Dire Straits - Dire Straits (1978)

17.07.2018 steve | #

Jedno z nejlepších alb (ne-li to úplně nej), které DS nahráli. Krásná hudba, náladotvorná, plná nádherných melodií, při kterých běhá mráz po zádech. Knopflerova kytara zpívá a její pozici dokresluje Markův hlas. Pokud si chcete toto CD opravdu vychutnat, zavřete oči a nechte se unášet tou melodickou krásou. Opravdu to stojí za to, vřele doporučuji. Typicky obrazotvorně laděné skladby jsou na albu rozmístěny vyváženě a systematicky. Jde o poctivé muzikantské řemeslo, které se rodí jen jednou za určitou dobu. Plný počet.
reagovat

Martin H @ 17.07.2018 16:51:58
Další fanoušek Dire Straits mezi námi. Steve, sice stručně, leč výstižně napsáno. Dík za připomínku oblíbené desky.

Petr_70 @ 17.07.2018 17:08:51
Pro mne osobně jedno z nejlepších alb v historii moderní hudby.

Opravdu si nevybavuji, které jiné album pro mne jakožto kytaristu, přineslo tolik novátorství a inovativních riffů a licků, jako právě tahle Knopflerova prvotina!

Ano jistě... jeden nejmenovaný hudební kritik napsal k albu:
"Mark postavil úspěch tohoto alba na tom, že spojil kytarové akordy J. J. Calea s hlasem Boba Dylana..."

Nemám s tím žádný problém. Ta čarokrásná hudba nutí přemýšlet, kde bral její autor inspiraci, ale zároveň přesvědčí o jeho genialitě... :)

PaloM @ 17.07.2018 18:09:23
Pred 6 rokmi som pod recenziou Gratiasa napísal, že si vystačím s 3 CD a ťažko sa to zmení. Okrem 1 - 2 hitoviek ma debut neoslovil. Top albumy prišli neskôr.

steve @ 17.07.2018 18:14:50
Martine ty jsi desku rozebral na padrť, tak už nemělo smysl ji přesívat znovu. Já chtěl tenhle safír jemom znovu přebrousit.

steve @ 17.07.2018 18:18:56
PaloM: předpokládám, že máš na mysli jen desky z roku 82 a 85? Není to málo?

Martin H @ 17.07.2018 18:23:29
Steve, dík za poklonu.

PaloM @ 17.07.2018 18:35:31
Steve, áno tie dve štúdiovky. A kedysi som počul výborný live album, tu v diskografii nie je a neviem názov. Aj keď som to hneď nenapísal, pripomínať Dire Straits je záslužná činnosť.

pinkman @ 18.07.2018 04:35:40
Palo a ostatní. Dire Straits až na několik vyjímek hity neskládali. Jejich materiál je konzistentní. Proto pokud jejich nahrávky nepoznáš detailně, nemůžeš si dovolit je kategorizovat podle nějakých domnělých hitů.

Jarda P @ 18.07.2018 04:37:51
Skvělý debut kapely bez slabší desky.

PaloM @ 18.07.2018 04:57:50
pinkman: za prvé, ich diskografiu som niekoľkokrát celú počul. Za druhé, podľa mňa majú minimálne toľko hitov ako je skladieb na výberovke Money for nothing (1988). Veľmi sa mi páčia dve štúdiovky a výberovka hitov a to nie je málo.
Ako vieš, človek sa pri počúvaní hudby riadi individuálnymi pocitmi. A keď sa pozitívne, radostné, či nadšené pocity nedostavia, nič s tým nenarobíš. Dúfam, že s tým nemáš problém a dovolíš mi, že prevažná časť ich tvorby ma nechala bez pozitívnej odozvy :-) Nemám dôvod dôkladne analyzovať ich diskografiu a venovať jej spústu času. Uniklo by mi množstvo inej hudby, ktorá ma oslovuje oveľa viac.
Ostatné som už napísal, len by som sa opakoval a ďakujem za pochopenie.

john l @ 18.07.2018 09:12:41
Sultans of Swing je nejhezčí skladba na albu a podle mě i v celých Dire S. Prvoplánové sklady jsou hlavně ja brášcích v armádě. Tam to zavání snahou namastit si kapsu. Knopfler dobře veděl co dělá. To debut je ještě úplně nezúhonný.

luk63 @ 18.07.2018 14:23:07
Co se týká Dire Straits, tak se mi líbí jak to v této diskuzi 18.07.2018 06:57:50 vyjádřil PaloM. Já si úplně vystačím s výborným albem Love Over Gold které mám na CD.

