Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 18.08.2012

Jak se zdálo, druhá polovina sedmdesátých let se nesla ve znamení punku. Hard rock odezníval a artrock a jazzrock nová generace rockerů odmítla jako hudbu „dinosaurů“ a „školometů“, která nikoho nezajímá. Hodně kapel se rozpadlo z nejrůznějších důvodů… Zvolna startoval heavy metal. Pravda, řada legend ještě přežívala, ale nad jejich budoucností se vznášely nejistoty.
Bylo to někdy na počátku r. 1979, kdy mě jeden můj kamarád se kterým jsem sdílel názor na hudbu představil kapelu, o níž mluvil v superlativech a kladl do jejich hudby velké naděje do budoucna. Neznal jsem její název – zněl Dire Straits. Ve všech pádech skloňoval jméno Mark Knopfler, který byl špičkový kytarista a frontman kapely. Zanedlouho ke mně přinesl na vinylu jejich první eponymní album a jednoduše prohlásil: „Pusť to a poslouchej!“
A tak jsem poslouchal a svoje pocity dnes po řadě let svěřím Progboardu…

DOWN TO THE WATERLINE – úvod se nese v tajemném dozvuku, který jakoby symbolizoval něco ponurého, tajemného….. nástup čistých tónů elektrické kytary s mírným hallem a pak břeskný nástup hudebního doprovodu. Pořádně odpíchnuté doprovody elektrické kytary a jemná kouzla sólové kytary, jejíž tóny jsou zbaveny zkreslení a znějí čistě jako vybroušený křišťál. Baskytarová linka je melodická, ale nijak komplikovaná, stejně jako kreativní bicí nástroje, které nemají hardrockovou agresivitu, ani funkové akcentování, nebo jazzové synkopy. Zpěvák je ovšem pod vlivem Boba Dylana. Je to dáno barvou hlasu, způsobem frázování a práce s jazykem a všechno šlape!

WATER OF LOVE – důraznější tlak na akusticky znějící nástroje. Vedle akustické kytary zde slyším dobro, nebo „metal body national guitar“ a houpavé basy a pružné bicí. Podání zní opět hodně dylanovsky a zřejmě se zde pracuje s epickými texty – zpěvák výtečně frázuje a vypráví nějaký příběh. Není to rockový shouter, ale vykladač příběhů. Leccos z téhle hudby připomíná Američana J. J. Calea, ale částečně i něco z dobového Erika Claptona, který se vyvázal z blues a vsadil na písničkářskou melodickou strunu. Melodie je ovšem zřetelně čitelná a jako zlatá nit se vine předivem tónů a my víme, že budeme poslouchat mírně uhlazenou rockovou hudbu s výrazným feelingem…

SETTING ME UP – do hudebního principu vstoupí další prvek a to country – možná by se dalo ale spíš hovořit o nějaké mladší odnoži rock-a-billy. Country ano, ale bicí Picka Witherse
Posouvají přece jenom celé téma na rockovou půdu. V mezihře nasadí výtečně vypilované sólo na kytaru Mark Knopfler. Pokrává si s patřičnou erudicí s jednotlivými tóny. Ohýbá je jako dráty a rozechvívá s eleganci kytarového mistra. Baskytarista John Ilsley zde pracuje svými basy ve stylu raného rock and rollu a dodává písní správnou šťávu. Pozitivistické a rozjásané v dobrém slova smyslu….

