Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 07.01.2015

Texaský bluesman Johnny Winter je jedním z umělců, s jejichž tvorbou jsem se seznámil až zde na progboardu. Jeho nezaměnitelný vzhled (i když člověk věci neznalý si Johnnyho možná mohl plést s jeho bratrem, multiinstrumentalistou Edgarem Winterem) mě zaujal na první pohled, ke zkoumání jeho hudby jsem se dostal až o něco později. Když se tak stalo (konkrétně skrze cover Jumpin' Jack Flash od The Rolling Stones), byl jsem hodně překvapený, neboť jsem od Wintera (asi hlavně díky jeho albínskému vzhledu) čekal spíše komorní projev, a ne takovou emotivní hlasovou smršť, jaká se na mě při poslechu jmenované skladby vyvalila - ale postupně se mi to celé začalo zamlouvat. Nepovažuji se za nějakého znalce "černého" či "bílého" blues a u jeho interpretů vyhledávám spíše kultivovanější hlasové polohy, Johnny Winter je alejednou z výjimek, u kterých jistou vokální "surovost" vítám.

Eponymní desku Johnny Winter jsem si pořídil asi před půl rokem, když jsem zvažoval, o jaké interprety bych chtěl svou sbírku rozšířit. V té době jsem už znal jiné Winterovo album Saint and Sinners, na němž jsem si hodně oblíbil skladbu Bony Moronie, ale vzhledem k dřívějšímu roku vydání Winterovy druhé studiovky jsem podvědomě čekal ještě něco spontánnějšího a surovějšího.

Album Johnny Winter nahrál hlavní protagonista z většiny jen se svými vyzkoušenými parťáky z debutové desky The Progressive Blues Experiment, basistou Tommy Shannonem a bubeníkem Johnem Turnerem. V několika skladbách se ale objevují zajímaví hosté - například vlivný bluesový skladatel a interpret Willie Dixon či Johnnyho bratr Edgar Winter, a ve dvou skladbách si zahrála také dechová sekce. Repertoár sestává převážně ze skladeb etablovaných bluesmanů, namátkou jmenujme B. B. Kinga, Sonny Boye Williamsona či Roberta Johnsona, jen v menší míře pak z Winterových autorských kompozic.

První věc, která mě při poslechu tohoto alba zaujala, byl (jak jsem se již v obecné rovině zmínil výše) Winterův zpěv. Syrový, hutný, s neustálým náběhem do chraplavého křiku, ale autentický a svým zabarvením jasně rozeznatelný mezi jinými bluesovými interprety. Skladbám (ať už vlastním, či převzatým) vtiskává charakter osobní výpovědi o strastech tohoto světa - ale nečekejme žádnou posmutnělou smířlivost, z Johnnyho hlasového projevu lze vycítit spíše vzdor a odhodlání. Vysoce autenticky a osobitě zní i mistrovy kytarové party - zvláště u sól občas absentuje jakákoli předem promyšlená architektura a jde v nich spíše o podporu celkového emotivního vyznění jednotlivých skladeb. Výsledkem jsou potom rychlé kytarové nářezy jako I'm Yours and I'm Hers, Leland Mississippi Blues a Good Morning Little School Girl, či tempem pomalejší, ale výrazově podobně nabroušené skladby Mean Mistreater nebo Back Door Friend.

Winter kromě elektrické kytary několikrát zapojí do hry i kytaru akustickou, kterou ovládá podobně suverénním způsobem, viz například kousky jako Dallas či When You Got a Good Friend. Ty jsou také charakteristické užitím bottlenecku v kombinaci s rezonátorovou kytarou. A abych nezapomněl, důležitou součástí některých skladeb jsou také Johnnyho party na foukací harmoniku. Z kytarového charakteru skladeb se nejvíce vymyká písnička I'll Drown In My Tears, v níž doprovod spolu s rytmikou obstarává piano a dechové trio. Johnny zde navíc svůj hlas předvádí v klidnější, méně dravé poloze, kterou do lehce gospelového nádechu dobarvují dívčí doprovodné vokály.

Na mém CD se (coby remasteru z roku 2004) objevují tři bonusové skladby - svižná kytarovka Country Girl, alternativní verze písně Dallas s přidanými party druhé kytary, harmoniky a kontrabasu, a druhá "bezkytarová" skladba Two Steps From the Blues s místy až soulovým zabarvením (nástrojové obsazení je zde podobné jako u I'll Drown In My Tears). První dvě zmíněné bych si na albu představit dokázal, třetí se se zbytkem materiálu na desce už zlehka tluče - nicméně pořád jde o zajímavé věci a jsem rád, že je na albu mám.

Kolem a dokola - desku Johnny Winter považuji za vysoce kvalitní a inspirativní vzorek bluesového vyjádření a Johnnyho Wintera za velmi autentického zpěváka a kytaristu. Pouze fakt, že se na desce nachází pouze tři Winterovy autorské kompozice, mi brání udělit desce plný počet bodů. Bude to za čtyři a půl, zaokrouhleno dolů. Blues a Johnny Winter přelomu 60. a 70. let vypadají jako velmi příhodné pole k dalšímu hudebnímu objevování.