18.10.2017 Martin H | #

Musela to být zajímavá doba. Druhá polovina 70. let v Británii, období hospodářské recese, z jejíhož podhoubí začala vyrůstat nová hudební estetika odmítající vše, co bylo v hudbě vytvořeno před ní, ale zároveň z toho starého mnohdy vycházející. Komplikované hudební struktury začaly být novými tvůrci víceméně odmítány a heslo „No Future“ se stalo signifikantním symbolem doby. Jednoduchost začala být ceněna před složitostí, tříminutové popěvky nových hudebních hrdinů začaly vytlačovat deseti a více minutové kompozice zavedených skupin a tvůrců, z nichž mnozí byli přirovnáváni k vymřelým dinosaurům. Vzpoura nastupující generace ve snaze urvat pro sebe co nejvíce životního prostoru měla své vzory v chuligánech ze Sex Pistols a hudebně zajímavějších The Clash.

V tomto divokém kvasu se během roku 1977 formuje první sestava nové skupiny Dire Straits a brzy se ukazuje, že její tvorba bude stát a padat se jménem kytaristy a zpěváka Marka Knopflera. Ten už má přece jenom něco za sebou, takže ho punkové šílenství nechává chladným. Pocitově spíš vychází z folkrockového naturelu Boba Dylana, s nímž ho spojuje i velice civilní zpěv. Ve svých textech se Knopfler stává pozorovatelem současných reálií, ale zatímco z mnoha tehdejších punkových kapel čiší naštvanost na svět kolem nich, Mark vše prezentuje velice civilně, mnohdy až nezúčastněně. Když se k tomu přidá jeho skvělá kytarová technika, u níž cítím, že se těmi strunami jen tak probírá, tak tu máte komplexního hudebníka schopného si napsat dostatečně silný materiál.

Eponymní debutové album spatřilo světlo světa v roce 1978 a přineslo devět velice silných kompozic, jimž vévodí ohromný hit Sultans of Swing, dokonalá ukázka toho, jak má podle Dire Straits vypadat rocková píseň. Nevím, kdy přesně jsem tuhle nádheru slyšel poprvé, ale při každém poslechu nepřestávám obdivovat všudypřítomnou Knopflerovu kytaru. Jako by na mě útočila ze všech stran, a když si říkám, že už víc není možno, překvapí mě další skvělou vyhrávkou. To neznamená, že by další skladby byly snad o něco slabší, to v žádném případě. Celá kolekce je velice vyrovnaná a od úvodní Down to the Waterline až po závěrečnou perlu s názvem Lions se nenudím. Vše plyne v poklidném tempu, které jen umocňuje sílu celého materiálu. V současné době velice oceňuji píseň In the Gallery, v níž mě to kytarové kouzlení vystřeluje až někam do nebeských výšin a asi nikdy mě neomrzí velice zpěvná Water Of Love. Ale takhle bych mohl pokračovat i u dalších písní.

Někdo může namítnout, možná i právem, proč že se tady rozplývám nad tímto albem. Přece se nejedná o žádnou progresi a většina hudebních postupů, které Knopflerovci používají, již byla slyšena v mnoha jiných, dřívějších variacích. Ano, o nic nového a převratného se sice nejedná, ale zde je nám to již známé předkládáno s ohromným vkusem a velkou mírou hráčské virtuozity. A to určitě není málo.

reagovat

Balů @ 18.10.2017 14:58:59
U mne je v přihrádce Deska desek!

Petr_70 @ 18.10.2017 17:48:18
U mne rovněž. Miluju tohle album..

Jarda P @ 19.10.2017 04:40:38
Sultans Of Swing jsem poprvé slyšel ze Svobodné Evropy na koleji a hned mě ohromila ta kytara, podobnou jsem v té době neslyšel. Hned jsem fičel na burzu pro tuto desku a od té doby jsou Dire Straits mou Top kapelou. Neznám od nich slabší desku.

Martin H @ 19.10.2017 08:07:02
Pánové, děkuji za vaše názory.