SIX BLADE KNIFE – melodická výměna základního motivu slouží jako stavební téma celé písni. Rytmika odzbrojuje svou přímočarou jednoduchostí (nikoliv primitivností!) a sólová kytara Marka Knoplera a doprovodná kytara Davida Knopflera vyšívají v bratrské shodě. Při poslechu písně si vzpomenu na dalšího reprezentanta podobného modelu písničkářského rocku – Chrise Reu. Žádné komplikace, změny rytmu, agresivní nástupy a nečekané zvraty – slaví se návrat k přímočaré a nekomplikované jednoduchosti – přesto s výrazným sofistikovaným přístupem…

SOUTHBOUND AGAIN – zajímavé prolínání kytarových doprovodu a potlačených sólujících postupy s pulsující rytmikou. Dokážu si představit, jak by s podobným modelem skladby naložil takový Vernon Reid, nebo naopak Curtis Mayfield a vytěžili by z toho funk a soul, ale Dire Straits s přesností erudovaných bigbítových hráčů pracují s řemeslnou dovedností a s elegantní lehkostí. Mark Knopfler v závěru přímo modeluje tónové postupy…..

SULTANS OF SWING – od prvního tónu zcela zřejmě pilotní skladba na albu, zralá i pro singl a pro umístění v dobových hitparádách. Výtečně vystavěná melodická linka, do které se s onou dylanovskou ležérností pokládá i Knopflerův hlas. To jsou výtečné kytarové postupy. Sviští, pálí, hladí, ohýbají se, lepí a jsou zkrátka pořád s vámi. Dokážu si představit nikoliv ony „swingující sultány“, ale hudební doprovod k nějakému westernu. Není to country, ani jižanský rock, je to melodický rock britského pojetí vycházející s amerických kořenů. Téma se opakuje, ale nepodbízí a vlézá vám za nehty. Když pak v instrumentálním tématu dostane Knopfler prostor předvést svoje kytarové umění, dělá to neokázale, přesto s velkou elegancí a pečlivostí. Znovu si uvědomuji, že v podobném duchu v dané době v Británii nikdo nehrál a o to víc se jeho kytarový princip dal nazvat „neprogresivně“ novátorským. Parádní záležitost!

IN THE GALLERY – melodická linka je čitelná od začátku do konce. Tóny kytar perlí jako bublinky na hladině limonády, prskají, tetelí se a rezonují. Knoplerova zpívaná interpretace nesází na nějakých emocionálních hlasových erupcích, ale jakoby po černošsku drmolí, mumlá a občas lehce přitlačí na ostří – všechno ve výtečné frázi a již jednou zmiňovaném feelingu. Také je zřejmé, že do téhle hudby zvolna – možná méně nápadně, ale přesto postřehnutelně vstupuje i karibské reggae. Kouzlo nechtěného zase jednou slaví svůj triumf.

WILD WEST END – akustické kytary příjemně zvoní, elektrická kytara tlumeně šplouchá a bicí s baskytarou lehce pleskají o virtuální hladinu. Jestliže jsem připomněl v předešlých pocitech western, tak tady tenhle model cítění získává ještě možná konkrétnější tvar vedle nastíněných obrysů. Velice slušné emocionální vibrace, kdy se pracuje se základními principy hudby a rozvíjejí se její zjevné i nenápadné odstíny. Je zde melancholie a smutek za něčím, co se už nevrátí, ale nějak v nás přesto zůstává….

LIONS – závěrečná skladba také nepředstírá nějaké progresivní erupce. Kytary zvoní a perlí a Knopflerův hlas doprovázeny zasněnými sbory se dobře doplňují. Opět je potřeba pochválit výborné kytarové sólo z mezihry. Ilsleyho baskytara se vysmívá komplikovaným breakům svou základní basovou linkou a Withers na bicí tiká jako švýcarský strojek. Pokud se chcete uvést do stavu, kterému se dnes říká cool, tak myslím, že právě zde nacházíte živnou půdu…

Velmi zajímavý debut nové neznámé kapely, která zaznamenala velký nástup na britské scéně a postupně ovládla i kontinentální Evropu a zámoří. Svět si najednou uvědomil, že postrádá podobný typ hudby, která v sobě eklekticky spojuje řadu žánrů a dotváří tak pevný hudební obrazec, který kapelu katapultoval k mezinárodnímu úspěchu.
Není to vrchol jejich produkce a tak se objektivně přikloním ke čtyřem hvězdičkám….