Hancock, Herbie / Crossings (1972)

Další výrazná postava z jazzového a později striktně jazzrockového teritoria, která prošla proslavenou "přípravkou" Milese Davise jako člen jeho těles a jeden z inovátorů jazzu - zde Patrick Gleason ústrojně zapojil své moogy. Kytara naopak znovu absentuje zcela.

Více než dvacetiminutové orgie Sleeping Giant (v délce takové Atom Heart Mother) začínají vpravdě zostra - Hartovo nebeské představení vyvolá menší zemětřesení, je provázeno hypnotikou perkusí a cong. Zlom - je tu mistrovo perlivé piano a zjevují se slapy - vítejte v čistokrevné fusion observatoři, kde všechny částice jedou na plný výkon. Ve třetině uvítáme také dechaře Bernieho Maupina, který najde s piany záhy dokonalou souhru v hypnoticky se opakujícím motivu. Po temné moogové mezihře se opět rozparádí čilý jazzrock, kde Hancock svádí neskutečné souboje s vířící rytmikou. Tlumení a rozjezdy nástrojů vytváří kontrasty nálad a atmosfér známých z artrocku, dechy jsou vandergraafovsky či crimsonovsky chladné jako monstra. Pak se ale nadechnou k finiši se stylovou esencí, kde každý dostal svůj prostor.

Quasar patří k přívětivé tváři fusion, čemuž odpovídá rozsah i provedení. Začíná ledovými, křišťálovými mistrovými tóny, do kterých zlehka zapadají zpočátku bicí, až moogy sem vnesou výraznou melodii. Po střetu dechů s rytmikou nám Mistrův sextet otevře srdce na dlani a exploduje oceán medových dechů, husté rytmiky a nebeského velebna.

Tlumené bicí údery a zvuky znásilňovaných moogů z rukou Gleasona, který poslední skladbu hodně ovládl. Atmosféra neurčitého napětí opět lehce zavane druhou inkarnací karmínového krále. Mučení vodou - zde spíše tóny - zde dostává až přespříliš konkrétní podobu. Volně postavená kompozice, opět spíše náladová než melodická. Právě s touhle částí desky mám největší potíže - průchod tímhle neprůstřelným pralesem vyžaduje železnou vůli a někdy musím kapitulovat, i když se tu dějí věci. Z podobného soudku jsou některé kusy od VDGG, Gentle Giant nebo třeba Eufónia od Collegia.

Ačkoli se pak Hancock často vydal na jiná teritoria, za což byl zhusta kritizován ortodoxními fandy jazzu, mám k několika jeho albům z této éry velký respekt. Je to ale výkon proposlouchat, probojovat se tou hustou a dusnou buší. Čtyři hvězdy, hodně tu záleží na rozpoložení a náladě.

» ostatní recenze alba Hancock, Herbie - Crossings
» popis a diskografie skupiny Hancock, Herbie