26.12.2013 minirock | #

Moje první deska od Dire Straits kterou jsem slyšel byla Love over Gold někdy v roce 1982. Ihned jsem si tuto skupinu oblíbil, nestydím se říct zamiloval. Učaroval mi charakteristický sound kapely ale především hlas Marka Knopflera a jeho hra na kytaru, která se stala pro skupinu tak typickou.
Tuto desku jsem koupil od spolužáka který si ji přivezl z Jugoslávie a já ho tak dlouho otravoval až mi ji prodal.
Ačkoliv neovládám angličtinu natolik abych si dokázal texty přeložit, mám za to, že v písničkách se hovoří o obyčejných věcech, které obklopují obyčejného člověka žijícího na dělnickém předměstí některého britského velkoměsta, dost možná rodného Markova Glasgow, nebo snad Londýna, nevím .... Skladby jsou většinou pomalejší s důrazem na kytarová sóla M.K. To nejlepší, v písni Sultans of Swing, si vždy, když si desku pustím, přehraju několikrát zasebou, nemůžu se ho nabažit. Dále se mi moc líbí In the Gallery a Wild West End hlavně kvůli Markově kytaře ale i jeho zpěv zvláště v druhé jmenované se mi zdá doslova uhrančivý.
Celkově mám tu desku moc rád a její poslech je pro mě vždy zážitkem. Byla druhá od Dire Straits kterou jsem vlastnil, a utvrdila mě v tom, že jejich hudba a následně i samostatná tvorba Marka Knopflera, se stane mou celoživotní zálibou.
Myslím, že pět hvězdiček je pro tento debut zasloužených, těch 6 milionů prodaných kusů v Evropě a USA mluví samo za sebe.
reagovat

Walrusa @ 27.12.2013 10:43:34
Tuhle desku mám od Dire Straits nejraději. Pěkná recenze! ;)

minirock @ 27.12.2013 13:18:10
walrusa: Děkuji za pochvalu, já mám tu desku taky moc rád, je výborná, stejně jako většina od D.S., ale to už jsem tady psal víckrát a nechci se opakovat. Jen škoda, že na Progboardu nemá svůj profil Mark Knopfler.

martin69 @ 27.12.2013 13:24:27
Výborné album. Tak jako vše od Dire Straits. Mám je také velmi rád.

Óin @ 27.12.2013 14:06:39
Ahoj Zdeňku z Třebíče :-) Nikdo ti určitě nebude bránit, když sem Knopflerův profil přidáš.

b.wolf @ 27.12.2013 14:24:00
Z celé DGF Dire Straits jsem si nechal pouze Love over gold a Brothers in arms, zbytek tvorby mě už později nijak neoslovil...

minirock @ 27.12.2013 14:59:58
b.wolf : No je fakt, že On Every Street je už slabší a On the Night je výběr ale myslím, že i první tři desky jsou všechny výborný, každá má něco do sebe.

murky @ 16.10.2017 04:18:56
Vynikající deska od vyjímečné kapely a vyjímečného kytaristy.

18.08.2012 Petr Gratias | #

Jak se zdálo, druhá polovina sedmdesátých let se nesla ve znamení punku. Hard rock odezníval a artrock a jazzrock nová generace rockerů odmítla jako hudbu „dinosaurů“ a „školometů“, která nikoho nezajímá. Hodně kapel se rozpadlo z nejrůznějších důvodů… Zvolna startoval heavy metal. Pravda, řada legend ještě přežívala, ale nad jejich budoucností se vznášely nejistoty.
Bylo to někdy na počátku r. 1979, kdy mě jeden můj kamarád se kterým jsem sdílel názor na hudbu představil kapelu, o níž mluvil v superlativech a kladl do jejich hudby velké naděje do budoucna. Neznal jsem její název – zněl Dire Straits. Ve všech pádech skloňoval jméno Mark Knopfler, který byl špičkový kytarista a frontman kapely. Zanedlouho ke mně přinesl na vinylu jejich první eponymní album a jednoduše prohlásil: „Pusť to a poslouchej!“
A tak jsem poslouchal a svoje pocity dnes po řadě let svěřím Progboardu…

DOWN TO THE WATERLINE – úvod se nese v tajemném dozvuku, který jakoby symbolizoval něco ponurého, tajemného….. nástup čistých tónů elektrické kytary s mírným hallem a pak břeskný nástup hudebního doprovodu. Pořádně odpíchnuté doprovody elektrické kytary a jemná kouzla sólové kytary, jejíž tóny jsou zbaveny zkreslení a znějí čistě jako vybroušený křišťál. Baskytarová linka je melodická, ale nijak komplikovaná, stejně jako kreativní bicí nástroje, které nemají hardrockovou agresivitu, ani funkové akcentování, nebo jazzové synkopy. Zpěvák je ovšem pod vlivem Boba Dylana. Je to dáno barvou hlasu, způsobem frázování a práce s jazykem a všechno šlape!

