ve složení Covington-Covington-Covington-Covington) v a-capella skladbě Thunk. Na konec tu pak máme další bojovně-výpravnou skladbu War Movie, která sice nenabízí nic, co už by se na desce neobjevilo v jejím průběhu, ale jako závěrečný shrnující nářez působí perfektně.

V mezidobí mezi vydáním desek Volunteers a Bark se poprvé začaly objevovat známky postupného rozpadu kapely na dvě sekce - pozdější Hot Tuna a Jefferson Starship. I na volnoběh běžící mašina Jefferson Airplane ale dokázala vyprodukovat vynikající desku, jednu z nejlepších v celé airplanovské diskografii. Určitým nakopnutím byl jistě i příchod Papy Johna Creache a Joey Covingtona, novou tvář kapela ukázala také skrze dominanci Grace Slick ve vokálním projevu. Bark je po desce Surrealistic Pillow mým druhým nejoblíbenějším albem Jefferson Airplane, a zaslouží si proto ode mě plnokrevné čtyři hvězdičky.