Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 08.10.2015

Máte chuť na náladotvorný jazzrock, střihnutý elektronickými pokusy na straně jedné a africkými rytmy na straně druhé? Láká vás nořit se do dlouhých a chaotických sól s hypnotizujícími podklady? Baví vás dolovat melodie z míst, kde by je nikdo nečekal? Pak je album Crossings od sextetu Herbie Hancocka tím pravým kouskem pro vaše uši.

Takže co tu máme? Tři dlouhé skladby - jednu extra dlouhou, druhou hodně dlouhou a třetí "jenom" dlouhou. Ovšem vzhledem k tomu, že se tu bude hlavně sólovat, to ani jinak nešlo. Mašinky - ona měla deska původně znít docela dost jinak, a taky by zněla, nebýt jistého Patricka Gleesona, který Hancocka tak dlouho ukecával, až mu mistr kapelník dovolil do skladeb přidat nějaké ty "vesmírné" zvuky ze svého moogu (tehdy vcelku oblíbené novinky). Hancock byl nadšený (zbytek kapely už prý zas tolik ne) a Gleeson tak s kapelou mohl spolupracovat i na dalších budoucích nahrávkách.

Hned první kousek, bezmála půlhodinový Sleeping Giant, začíná perkusivními orgiemi, které po dostatečném vybouření plynule přejdou do jazzové části. Prim hraje piano a rytmika, dechová sekce je tu ze začátku spíš na okrasu a zapojovat se začne až postupně. V předlouhých sólových improvizacích všech zúčastněných těžko hledat jednotící motiv a hovořit o promakaných kompozicích, kde každý tón má své místo, by bylo asi trošku mimo mísu. V téhle hudbě je třeba hledat spíš nálady, než nějaké zásadní melodické obrazce. O stupínek posluchačsky přívětivější je v tomto ohledu druhá kompozice Quasar, kde temné akordy Hancockova piana udávají vcelku jasný směr, který ostatní nástroje bez větších výhrad následují. Water Torture, závěrečný čtvrthodinový výlev, mi v některých pasážích připomíná frippovské mellotronové hrátky z alb Lizard či Islands - až tak velký prostor zde Gleesonovy hlukostroje dostaly.

Zkrátka a dobře - je to kláda. Nedejte ale na první poslech, zakousněte se do toho s vervou vyhladovělého buldoka a možná si Crossings zamilujete. Ode mě to bude za čistokrevné čtyři, následující deska (Sextant) je totiž ještě o něco lepší.