Dire Straits / Dire Straits (1978)

Musela to být zajímavá doba. Druhá polovina 70. let v Británii, období hospodářské recese, z jejíhož podhoubí začala vyrůstat nová hudební estetika odmítající vše, co bylo v hudbě vytvořeno před ní, ale zároveň z toho starého mnohdy vycházející. Komplikované hudební struktury začaly být novými tvůrci víceméně odmítány a heslo „No Future“ se stalo signifikantním symbolem doby. Jednoduchost začala být ceněna před složitostí, tříminutové popěvky nových hudebních hrdinů začaly vytlačovat deseti a více minutové kompozice zavedených skupin a tvůrců, z nichž mnozí byli přirovnáváni k vymřelým dinosaurům. Vzpoura nastupující generace ve snaze urvat pro sebe co nejvíce životního prostoru měla své vzory v chuligánech ze Sex Pistols a hudebně zajímavějších The Clash.

V tomto divokém kvasu se během roku 1977 formuje první sestava nové skupiny Dire Straits a brzy se ukazuje, že její tvorba bude stát a padat se jménem kytaristy a zpěváka Marka Knopflera. Ten už má přece jenom něco za sebou, takže ho punkové šílenství nechává chladným. Pocitově spíš vychází z folkrockového naturelu Boba Dylana, s nímž ho spojuje i velice civilní zpěv. Ve svých textech se Knopfler stává pozorovatelem současných reálií, ale zatímco z mnoha tehdejších punkových kapel čiší naštvanost na svět kolem nich, Mark vše prezentuje velice civilně, mnohdy až nezúčastněně. Když se k tomu přidá jeho skvělá kytarová technika, u níž cítím, že se těmi strunami jen tak probírá, tak tu máte komplexního hudebníka schopného si napsat dostatečně silný materiál.

Eponymní debutové album spatřilo světlo světa v roce 1978 a přineslo devět velice silných kompozic, jimž vévodí ohromný hit Sultans of Swing, dokonalá ukázka toho, jak má podle Dire Straits vypadat rocková píseň. Nevím, kdy přesně jsem tuhle nádheru slyšel poprvé, ale při každém poslechu nepřestávám obdivovat všudypřítomnou Knopflerovu kytaru. Jako by na mě útočila ze všech stran, a když si říkám, že už víc není možno, překvapí mě další skvělou vyhrávkou. To neznamená, že by další skladby byly snad o něco slabší, to v žádném případě. Celá kolekce je velice vyrovnaná a od úvodní Down to the Waterline až po závěrečnou perlu s názvem Lions se nenudím. Vše plyne v poklidném tempu, které jen umocňuje sílu celého materiálu. V současné době velice oceňuji píseň In the Gallery, v níž mě to kytarové kouzlení vystřeluje až někam do nebeských výšin a asi nikdy mě neomrzí velice zpěvná Water Of Love. Ale takhle bych mohl pokračovat i u dalších písní.

Někdo může namítnout, možná i právem, proč že se tady rozplývám nad tímto albem. Přece se nejedná o žádnou progresi a většina hudebních postupů, které Knopflerovci používají, již byla slyšena v mnoha jiných, dřívějších variacích. Ano, o nic nového a převratného se sice nejedná, ale zde je nám to již známé předkládáno s ohromným vkusem a velkou mírou hráčské virtuozity. A to určitě není málo.

» ostatní recenze alba Dire Straits - Dire Straits
» popis a diskografie skupiny Dire Straits