Davis, Miles - A Tribute to Jack Johnson (1971)

Pokud bych chtěl rockera přesvědčit o jazzu a jazz fandu přesvědčit o rocku, pustil bych jim tento rock-jazz, možná i hardrock-jazz fusion. Záměrně používám rock-jazz a ne jazz-rock.

Úvodní Right Off je jeden z nejdelších rockových songů, který spatřil světlo světa. Od úvodního kytarového rifu zjistíte, že John McLaughlin je na této nahrávce 100% partnerem Milese. Jeho kytarové rify valí track neustále dopředu a pokud se tempo místy zpomalí, je to jen proto, aby dostaly prostor ostatní nástroje, které se jakoby náhodou ozvou odněkud „z jiného světa“. Takto se vám představuje Herbie Hancock spolu Stevem Grossmanem (saxofon) Pod tím nebo nad tím vším udržuje vše pohromadě rock-jazz-blues-funková basa Michaela Hendersona. Samostatná kapitola je Billy Cobham, který spojuje jednotlivé části zdánlivě monotónním rytmem a nedá vám nic zadarmo. Jeho breaky a kudrlinky si musíte naposlouchat a až po opakovaném poslechu se Vám otevře jeho Groove.

Druhá strana a tedy také druhá skladba Yesternow vám odkryje psychedelickou tvář Mr Davise. Po celou dobu trvání se nahodile ozývají výbuchy Milesovi trubky a kytary JM. Basa tentokrát, mě tak připadá, opakuje dokola jeden riff, který občas jemně opepří. Bicí v první polovině sklady jen nápaditě přihrávají, prostor výrazně ovládají činely a high-hat, Ucelený rytmus nasadí Cobham až v druhé půli.

Miles Davis byl vynikající trumpetista, zde, samozřejmě nejen zde, se ještě přesvědčíte o jeho kvalitách jako kapelníka. Dokázal se povznést nad svoje ego a přenechat prostor ostatním muzikantům. Mohl bych i s klidem říct, že tuhle show mu vyfouknul McLaughlin, ale není to přesné. Miles měl vše pod kontrolou a dobře věděl, kam chce všechny spoluhráče nasměřovat.


Pokud se někdo chce propracovat k Milesově tvorbě, doporučuji právě toto album pro začátek.

Jak jsem se dočetl v Milesově biografii, chystal v tomto rock-jazz období spolupráci s Jimi Hendrixem. Ukázka jejich spolupráce se dá na webu dohledat. Bylo by asi zajímavé, jakým směrem by se jejich tvorba ubírala, dokážu si představit živé vystoupení těchto dvou velikánů.



reagovat

stargazer @ 03.08.2019 06:55:29
Jack Johnson je defakto McLaughlinova autorská práce. Přišli do studia a začali jamovat. JM přišel s rifem, Cobham se připojil, pak ostatní, celé to dozoroval Davis a alum bylo na světě. Práva byly Davisovy, protože on dal partu dohromady a deska nese jeho jméno. Proto tenkrát v Mahavishnu třenice o autorská práva. McLaughlin převzal Davisův model. Tak to v té době ve světě jazzu chodilo. Deska je dobrá, já dávám tři hvězdy

VaclavV @ 03.08.2019 08:23:30
Mimochodem za pár týdnů vychází Milesovo "nová" řadovka :-)

Jazz - tohle slovíčko má pro spoustu "pravověrných" rockerů příchuť nudy, akademičnosti, nesrozumitelnosti či přímo chaosu. Zčásti to dává smysl - klasičtější rockové podžánry (tedy nikoli všeliké rockové a metalové avantgardní výtvory, které si co do posluchačské náročnosti často ani s free jazzem v ničem nezadají) se se svou zkonvencionalizovanou strukturou skladeb a melodických obrazců daleko snáze nechají zkrotit posluchačovými sluchovými buňkami. A obvykle to bývá nářez. Zatímco jazz...

Jenže chyba lávky. Mezi rockem a jazzem už pěkných pár desítek let neleží žádná nepřekonatelná propast, naopak se oba žánry dokázaly v rozumné míře obohatit o nové stimuly z "druhého břehu". A co teprve, když pak dostaly možnost rovnocenně koexistovat na jednolité nahrávce? To šel rázem jazzový chlad a akademičnost stranou, a rockový rybníček se zase mohl rozlít do takové instrumentační a melodické šíře, o jaké se mu dřív ani nesnilo.

