Hancock, Herbie - Crossings (1972)

Další výrazná postava z jazzového a později striktně jazzrockového teritoria, která prošla proslavenou "přípravkou" Milese Davise jako člen jeho těles a jeden z inovátorů jazzu - zde Patrick Gleason ústrojně zapojil své moogy. Kytara naopak znovu absentuje zcela.

Více než dvacetiminutové orgie Sleeping Giant (v délce takové Atom Heart Mother) začínají vpravdě zostra - Hartovo nebeské představení vyvolá menší zemětřesení, je provázeno hypnotikou perkusí a cong. Zlom - je tu mistrovo perlivé piano a zjevují se slapy - vítejte v čistokrevné fusion observatoři, kde všechny částice jedou na plný výkon. Ve třetině uvítáme také dechaře Bernieho Maupina, který najde s piany záhy dokonalou souhru v hypnoticky se opakujícím motivu. Po temné moogové mezihře se opět rozparádí čilý jazzrock, kde Hancock svádí neskutečné souboje s vířící rytmikou. Tlumení a rozjezdy nástrojů vytváří kontrasty nálad a atmosfér známých z artrocku, dechy jsou vandergraafovsky či crimsonovsky chladné jako monstra. Pak se ale nadechnou k finiši se stylovou esencí, kde každý dostal svůj prostor.

Quasar patří k přívětivé tváři fusion, čemuž odpovídá rozsah i provedení. Začíná ledovými, křišťálovými mistrovými tóny, do kterých zlehka zapadají zpočátku bicí, až moogy sem vnesou výraznou melodii. Po střetu dechů s rytmikou nám Mistrův sextet otevře srdce na dlani a exploduje oceán medových dechů, husté rytmiky a nebeského velebna.

Tlumené bicí údery a zvuky znásilňovaných moogů z rukou Gleasona, který poslední skladbu hodně ovládl. Atmosféra neurčitého napětí opět lehce zavane druhou inkarnací karmínového krále. Mučení vodou - zde spíše tóny - zde dostává až přespříliš konkrétní podobu. Volně postavená kompozice, opět spíše náladová než melodická. Právě s touhle částí desky mám největší potíže - průchod tímhle neprůstřelným pralesem vyžaduje železnou vůli a někdy musím kapitulovat, i když se tu dějí věci. Z podobného soudku jsou některé kusy od VDGG, Gentle Giant nebo třeba Eufónia od Collegia.

Ačkoli se pak Hancock často vydal na jiná teritoria, za což byl zhusta kritizován ortodoxními fandy jazzu, mám k několika jeho albům z této éry velký respekt. Je to ale výkon proposlouchat, probojovat se tou hustou a dusnou buší. Čtyři hvězdy, hodně tu záleží na rozpoložení a náladě.
reagovat

PaloM @ 10.10.2018 16:21:47
Hancockove albumy fusion, cca 1969-74 mám najradšej a vlastne počúvam len tie. Páči sa mi, ako prechádzaš žánrami, to máme spoločné :-)

Vzhľadom na tvoj profil, a snáď ma tu zas ktosi neukameňuje, že to tu nepatrí, a keďže nemám iný kontakt na teba, tak súkromné "zdělení":
- s mojou rodinou často a radi navštevujeme archeologické pamiatky Veľkej Moravy, naposledy v ČR >> odkaz
- pred 2 týždňani, ak si ešte nevidel a objaví sa u vás >> odkaz

EasyRocker @ 10.10.2018 17:09:46
PaloM: díky moc za odkazy! Mám doma Třeštíkovy Počátky Velké Moravy , a viděl jsem moře dokumentů v TV a na netu, ale na tohle jsem zvědavý :)

horyna @ 10.10.2018 17:11:27
Hancock je poslechově hodně náročný. Jeho vrcholnou formu vidím v období 72-76, tady boduji všechna alba za 5*. Lepší fusion jazzu a funky těžko pohledám (u něj).

bullb @ 11.10.2018 06:29:02
Sypem si popol na hlavu (aj do uší). Pokúsim sa dohnať čas. Chick Corea mal kedysi prednosť. :-(

Máte chuť na náladotvorný jazzrock, střihnutý elektronickými pokusy na straně jedné a africkými rytmy na straně druhé? Láká vás nořit se do dlouhých a chaotických sól s hypnotizujícími podklady? Baví vás dolovat melodie z míst, kde by je nikdo nečekal? Pak je album Crossings od sextetu Herbie Hancocka tím pravým kouskem pro vaše uši.

Takže co tu máme? Tři dlouhé skladby - jednu extra dlouhou, druhou hodně dlouhou a třetí "jenom" dlouhou. Ovšem vzhledem k tomu, že se tu bude hlavně sólovat, to ani jinak nešlo. Mašinky - ona měla deska původně znít docela dost jinak, a taky by zněla, nebýt jistého Patricka Gleesona, který Hancocka tak dlouho ukecával, až mu mistr kapelník dovolil do skladeb přidat nějaké ty "vesmírné" zvuky ze svého moogu (tehdy vcelku oblíbené novinky). Hancock byl nadšený (zbytek kapely už prý zas tolik ne) a Gleeson tak s kapelou mohl spolupracovat i na dalších budoucích nahrávkách.

Hned první kousek, bezmála půlhodinový Sleeping Giant, začíná perkusivními orgiemi, které po dostatečném vybouření plynule přejdou do jazzové části. Prim hraje piano a rytmika, dechová sekce je tu ze začátku spíš na okrasu a zapojovat se začne až postupně. V předlouhých sólových improvizacích všech zúčastněných těžko hledat jednotící motiv a hovořit o promakaných kompozicích, kde každý tón má své místo, by bylo asi trošku mimo mísu. V téhle hudbě je třeba hledat spíš nálady, než nějaké zásadní melodické obrazce. O stupínek posluchačsky přívětivější je v tomto ohledu druhá kompozice Quasar, kde temné akordy Hancockova piana udávají vcelku jasný směr, který ostatní nástroje bez větších výhrad následují. Water Torture, závěrečný čtvrthodinový výlev, mi v některých pasážích připomíná frippovské mellotronové hrátky z alb Lizard či Islands - až tak velký prostor zde Gleesonovy hlukostroje dostaly.

Zkrátka a dobře - je to kláda. Nedejte ale na první poslech, zakousněte se do toho s vervou vyhladovělého buldoka a možná si Crossings zamilujete. Ode mě to bude za čistokrevné čtyři, následující deska (Sextant) je totiž ještě o něco lepší.
reagovat

luk63 @ 09.10.2015 04:41:01
Už jsem si toto album dávno zamiloval :-)