Davis, Miles - Bitches Brew (1970)

02.07.2019 EasyRocker | #

Jedno z nejrevolučnějších děl 20. století s osazenstvem, jehož výčet se už asi kvalitou nebude nikdy nikde opakovat - stačí mrknout nahoru a je jasno. Velký šéf tu postprodukcí uhladil zdánlivě nemožné - chaos versus strukturu, krásu versus děsy a dal dlouhým jamům tvary a barvy. Nahrávky, vzniklé mezi srpnem 1969 (po Woodstocku) a lednem 1970 jsou oslavované i kontroverzní.

Faraonův tanec je dvacetiminutovou freejazzovou řekou Improvizace neskutečných tvarů, dva bubeníci drží rovné rytmy, v závěru vystupují do oblak vedle mistra Shorterovy a Maupinovy dechové obrazce. Do konce dopluje za zvolnění rytmiky. Titulní skladba? Mistrova trubka volá z nebes, deJohnette a White řádí za bicími soustavami, střídanými basovými ataky Hollanda a Brookse. 27minutový duchovní střed alba, jehož jakýkoli popis se vymyká zdravému rozumu. Dokonalá, vzorová postprodukce. Druhou stranu startuje Spanish Key dokonale vybroušenou fusionovou kostrou, z níž podnikají divé, leč Milesem řízené nástrojové výpady. Jistě další pomník jeho organizace a hudební i produkční vize. Skladba, nesoucí jméno kytarového velmistra, ukazuje pozdějšího Mahavishnu v nejjasnějším světle - ohnivá, živočišná extáze. Miles Runs the Voodoo Down je poslední velkoskladbou. Převažuje kontemplace, výborně pracuje bubeník Don Alias a Juma Santos s perkusemi. Volné tempo umožňuje pod koberci dechů vnímat skvělou práci Zawinulova a Coreova piána. Klidnou oázou je Sanctuary, později známa i v živějším mahavišnovském podání. Jako bonus na vydání z roku 1999 byla zařazena i poslední nahraná věc Feio. Je protipólem, ledově nepřívětivou a pokroucenou (ne)hudební deklamací.


Není sporu o tom, že tohle dílo je zásadním na startu světového populárního průlomu fúze. Dychtiví žáci z těchto drážek ji realizovali v dalších sestavách, z nichž každá byla sama o sobě pojmem. Přesto je to záhul, těžký kalibr, a mnoho Milesových desek (Sketches of Spain, In a Silent Way) mi sedí více. 4/5, významem ovšem 10/5.


reagovat

Petr87 @ 02.07.2019 12:02:24
Sakra chlape, zrovna včera jsem to poslouchal a pořád né a né se do toho dostat... Tato deska je neuvěřitelná hudební kláda. A to jsem si myslel, jak mám vytrénované uši z rockové avantgardy a experimentálna, ale tohle prostě nedávám! :)

EasyRocker @ 02.07.2019 12:40:45
Petr: ono máš v podstatě pravdu. Mě trvalo strašných let, než jsem tam našel aspoň nějaké záchytné body, a ani nevím jak se to stalo. Do té doby to spíš bylo na 1 bod a hození do koše. Zatímco ale spoustu jeho desek poslouchám naprosto snadno. Tohle je ale hustý prales, někde to ale začít muselo.

stargazer @ 02.07.2019 16:35:00
Davise moc neznám, mám jen ty alba, kde hraje McLaughlin. S recenzí souhlasím a hodnocením taky. Porovnával jsem Sanctuary od Milese a Mahavishnu a myslím, že maj společnej jen název.

VaclavV @ 02.07.2019 18:26:42
Skvělá deska, ale souhlas, že třeba In A Silent Way mám ještě raději. Celkově však od Milese Kind Of Blue. Hudba z nebe :-)

EasyRocker @ 03.07.2019 04:24:36
Na Kind of Blue jsem úplně zapomněl, taky srdcovka:-)

bullb @ 03.07.2019 05:45:15
Každý je "nadšený". Ja sa zdržím "hlasovania". Asi to súvisí s tým, že hudba ma musí dostať. Toto zatiaľ ani po desaťročiach sa nestalo.
S úctou k Milesovi...

