Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 06.12.2015

Herbie Hancock - jeden z těch hudebních chameleonů, kteří se ani po několika desetiletích v branži nestali revivalem sebe sama a stále tvoří vysoce svébytná a originální díla. Černošský pianista si prošel turbulentním žánrovým vývojem, od klasického jazzu přes jazzrock, fúze africké hudby a přes funk až taneční hudbě, hip-hopu a ambientu. Za jeho nejvýznamnější tvůrčí období považuji 1. polovinu 70. let, kdy se svým sextetem přestavil osobitou směs rocku, jazzu a afrických rytmů (a později funku).

Ačkoli Hancock v průběhu svého angažmá u Milese Davise během 60. let vydával sólová alba plná nadupaného instrumentálního jazzu, jeho tehdy poslední počin z roku 1970 Fat Albert Rotunda obsahoval spíše komerčnější R'n'B tvorbu. Šlo však pouze o krátkou odbočku, neboť se jednalo o soundtrackový materiál, původně natočený pro jistou TV show. Ve skutečnosti Hancocka na přelomu 60. a 70. let čím dál více přitahovaly elektronické klávesové nástroje a pod vlivem zásadní žánrové nahrávky, Davisova opusu Bitches Brew, se rozhodl napnout své síly právě k fúzi jazzu a rocku. První plody tohoto nového směřování lze nalézt na zde recenzovaném titulu Mwandishi, vydaném počátkem roku 1971.

Mwandishi lze v Hancockově diskografii považovat za jednu ze zlomových desek, neboť vedle dvou sice skvěle zahraných, ale do jazzových škatulek bez problémů zapadajících skladeb tu lze najít i odvážný krok, vytyčující směr Hancockovy hudební progrese na několik let dopředu. Začněme nejprve těmi klasičtějšími kousky. Druhá polovina první strany desky patří vzdušné kompozici You'll Know When You Get There s výrazným vkladem flétny a snovými linkami Hancockova elektrického piana. Tento nikam nespěchající komorní jazz pak ještě vyšperkovávají efektní vstupy dechových nástrojů. Druhou stranu alba vyplňuje rozmáchlý kus Wandering Spirit Song, zčásti ve volném tempu plynoucí několikadílná jazzová suita, zčásti zase free jazzem prodchnutý nástrojový kolotoč.

Dvě výše zmíněné skladby asi pro rockového posluchače budou postrádat patřičný náboj a melodičnost. Ten pravý důvod, proč by desku Mwandishi mohli ocenit i fanoušci mimojazzových žánrů, ale tkví ve skladbě Ostinato (Suite for Angela). Považuji ji za jakýsi odrazový můstek pro Hancockovu další tvorbu v podobném duchu na albech Crossings, Sextant a Head Hunters. Za vše může hutný basový riff, který nás bude provázet po celých třináct minut trvání skladby a kolem kterého oscilují všechny ostatní nástroje. Sól je tu nepočítaně, jednotlivé instrumenty se pouští do divokých improvizací a zase se vrací pod ochranu hlavní melodické linky. Aby to ale nebylo tak jednoduché, skladba je psána v netradičním 15/4 tempu, které do ní vnáší dobře vycítitelné napětí a udržuje posluchače ve střehu. Dalším dokladem sbližování Hancocka s rockem by pak dle encyklopedických informací měla být účast budoucího kytarového sekerníka Ronnieho Montrose - ovšem žádné kytarové party se mi v této skladbě nepodařilo identifikovat.

Na desce Mwandishi představil Herbie Hancock se svými spolupracovníky vlastní formu muzikálního vyjádření, která sice žánrově spadala mezi dynamicky se rozvíjející jazzové fúze, v jejich rámci ale znamenala vysoce osobitý a velmi cenný vklad do tehdejší hudební pokladnice. Album mám o něco raději než jeho následníka Crossings, ale další kus v pořadí, Sextant, zase řadím v mém osobním hodnocení výše. Desce by tedy takto náležely čtyři a půl hvězdičky, které zaokrouhlím dolů. V Hancockově sólové tvorbě 1. poloviny 70. let téměř není možno šlápnout vedle a albem Mwandishi lze toto tvrzení jen podpořit.