WATER OF LOVE – důraznější tlak na akusticky znějící nástroje. Vedle akustické kytary zde slyším dobro, nebo „metal body national guitar“ a houpavé basy a pružné bicí. Podání zní opět hodně dylanovsky a zřejmě se zde pracuje s epickými texty – zpěvák výtečně frázuje a vypráví nějaký příběh. Není to rockový shouter, ale vykladač příběhů. Leccos z téhle hudby připomíná Američana J. J. Calea, ale částečně i něco z dobového Erika Claptona, který se vyvázal z blues a vsadil na písničkářskou melodickou strunu. Melodie je ovšem zřetelně čitelná a jako zlatá nit se vine předivem tónů a my víme, že budeme poslouchat mírně uhlazenou rockovou hudbu s výrazným feelingem…

SETTING ME UP – do hudebního principu vstoupí další prvek a to country – možná by se dalo ale spíš hovořit o nějaké mladší odnoži rock-a-billy. Country ano, ale bicí Picka Witherse
Posouvají přece jenom celé téma na rockovou půdu. V mezihře nasadí výtečně vypilované sólo na kytaru Mark Knopfler. Pokrává si s patřičnou erudicí s jednotlivými tóny. Ohýbá je jako dráty a rozechvívá s eleganci kytarového mistra. Baskytarista John Ilsley zde pracuje svými basy ve stylu raného rock and rollu a dodává písní správnou šťávu. Pozitivistické a rozjásané v dobrém slova smyslu….

SIX BLADE KNIFE – melodická výměna základního motivu slouží jako stavební téma celé písni. Rytmika odzbrojuje svou přímočarou jednoduchostí (nikoliv primitivností!) a sólová kytara Marka Knoplera a doprovodná kytara Davida Knopflera vyšívají v bratrské shodě. Při poslechu písně si vzpomenu na dalšího reprezentanta podobného modelu písničkářského rocku – Chrise Reu. Žádné komplikace, změny rytmu, agresivní nástupy a nečekané zvraty – slaví se návrat k přímočaré a nekomplikované jednoduchosti – přesto s výrazným sofistikovaným přístupem…

SOUTHBOUND AGAIN – zajímavé prolínání kytarových doprovodu a potlačených sólujících postupy s pulsující rytmikou. Dokážu si představit, jak by s podobným modelem skladby naložil takový Vernon Reid, nebo naopak Curtis Mayfield a vytěžili by z toho funk a soul, ale Dire Straits s přesností erudovaných bigbítových hráčů pracují s řemeslnou dovedností a s elegantní lehkostí. Mark Knopfler v závěru přímo modeluje tónové postupy…..

SULTANS OF SWING – od prvního tónu zcela zřejmě pilotní skladba na albu, zralá i pro singl a pro umístění v dobových hitparádách. Výtečně vystavěná melodická linka, do které se s onou dylanovskou ležérností pokládá i Knopflerův hlas. To jsou výtečné kytarové postupy. Sviští, pálí, hladí, ohýbají se, lepí a jsou zkrátka pořád s vámi. Dokážu si představit nikoliv ony „swingující sultány“, ale hudební doprovod k nějakému westernu. Není to country, ani jižanský rock, je to melodický rock britského pojetí vycházející s amerických kořenů. Téma se opakuje, ale nepodbízí a vlézá vám za nehty. Když pak v instrumentálním tématu dostane Knopfler prostor předvést svoje kytarové umění, dělá to neokázale, přesto s velkou elegancí a pečlivostí. Znovu si uvědomuji, že v podobném duchu v dané době v Británii nikdo nehrál a o to víc se jeho kytarový princip dal nazvat „neprogresivně“ novátorským. Parádní záležitost!

IN THE GALLERY – melodická linka je čitelná od začátku do konce. Tóny kytar perlí jako bublinky na hladině limonády, prskají, tetelí se a rezonují. Knoplerova zpívaná interpretace nesází na nějakých emocionálních hlasových erupcích, ale jakoby po černošsku drmolí, mumlá a občas lehce přitlačí na ostří – všechno ve výtečné frázi a již jednou zmiňovaném feelingu. Také je zřejmé, že do téhle hudby zvolna – možná méně nápadně, ale přesto postřehnutelně vstupuje i karibské reggae. Kouzlo nechtěného zase jednou slaví svůj triumf.