PaloM @ 03.07.2019 06:52:40
Milesa mám relatívne voči iným diskografiám dosť napočúvaného a vlastním cca 30 CD albumov. Myslím si, že tieto jam sessions sú po hudobnej stránke preceňované. Samozrejme, význam má hviezdna zostava, z ktorej vzišli hviezdne fusion skupiny. A tie v prevažnej miere nekopírovali postupy Bitches Brew, našťastie pre moje uši :-)
Nechcem vás sklamať, no mnohonásobné vypočutie v tomto prípade nemusí byť recept na strávenie albumu. Tak ako pre mňa mnohonásobné počutie vŕtania do panelu u susedov niekde medzi prízemím a 10. poschodím...

EasyRocker @ 03.07.2019 07:12:16
PaloM: ano, z velké části máš pravdu. Tohle bylo vytyčení určitého směru, ono taky se Davis rozhodl po Woodstocku v dost šibeničním termínu, takže to, že se to takhle povedlo v téhle sestavě, je menší zázrak. A tvorba Mahavishnu, Weather Report, Return to Forever nebo Lifetime je mi pojetím taky mnohem bližší. Tohle je řízený experiment.

PaloM @ 03.07.2019 10:40:10
Ano súhlasím, bolo to treba dodať. Hľadačstvo, kade ďalej, treba oceniť.

northman @ 03.07.2019 12:12:47
Bitches Brew jsem samozřejmě slyšel, a je tomu už více jak čtyřicet let. Tehdy mě to nebavilo, stejně jako celá tehdejší jazzrocková vlna, tohle je hudba pro hudebníky, aby mohli obdivovat kolik střídá bubeník rytmů, jak rychle přehraje kytarista stupnice a podobně. Na téhle desce se sešla plejáda excelentních hudebníků, a už kvůli této skutečnosti musí tahle deska být dobrá, minimálně pro hudebníky. Já mám z téhle kategorie mnohem radši třeba Hot Rats, Waka/Jawaka, Sleep Dirt, Uncle Meat od Franka Zappy, nebo třetí čtvrté a páté album od britských Soft Machine. Když mi album Milese Davise někdo přinese, tak si jej poslechnu, ale nebudu si jej kupovat. Když jazz, tak bych volil jiné interprety a spíše tradiční jazz, nebo free jazz, tohle ne.

chimp.charlie @ 03.07.2019 19:54:16
PaloM: "...mnohonásobné vypočutie v tomto prípade nemusí byť recept na strávenie albumu." Přesně, ale funguje to i naopak: není vždy nutné za každou cenu pátrat v hudbě po nějakém vnitřním řádu (což je asi jinak naší přirozeností), stačí ji jen nechat na sebe volně působit a p(r)ožitek se dostaví taky - takhle jsem tohle album přijal skoro "na první dobrou" (no, druhou... :-))

PaloM @ 04.07.2019 09:41:27
chimp.charlie: máš pravdu, aj tak to funguje. V tom je tajomstvo hudby a spracovania našim mozgom. Takže nie je možné stanoviť všeobecné pravidlo pôsobenia hudby. Keď opisujeme hudbu, je to pokus o vyjadrenie našich pocitov.

VaclavV @ 06.07.2019 09:48:27
Mimochodem právě mi od Milese hraje Black Beauty a proti tomu je Bitches Brew přístupná pohoda :-D Zkuste poslechnout...

stargazer @ 02.12.2022 18:30:11
Jedno slovo. REVOLUCE

10.09.2013 hejkal | #

Na Milesa si pamätám ešte z detstva, vďaka VHS s nahratým akýmsi koncertom, kde mal basáka, čo sóloval ako na gitare. Otec bol z toho unesený, ja som tomu moc nerozumel, tak som čušal. Miles Davis a Bitches brew. Nech som akokoľvek počúval a čítal ódy na tento „prapôvod“ džezrocku, do jeho tajov som sa veru zahĺbiť nevedel. Prvý raz som ho mal požičaný od bratranca niekedy v ranej puberte, ale to som nezvládol a ani nedopočúval. Podobne dopadli aj ďalšie pokusy, frivolný džez jednoducho nie je nič pre mňa. Tento rok som sa vrhol na dopĺňanie medzier vo fusion časti mojej zbierky, nuž som si povedal, že to ešte raz skúsim a album som si kúpil. Vlastne neviem, čo som od toho čakal. Ale dnes som opäť niekde inde ako pred rokmi, nuž som si to celé vypočul a povedal si, hm... A potom som v lete šiel oddychovať k svokre, tak som sa zavrel v izbe a kým sa v horúčavách všetci umárali v záhrade, púšťal som si dokola tento dvojdisk. A strašne sa mi zapáčil. Sadol mi do nálady tak veľmi, že som nadšene kyvkal hlavou, čo sa mi pri džeze stáva asi tak často, ako sa k Zemi približuje Halleyho kométa. Jasné, je to silno psychedelické a o rocku sa moc baviť nemusíme. Keď dielo počúvam v práci, tak mi ani zďaleka tak nesedí. Hold, vyžaduje si pozornosť, sústredenie a špecifickú náladu a rozpoloženie.