Parádním příkladem toho, jaký masakr mohl při dodržení výše uvedených podmínek vzniknout, je deska Milese Davise A Tribute to Jack Johnson. Má sice jít o soundtrack, ale tahle hudba parádně funguje sama o sobě a popravdě si nemyslím, že by obrazový doprovod (prý docela obskurní dokument o životě slavného černého boxera) mohl zvukový zážitek v tomto případě vylepšit.

Takže co tu máme? Jádro budoucích Mahavishnu Orchestra (John McLaughlin a Billy Cobham) spolu s mladičkým basákem Michaelem Hendersonem rozjíždí syrový jam, nad kterým snad žádný příznivec rockového rachotu nemůže ohrnout nos. Po chvíli se přidává i maestro Davis (basák se při transpozici do jiné tóniny v ten moment zapomene a jede si ještě chvíli dál původní riff) a začíná se odvíjet schéma skladby Right Off, která vyplní celou první stranu desky - sólující trumpetista s našlapanou rockovou kapelou v zádech. Zhruba v polovině skladby se do zklidněných pasáží zapojí i saxofon Stevea Grossmana, s mohutným varhanním nástupem Herbie Hancocka ale celá kompozice opět nabere slušný spád.

Druhá strana desky s další rozsáhlou skladbou Yesternow se nese v o poznání klidnějším (a jazzovějším) duchu. O volně plynoucí basovou linku se otírají tu klávesy, tu bicí, tu elektrická kytara a nad tím vším pokojně vytrubuje své minimalistické melodie pan Miles Davis. Tahle kontemplativní nálada už vyžaduje větší soustředění, abyste ze skladby něco měli. Stejně jako v případě první skladby i zde ale přichází v polovině zlom a nová rytmická linka. Tuto část desky prý s Davisem nahrávala jiná (ale stejně hvězdná) sestava (Chick Corea, Jack DeJohnette a další) a opravdu lze zaznamenat o něco temnější hudbní výraz, ale jazzrockové zkáze z Right Off už se to nevyrovná.

Zhodnocení je z mého pohledu vcelku jednoduché. Skladba Right Off se mi jeví jako zásadní záležitost, která by měla potěšit každého fanouška fusion, zatímco Yesternow už se více vrací do vyzkoušených vzorců z předchozích Milesových desek. Vidím to celkově na slušné čtyři hvězdičky s tím, že první polovině desky bych dal bez váhání i plný počet.
reagovat

Jardo @ 11.07.2016 20:45:00
vmagistr: v prvých dvoch odstavoch si tému jazz vs. rock vystihol dokonale. Áno, v podstate sa jazzoví muzikanti dívali na tých rockových (beatových) zhora, považujúc ich hru za amatérsku, bez techniky. Avšak rockoví hudobníci odsudzovali u tých jazzových zasa akademickú suchopárnosť a prílišný dôraz na techniku, precíznosť, ktorá postráda akúkoľvek živelnosť.

bullb @ 12.07.2016 13:39:16
Jardo: Práve u Milesa Davisa by som nehľadal až tak prehnanú precíznosť. Čo som o ňom čítal a počul, s výnimkou be bop obdobia sa snažil improvizovať. Ale všeobecne to platí: jazz a rock boli na opačných póloch. Práve začiatok 70-tych rokov je začiatkom zbližovania a aj preto vznikol jazz-rock.

Jardo @ 12.07.2016 19:01:43
Teraz som nemal na mysli Davisa, (skôr som chcel zovšeobecniť túto problematiku v rámci 60's) len som nadviazal na to, čo trefne uviedol vmagistr.

PaloM @ 05.02.2021 12:25:07
Dnes som počúval 5 albumov z diskografie franzúzskeho trúbkara Erika Truffaza (2000-2007). Jeho štýl hry sa veľmi podobá na Milesa Davisa z obdobia fusion po Bitches Brew. Truffaz skladá a jeho tvorba je tiež žánrovo široká. Kto nepozná a počúva M.Davisa, odporúčam preskúmať.

stargazer @ 24.08.2024 16:03:59
Dal jsem kdysi tomuto hudebnímu skvostu tři hvězdy z pěti. Poslouchám už nějakou dobu JJ Complet Sessions a je to super hudba. Vím proč jsem dal deskám In a Silent Way a Bitches Brew plný počet hvězd - to vím, ale nevím, proč jsem dal tehdá Jacku Johnsonovi pouze průměrné tři kousky....fakt netuším. No nic. Opravuji na *****z***** Boží hudba.