Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 10.07.2016

Jazz - tohle slovíčko má pro spoustu "pravověrných" rockerů příchuť nudy, akademičnosti, nesrozumitelnosti či přímo chaosu. Zčásti to dává smysl - klasičtější rockové podžánry (tedy nikoli všeliké rockové a metalové avantgardní výtvory, které si co do posluchačské náročnosti často ani s free jazzem v ničem nezadají) se se svou zkonvencionalizovanou strukturou skladeb a melodických obrazců daleko snáze nechají zkrotit posluchačovými sluchovými buňkami. A obvykle to bývá nářez. Zatímco jazz...

Jenže chyba lávky. Mezi rockem a jazzem už pěkných pár desítek let neleží žádná nepřekonatelná propast, naopak se oba žánry dokázaly v rozumné míře obohatit o nové stimuly z "druhého břehu". A co teprve, když pak dostaly možnost rovnocenně koexistovat na jednolité nahrávce? To šel rázem jazzový chlad a akademičnost stranou, a rockový rybníček se zase mohl rozlít do takové instrumentační a melodické šíře, o jaké se mu dřív ani nesnilo.

Parádním příkladem toho, jaký masakr mohl při dodržení výše uvedených podmínek vzniknout, je deska Milese Davise A Tribute to Jack Johnson. Má sice jít o soundtrack, ale tahle hudba parádně funguje sama o sobě a popravdě si nemyslím, že by obrazový doprovod (prý docela obskurní dokument o životě slavného černého boxera) mohl zvukový zážitek v tomto případě vylepšit.

Takže co tu máme? Jádro budoucích Mahavishnu Orchestra (John McLaughlin a Billy Cobham) spolu s mladičkým basákem Michaelem Hendersonem rozjíždí syrový jam, nad kterým snad žádný příznivec rockového rachotu nemůže ohrnout nos. Po chvíli se přidává i maestro Davis (basák se při transpozici do jiné tóniny v ten moment zapomene a jede si ještě chvíli dál původní riff) a začíná se odvíjet schéma skladby Right Off, která vyplní celou první stranu desky - sólující trumpetista s našlapanou rockovou kapelou v zádech. Zhruba v polovině skladby se do zklidněných pasáží zapojí i saxofon Stevea Grossmana, s mohutným varhanním nástupem Herbie Hancocka ale celá kompozice opět nabere slušný spád.

Druhá strana desky s další rozsáhlou skladbou Yesternow se nese v o poznání klidnějším (a jazzovějším) duchu. O volně plynoucí basovou linku se otírají tu klávesy, tu bicí, tu elektrická kytara a nad tím vším pokojně vytrubuje své minimalistické melodie pan Miles Davis. Tahle kontemplativní nálada už vyžaduje větší soustředění, abyste ze skladby něco měli. Stejně jako v případě první skladby i zde ale přichází v polovině zlom a nová rytmická linka. Tuto část desky prý s Davisem nahrávala jiná (ale stejně hvězdná) sestava (Chick Corea, Jack DeJohnette a další) a opravdu lze zaznamenat o něco temnější hudbní výraz, ale jazzrockové zkáze z Right Off už se to nevyrovná.

Zhodnocení je z mého pohledu vcelku jednoduché. Skladba Right Off se mi jeví jako zásadní záležitost, která by měla potěšit každého fanouška fusion, zatímco Yesternow už se více vrací do vyzkoušených vzorců z předchozích Milesových desek. Vidím to celkově na slušné čtyři hvězdičky s tím, že první polovině desky bych dal bez váhání i plný počet.