Nečakajte rozbor skladby po skladbe. Je to kopa improvizácií bez nejakej jednotiacej myšlienky (i keď nepochybujem, že niektorí myslitelia si tam niečo také nájdu, už ju našli v onakvejších gebudzinách). Čo kvitujem, je rytmika. Bubeníci (hoci rovno dvaja), moc nešpekulujú a keď sa dá, držia značne priamočiare rockové rytmy (čo sa deje najmä na druhom disku a teraz nehovorím o perkusiách).

Sú ľudia, ktorým k extáze stačí pozrieť si menoslov hudobníkov. Bitches brew je v tomto niečo ako svadobná torta. Čo meno, to pojem, čo hráč, to legenda. McLaughlin, Shorter, Zawinul, Corea, White, DeJohnette a čo ja viem, kto ešte. Aha, samozrejme, Davis! V tomto smere som niečo ako vytriezvenec, žiadne meno nezaručuje automaticky skvelý poslucháčsky zážitok. Ale ignorovať takto napráskanú zostavu rozhodne nemožno! A v bonusovej skladbe Feio sa ocitajú ďalší bohovia, Cobham, Moreira...

Keby som mal v lete cez víkend mimo Bratislavy po ruke internet a prístup k progboardu, tak tomu dám bez váhania päť hviezd. Ale nie vždy mi celý tento zvukový experiment sadne, nuž budem opatrnejší. Rozhodne to nie je album pre ľudí, ktorý majú radi jasnú rockovú štruktúru s niečím tak mrzkým, ako je melódia. Je to džez a je to inštrumentálne psycho. Voľte podľa svojich preferencií.
reagovat

PaloM @ 10.09.2013 17:09:43
hejkal, je to výborné čítanie! Ako obyčajne pri tvojich písačkách som sa bavil.
Aby som hneď vyjasnil moju pozíciu voči Bitches Brew, som ešte (prechodne?) v opozícii. Neviem ako si to s oddychom u svokry myslel, možno to pomáha vo zvýšení vnímavosti (čítaj/čítam medzi riadkami). Len neviem čo by mne pomohlo :-) Z toľkých hviezdnych mien som na riť nepadol. Skôr sa mi, ako už mnohokrát, potvrdilo, že často takéto projekty končia podľa Čapkovho receptu "Ako psíček a mačička piekli tortu".
Čiastočne zabralo, že som kúpil originál v boxe 20 Davisovych mini vinyl replík, to sa človek prinúti počúvať, za čo dal peniaze. Tvoja recenzia však dosť vystihuje aj moje pocity, ktoré sa menia ako počasie.
Skvelá úvaha, vyzretý text.

hejkal @ 10.09.2013 17:20:37
Je to ťažký album na hodnotenie. Určite ho neradím ani k najlepším na svete a ani by som ho asi neodporučil nikomu na prvotné počúvanie napr. džezovej, či džezrockovej hudby. Ale ako vravím, pred nedávnom ma vážne chvíľku bavil, uvidím zasa po pár rokoch, ako na tom budem.

luk63 @ 10.09.2013 18:54:57
Bitches Brew už nějaký ten pátek mám ve sbírce, ale nějak jsem mu nemohl přijít na chuť a ódy na něj pěné se mi zdály přehnané. Po přečtení této recenze jsem na něj dostal chuť a přiznám se, že jsem si ho náramně užil. Je to tak, jak píše hejkal: někdy jeho poslech nesedne, pak ho třeba i roky přehlížím. A najednou je ta správná konstelace a nálada (třeba při deštivém odpoledni po jedné čtivé recenzi), a hned tuhle krásnou desku člověk dokáže náležitě ocenit. To se mi dneska stalo a doufám, že ne naposledy.