WILD WEST END – akustické kytary příjemně zvoní, elektrická kytara tlumeně šplouchá a bicí s baskytarou lehce pleskají o virtuální hladinu. Jestliže jsem připomněl v předešlých pocitech western, tak tady tenhle model cítění získává ještě možná konkrétnější tvar vedle nastíněných obrysů. Velice slušné emocionální vibrace, kdy se pracuje se základními principy hudby a rozvíjejí se její zjevné i nenápadné odstíny. Je zde melancholie a smutek za něčím, co se už nevrátí, ale nějak v nás přesto zůstává….

LIONS – závěrečná skladba také nepředstírá nějaké progresivní erupce. Kytary zvoní a perlí a Knopflerův hlas doprovázeny zasněnými sbory se dobře doplňují. Opět je potřeba pochválit výborné kytarové sólo z mezihry. Ilsleyho baskytara se vysmívá komplikovaným breakům svou základní basovou linkou a Withers na bicí tiká jako švýcarský strojek. Pokud se chcete uvést do stavu, kterému se dnes říká cool, tak myslím, že právě zde nacházíte živnou půdu…

Velmi zajímavý debut nové neznámé kapely, která zaznamenala velký nástup na britské scéně a postupně ovládla i kontinentální Evropu a zámoří. Svět si najednou uvědomil, že postrádá podobný typ hudby, která v sobě eklekticky spojuje řadu žánrů a dotváří tak pevný hudební obrazec, který kapelu katapultoval k mezinárodnímu úspěchu.
Není to vrchol jejich produkce a tak se objektivně přikloním ke čtyřem hvězdičkám….







reagovat

martin69 @ 18.08.2012 18:22:30
Pěkně napsané! Dire Straits,mám hodně rád.S recenzí souhlasím.

Petr Gratias @ 19.08.2012 09:55:21
Díky, Martine69...
pozoruji, že jsme na Progboardu asi jediní,
kteří si nechali přijít DIRE STRAITS do nitra -
soudě podle toho, že diskografie téhle kapely zůstává nějak "nedotčená"....
Zdravím!

EasyRocker @ 19.08.2012 10:13:54
Na veleúspěšné Brothers in Arms plánuji sepsat recenzi už dlouho, ale čas stále nějak nedal. Ale určitě se do toho výhledově pustím:-)

Petr_70 @ 19.08.2012 11:57:11
Petr Gratias:
Předně skládám poklonu za pěknou recenzi k tomuto překrásnému a neopakovatelnému albu, které se stalo inspirací pro tisíce kytaristů na celém světě. Takové kvantum kytarového novátorství, prsty hraných riffů a licků se na nějakém albu jen tak nenajde a osobně bych nejen z tohoto důvodu neváhal albu udělit plný počet hvězdiček!
A to i přesto, že vliv J.J.Calea a Boba Dylana je zde nepřehlédnutelný, Mark Knopfler posunul laťku instrumentace o pořádný kus výše a troufám si tvrdit, že v tomto směru zůstal dodnes nepřekonaný...

Je pro mne záhadou, proč se o kapele a potažmo člověku, který za svůj život prodal více než 120 milionů hudebních nosičů, téměř nemluví a zůstává pro většinu veřejnosti neznámým umělcem...
Ale kdožví, možná je to takhle lepší.

hejkal @ 19.08.2012 14:22:09
Človek tu dva dni nie je a čo sa hneď nedozvie. Vraj je Dire Straits poťažmo Knopfler takmer neznámou veličinou. Dovoľte, aby som sa zasmial. Money for nothing znelkuje na hudobných staniciach dodnes (aspoň v TV) a pozná ju hádam každý, koho poznám. Knopfler ma svelý prstový spôsob hrania, ktorý sa mi páči, ale väčšina skladieb Dire Straits je pre mňa nuda (80. roky nepustia, Mark mal v tomto smolu, ale zasa prachy to určite vynieslo), nuž to zachráňuje vlastnoručná výberovka. Najlepšia skladba? Sultans of swing.

Petr_70 @ 19.08.2012 15:43:39
hejkal:
Skutečnost, že komerční média hrají Money for Nothing či Walk of Life, mimochodem z jednoho a téhož komerčněji laděného alba Brothers in Arms, ještě neznamená, že se jedná o interpreta, kterého pozná každý. Měl jsem na mysli tvorbu spíše před a po tomto albu, která přinesla podstatně lepší věci než vámi uváděné.
A co z nich se v rádiích hraje? Snad možná jen ti Sultáni swingu...

