EasyRocker - @ 02.07.2019 | #

Jedno z nejrevolučnějších děl 20. století s osazenstvem, jehož výčet se už asi kvalitou nebude nikdy nikde opakovat - stačí mrknout nahoru a je jasno. Velký šéf tu postprodukcí uhladil zdánlivě nemožné - chaos versus strukturu, krásu versus děsy a dal dlouhým jamům tvary a barvy. Nahrávky, vzniklé mezi srpnem 1969 (po Woodstocku) a lednem 1970 jsou oslavované i kontroverzní.

Faraonův tanec je dvacetiminutovou freejazzovou řekou Improvizace neskutečných tvarů, dva bubeníci drží rovné rytmy, v závěru vystupují do oblak vedle mistra Shorterovy a Maupinovy dechové obrazce. Do konce dopluje za zvolnění rytmiky. Titulní skladba? Mistrova trubka volá z nebes, deJohnette a White řádí za bicími soustavami, střídanými basovými ataky Hollanda a Brookse. 27minutový duchovní střed alba, jehož jakýkoli popis se vymyká zdravému rozumu. Dokonalá, vzorová postprodukce. Druhou stranu startuje Spanish Key dokonale vybroušenou fusionovou kostrou, z níž podnikají divé, leč Milesem řízené nástrojové výpady. Jistě další pomník jeho organizace a hudební i produkční vize. Skladba, nesoucí jméno kytarového velmistra, ukazuje pozdějšího Mahavishnu v nejjasnějším světle - ohnivá, živočišná extáze. Miles Runs the Voodoo Down je poslední velkoskladbou. Převažuje kontemplace, výborně pracuje bubeník Don Alias a Juma Santos s perkusemi. Volné tempo umožňuje pod koberci dechů vnímat skvělou práci Zawinulova a Coreova piána. Klidnou oázou je Sanctuary, později známa i v živějším mahavišnovském podání. Jako bonus na vydání z roku 1999 byla zařazena i poslední nahraná věc Feio. Je protipólem, ledově nepřívětivou a pokroucenou (ne)hudební deklamací.


Není sporu o tom, že tohle dílo je zásadním na startu světového populárního průlomu fúze. Dychtiví žáci z těchto drážek ji realizovali v dalších sestavách, z nichž každá byla sama o sobě pojmem. Přesto je to záhul, těžký kalibr, a mnoho Milesových desek (Sketches of Spain, In a Silent Way) mi sedí více. 4/5, významem ovšem 10/5.

northman @ 03.07.2019 12:12:47 | #
Bitches Brew jsem samozřejmě slyšel, a je tomu už více jak čtyřicet let. Tehdy mě to nebavilo, stejně jako celá tehdejší jazzrocková vlna, tohle je hudba pro hudebníky, aby mohli obdivovat kolik střídá bubeník rytmů, jak rychle přehraje kytarista stupnice a podobně. Na téhle desce se sešla plejáda excelentních hudebníků, a už kvůli této skutečnosti musí tahle deska být dobrá, minimálně pro hudebníky. Já mám z téhle kategorie mnohem radši třeba Hot Rats, Waka/Jawaka, Sleep Dirt, Uncle Meat od Franka Zappy, nebo třetí čtvrté a páté album od britských Soft Machine. Když mi album Milese Davise někdo přinese, tak si jej poslechnu, ale nebudu si jej kupovat. Když jazz, tak bych volil jiné interprety a spíše tradiční jazz, nebo free jazz, tohle ne.