hejkal @ 11.09.2013 06:25:17
Som rád, že nie som sám, kto nevie, čo si s touto doskou počať. Inak presne na toto je progboard dobrý, pripomína a láka vypočuť niečo nové/čo som už dlho nepočul.

adam @ 11.09.2013 06:51:26
Bitches brew a live-evil treba asi pocuvat ako jeden kus, nakolko maju vela spolocneho a vyvrcholenie toho snazenia je prave na live-evil. Oba tie albumy, aj kurevska varka aj zive zlo su klenoty a pre mna osobne jeden z mnohych vrcholov na ktory sa miles dostal. Slabe miesta tu nenachadzam, i ked ako majitel komplet BB sessions musim konstatovat ze tam uz sa slabe miesta najdu z dovodu ponuky roznych outtakeov a podobnych krokov vedla. Kto ale nestupa vedla, nic neobjavi a ani nic nedokaze.

vmagistr @ 05.07.2014 17:19:17
Tak dnes mělo album Bitches Brew premiéru u mě. Bál jsem se, že to bude nějaká avantgardní ztřeštěnost, ve které se napoprvé totálně utopím, ale naopak mě to hned od první skladby chytlo. Jak hejkal správně podotýká, hodně tomu pomáhá ta nekomplikovaná rytmika. Dvoudisková stopáž je samozřejmě pro jazzem ne tolik poznamenaného posluchače slušná nálož, ale poslouchal jsem s chutí od začátku do konce. Nakonec možná ještě s Davisem budeme "kamarádi".

PaloM @ 05.07.2014 17:40:14
Keď si dokázal vypočuť Bitches Brew, najhoršie máš za sebou :-)
Mne veľké pobláznenie s Milesom Davisom trvalo asi dva roky, to som ho intenzívne počúval.
Si otvorený rôznej muzike, určito si obľúbiš Milesa. Je veľmi pestrý.

gunslinger @ 05.07.2014 17:43:07
Pre mňa je toto nafúknuté nadhodnotené, miestami nepočúvateľné, improvizovanie. Nič viac.

Publius Enigma @ 06.07.2014 09:11:07
V tomto sa zhodnem s Gunslingerom. Myslím, že ako fanúšik progresívnej hudby viem zhltnúť veľa, ale Bitches Brew mi naozaj príde ako preceňované fidlikanie majstrov svojich nástrojov, ktorí v ráži páchali takéto jamy a nakoniec z toho vznikol dvojalbum. Davisa môžem po In a Silent Way, free-jazz mi nikdy priveľmi nevoňal.

PaloM @ 06.07.2014 09:33:46
Chlapci, rešpektujem váš názor a aj ja mám oveľa radšej albumy pred a po Bitches Brew. No, úctu si zaslúžia, išlo o novátorstvo a hľadanie ďalšej cesty (zámerne nepíšem "smeru").
Ak by to boli sessions zhulených či opitých hviezd, asi by to nenabralo takú popularitu.
Tento album ako zberateľ mám, v rámci veľkého boxu "vinyl replík" M.Davisa.

gunslinger @ 06.07.2014 09:44:17
A už tu máme zase tému úcta ! Prečo vás neustále zaujíma viac meno interpreta ako hudba? Hocijaký vydavateľ vydá "nové" nahrávky Franka Zappu, hoci to je zvukový odpad a kebyže tá nahrávka nesie moje meno nikto by si to nekúpil, a tuto na progboarde sa s toho rozplývajú. Aby som s úcty počúval niečo nasilu, to si radšej pustím Čečota.

PaloM @ 06.07.2014 10:04:45
gunslinger, o to mi vôbec nešlo, to je nedorozumenie:
vadia mi výrazy "preceňované fidlikanie majstrov svojich nástrojov, ktorí v ráži páchali takéto jamy".
Vôbec sa netreba znásilňovať, ani ja to nerobím :-)

Brano @ 06.07.2014 11:58:51
Chlapci,ja takéto problémy nemám.Milesa jednoducho nepočúvam a tak mám pokoj:-).

adam @ 06.07.2014 13:16:53
Bitches Brew mám rád. Je to skvelý album ktorý ukázal smer a na základe ktorého vznikli dnes už legendárne zoskupenia (Weather Report, Return to Forever, Mahavishnu Orchestra,...)