PaloM @ 19.08.2012 16:44:11
Dire Straits ma samozrejme neobišli, jedno z prvých CD, čo som si kúpil, je výberovka Money for nothing v licencii Supraphon. Pre mňa skupina znamená - spomenutá výberovka, CD Love Over Gold a Brothers In Arms. Ostatné ich radové CD, ako aj celá sólo diskografia Knopflera, ma nudia.

OHNOTHIMAGEN @ 19.08.2012 18:04:42
Všechny desky Dire Straits znám do puntíku a bohužel musím říct, že až na debut a jednu výjimku z pozdější tvorby (píseň Why Worry) mi písně na nich přijdou neskonale nudné, technicky naprosto dokonalé a stejně tak zcela chladné, mrtvé a bez špetky citu. Totéž Knopflerova sólová tvorba.

martin69 @ 19.08.2012 20:09:46
OHNOTHIMAGEN : jsi u mě borec!,znát do puntíku něco co tě nudí.To smekám.

OHNOTHIMAGEN @ 19.08.2012 20:37:43
martin69: Co je na tom? První desku žeru celou a byl jsem zkrátka zvědav, jaké jsou ty ostatní. Dal jsem jim první šanci, druhou, pátou, desátou... přijdou mi takové, jaké jsem napsal, zkouším to příležitostně zas a znovu - a pořád je to - bohužel - stejné... Mám to takhle u více interpretů, ty na Progboardu nejvíce adorované nevyjímaje.

Petr_70 @ 19.08.2012 21:09:41
..zcela chladné, mrtvé a bez špetky citu. Totéž Knopflerova sólová tvorba...

Joj, tak to jsou na adresu Marka Knopflera hodně silná slova. Čím to, že právě pro svůj feeling, cit a přesnost pro tón je mezi kytaristy nejvíce uznáván? Mimochodem pro mne osobně je právě pro tyto muzikantské vlastnosti v žebříčku kytaristů vůbec nejvýše.

Ale jinak na svůj názor máš samozřejmě právo.

Jarda P @ 20.08.2012 05:31:02
Poprvé jsem zaslechl Dires Straits jako tehdy zcela neznámou kapelu na Svobodné Evropě na koleji v mém tranzistoráku. Byli to Sultans Of Swing a byla to pro mě bomba. Ten styl hraní na kytaru mi učaroval a Dire Straits se zařadili mezi ty kapely, od kterých jsem musel mít celou diskografii, což prostřednictvím burz nebyl problém.A platí to dodnes formou CD. Sólová kariéra Knopflera už je něco jiného, připadá mi, že je to čím dál tím víc stejné. Jinak u Dire Straits se "nudím" asi stejně jako u Camel :-).

PaloM @ 20.08.2012 06:33:56
Nikdy ma nenapadlo, žeby ich hudba bola chladná alebo bez citu. Mark má spevácky prejav trošku monotónny, ale cit v ňom rozhodne je. Ja by som tie tri CD, čo som menoval, ohodnotil 5 hviezdami a zbytok tromi. Že ma nebavia, to neznamená, že je to odpad alebo bezcitný blábol, to by bolo extrémne a nepravdivé tvrdenie. Nezabúdajme na spoluprácu s B.Dylanom a ten s hocikým nehrá.

Mohyla @ 23.08.2012 10:30:12
V každom prípade zvuk Knopflerovej gitary je charakteristický, neprepočuteľný, ľahko rozpoznateľný. Album ako celok melodický, príjemný pre ucho, hodnotím 4 hviezdami.

yngwie3 @ 23.08.2012 11:35:27
Nie je veľa gitaristov s charakteristickým a nezameniteľným zvukom. Mark Knopfler medzi nich patrí a má neskutočným cit pre tón. Chlad, mrtvo a absencia citu v jeho tvorbe ???? Žeby som bol ohluchol ????

LadaF @ 23.08.2012 12:41:13
yngwie3: Přesně tak, líp bych to nenapsal. Mark je výjimečný.

leon66 @ 20.09.2012 19:24:03
OHNOTHIMAGEN: Chet Atkins, Eric Clapton, Bob Dylan - to je jen pár lidí, kteří s Markem hráli. Pochybuji, že by zrovna tihle tři hráli s někým, jehož tvorba je nezáživná a bez citu. V názoru na tvorbu jiných interpretů se shodnem, tady asi ne, což je škoda. Nechceš dát Markovi ještě šanci?