Publius Enigma @ 07.07.2014 14:44:17
PaloM:

Pre mňa je to naozaj preceňované fidlikanie majstrov svojich nástrojov. 90% tohto albumu len a len žblnkajú. Dal som tomuto albumu naozaj niekoľko šancí a nebere ma ani po prvom, ani po desiatom posluchu. Čo sa týka "ráže", v ktorej jamovali, prevažne sa nejednalo o alkohol ani o marihuanu. Cobham bol spolu s Milesom poctivým konzumentom koksu až do roku 1973 - začalo to práve na týchto jamoch, tiahol to s Mahavishnu a sekol s tým po albume Spectrum. Čo sa týka ostatných účinkujúcich, myslím že veľa z nich tiež nebolo čistých. A o populárnosti zdrogovaných jamsessions ani nehovorím - Davis spolu s Coltraneom boli na heroíne celé päťdesiate roky, a myslím že nahrávky ako Workin'/Steamin'/Cookin'/Relaxin' a Kind of Blue sú dostatočne prestížne. Netreba si zbytočne nasadzovať ružové okuliare, ani ja to nerobím.

adam @ 07.07.2014 15:06:09
Publius Enigma: V tvojom veku to na 100% nebralo nikoho z nas co to mame radi. Prvykrat som tomu prisiel na chut cca okolo 22ky. Proste ta hudba potrebuje viac ako vypocut si ju x krat. Myslim ze ked budes mat o 5-10 rokov viac, zazeries sa do toho.

PaloM @ 07.07.2014 15:19:01
Adam, ja som starý zaostalec, mňa to chytilo ďaleko po päťdesiatke :-)

adam @ 07.07.2014 17:55:55
PaloM: ked si mal 25-30, bol Miles dostupny tak ako dnes?

PaloM @ 07.07.2014 18:13:55
Adam, asi si to presne trafil. Pre mňa vtedy nebol dostupný (1982-87).

04.12.2011 Marcelus | #

Upřímně řečeno, neznám desku, o jejímž obsahu by tolik vypovídal už samotný její název tak výstižně, jako je právě Čubčí lektvar. Líp to fakt nazvat nešlo…
Tenhle název údajně vznikl z Milesovi rady mladému bubeníkovi, který byl při nahrávání dost nesvůj: „Představ si nás jako čubky, co se dusej v jednom velkým hrnci.“
Já když to poslouchám, připadám si právě jako ona čubka, která si na sklonku kariéry najednou vybaví všechny ty chlapy (i s jejich „nástroji“) a rozpomíná se na věci, který s nima musela dělat. Víří jí to v hlavě pekelnou rychlostí a vůbec není schopna tu svoji minulost strávit.
Je asi zbytečné nějak pitvat jednotlivé skladby, na to nemám vzdělání ani představivost. Ale při každé z nich je můj zdravý rozum položen na lopatky, protože nechápe, jak mohl Miles vtisknout té neuvěřitelné zvukové anarchii řád.

Pro něco tak neuchopitelného, revolučního a fascinujícího je 5 hvězd málo. Miles Davis je totiž kategorie sama pro sebe.

P. S. Pokud jste ještě nečetli Milesovi paměti, které u nás nedávno znovu vyšli, vřele Vám je doporučuji. A to nejen jako hudebním fanouškům. Je to jedna z nejsugestivnějších knih, jakou jsem kdy měl v ruce. Je zábavná, vtipná, uhrančivá, překvapivá, skandální, poučná, plná hudebních i sociologických informací, ovšem i zahořklosti a osobní neomalenosti. Ale hlavně je upřímná, nekonvenční a strhující - stejně jako Milesova muzika.

reagovat

Marcelus @ 03.12.2011 23:21:35
Teď to po sobě čtu a musím opravit Milesovi paměti na Milesovy paměti...

patysmit @ 04.12.2011 08:11:34
Dobré ránko.
Za prvé když jsem četla spojení čubči lektvar - vzpomínky čubky ............vybavila jse mi kniha Snuff od Chucka Palahniuka..jsi sežen a přečti ....je to o jedné pornoherečce co chtěla na jeden zátah uspokojit 600 mužu konec neprozradím:-))

Za druhé....koukla jsem na ukázky....nejsem znalec ale zvukova anarchie co má řád je pro mne psychodelie ..tu mám ráda ...člověk takové muziky se dostává na chviličku mimo realitu všedních dní a nepotřebuje ani omamné látky neb je omámen muzikou....

Za třetí..je to prostě dobrá hudba dík za typ

PaloM @ 04.12.2011 10:56:00
Pre moje uši je predošlý album In a Silent Way lepší, kvalitnejší a zrozumitelnejší. Oveľa viac mi sedia skupiny, ktoré po tomto guláši založili jednotliví spoluhráči na týchto nahrávkach M.Davisa.
Pripadá mi to rovnaká situácia, ako keď znalci žasnú nad mazanicami Picassa & spol, ale bežný človek s citom pre estetiku nie a nie zabrať.
Tak prepáčte, môj osobný názor, že reči a písmo o tomto výtvore ďaleko precenili skutočnú kvalitu kompozícií. Davis má oveľa lepšie albumy.

hejkal @ 04.12.2011 11:16:51
Tiež patrím k neosloveným, možno za to môže to, že som to počul prvý raz počul ešte na strednej a vtedy ma to odradilo. Odvtedy je môj vzťah k Bitches brew dosť chladný. Keby som sa k tomu dostal najpv dnes, ktovie...

PaloM @ 04.12.2011 11:26:46
hejkal, asi to nebude len tým, že si to počul ešte na strednej škole. Ja som to prvý raz počul zhruba pred 4 rokmi, to som už veselo holdoval Mahavishnu, Shakti, Weather Report, Return to Forever. V 70. rokoch som celé spektrum fusion či jazzrock neznášal, lebo môj svet sa točil okolo hard-, art- a progres-rocku.
Vzľadom na povesť a legendárnosť Bitches Brew mal som veľké očakávania. Nebaví ma ani jedna skladba.

Marcelus @ 04.12.2011 14:46:28
To patysmit- ad 1) Tahle literatura nepatří do mých oblíbených žánrů, ale naposledy jsem něco takového četl před lety o Messalině (manželka římského císaře Claudia), takže by to mohlo být docela zajímavé :o) Já děkuju za tip
Ad 2) Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel, ale je to v zásadě pravda. Dobrý postřeh.

To PaloM a hejkal: Ano, In a Silent Way je rozhodně stravitelnější, to bezpochyby. Já jsem prvně slyšel sice IaSW, což je nesporně prvotřídní album, ale BB stavím nad něj. Právě kvůli tomu, co jsem psal v recenzi. Obecně mám rád „jiné věci“ či „nezaběhlé postupy“ (v hudbě, literatuře, lidech), díky kterým musím přehodnotit svůj dosavadní přístup nebo způsob myšlení. A zrovna Bitches Brew je dost mimo vyjeté koleje…

patysmit @ 04.12.2011 15:09:31
K tomu čtivu....já nepsala že se mi ta kniha líbila, jen mi tvé psaní připomělo tuhle knihu....mnohem lepší čtení ....byla trilogie od Larsona-Muži kteří nenávidí ženy... tuhle doporučuji.a ještě kdybyses chtěl pobavit je z dnešní Prahy.....Sex po telefonu....Irena Obermannová....fakt ze života řeší otásku krize středního věku a už mlčím to patří jinde a ještě Murakami píše takové fajn knihy.

Deadmonkey @ 04.12.2011 18:16:19
Znáš Konec světa a Hard-boiled Wonderland? Fakt doporučuju, nejlepší český Murakami

Deadmonkey @ 04.12.2011 18:16:38
(myšleno zatím česky vydaný)

patysmit @ 04.12.2011 19:18:37
Nevím jestli to bylo čtivo i pro mne ale okouknu,neznám.

Marcelus @ 04.12.2011 19:37:19
To patysmit – ten Chuck Palahniuk mě celkem zaujal (jako autor), to ostatní ale asi nebude literatura pro mé brýle…

hejkal @ 11.09.2013 07:29:13
Súhlasím v mnohom a ďakujem za vyjadrenie názoru. K tomu návodu na správne počúvanie dodám jediné, môže byť a nemusí, v roku 1970 po vydaní Bitches brew by to predsa nesmeli poslucháči počúvať až do doby, kedy vyšiel Live-evil. :)
Bez šliapania kade-tade veru sotva príde progres, dokazovanie a pod., neznamená to však automaticky, že prepáčim susedovi, že mi pošliapal záhon v stave záchvevu geniality, nieto ho ešte oslavovať.