Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 22.10.2018

Zatímco na Britských ostrovech se v létě roku 1963 šířila merseybeatová horečka, za Atlantikem v "zemi neomezených možností" vládl zdánlivý klid. Jenže příznivci tamější košaté jazzovou scény mají dnes rok, kdy Beatles vydali svou první dlouhohrající desku, zapsaný v paměti velkým tučným písmem. Trumpetista a progresivní věrozvěst Miles Davis totiž dal právě toho jara začal dávat dohromady svůj "druhý kvintet" - těleso, které o několik let později stálo u počátků sbližování jazzu s rockem a vzniku jazzové fúze.

Když v prosinci 1962 Davise postupně opustili všichni jeho dosavadní sidemani, objevili se po trumpetistově boku na následujících klubových vystoupeních mimo jiné tenorsaxofonista George Coleman a basista Ron Carter. Pro nahrávky, pořizované v studiích společnosti Columbia v Los Angeles, kapelu posílili studioví hráči - pianista Victor Feldman a bubeník Frank Butler. Ani jednomu z nich se však nechtělo vzdát dobře placené a vcelku pohodlné studiové práce a místo toho se napříč Státy potulovat od jednoho klubového vystoupení ke druhému. Po návratu nazpět do New Yorku proto Davis hledal nové posily do rytmické sekce. Našel je v pianistovi a nadšenci do různých elektronických udělátek Herbie Hancockovi a v teprve sedmnáctiletém bubeníkovi Tony Williamsovi. Nová sestava pak natočila v květnu 1963 zbytek skladeb pro vznikající desku Seven Steps To Heaven.

Výše nastíněné obměny Davisova ansánblu mohou působit zdlouhavě, na obsahu desky se ale podepsaly dosti zásadním způsobem. Materiál natočený v LA totiž zní velmi, velmi tradičně a žánrem nepolíbenému posluchači se snadno může jevit jako klasická "jazzová nuda". Ať už se jedná o úvodní desetiminutovku Basin Street Blues či tklivé I Fall in Love Too Easily a Baby Won´t You Please Come Home, ve všech případech jde o pomalé a táhlé kusy, ve kterých lze zřetelně rozeznat rozlišení sólisty (Davis) a doprovazečů (všichni ostatní).

Jiné kafe jsou ovšem věci, které Davis natočil o měsíc později s obměněnou rytmikou (tedy jádrem, které se "šéfem" vydrželo po dalších pět let). Od prvních tónů titulní skladby Seven Steps To Heaven je slyšitelné, že tady se pracuje jinak. Kompaktní "spodek" (zvlášť vnímat techniku bubeníka Williamse je radost sama o sobě) je daleko výraznější součástí celkového zvuku a Coleman s Davisem se "nahoře" musejí zatraceně snažit, aby je ta trojice nepřeválcovala. Hraje se rychleji, s častějšími změnami temp a s daleko propracovanějšími melodickými motivy. Výborně vyšly i další dvě zveřejněné skladby z květnové frekvence So Near, So Far a Joshua, první s výraznější melodickou složkou, druhá zase silnější v rytmických obrazcích.

Jak se pojetí hry obou formací lišilo, nejlépe ukazuje bonusová verze skladby So Near, So Far, pořízená ještě v dubnu v LA. Klidnější, zdobnější, ale s daleko slabším "tahem na branku" a s menším vzrušením z kočírování rozpumpované rytmiky. Toto pojetí už zkrátka pro jazz v 60. letech nebylo perspektivní.

Seven Steps To Heaven je tranzitní deska, z části ne úplně záživná. Ale počátek toho skvělého jazzového dobrodružství, které Miles Davis se svým "druhým kvintetem" v šedesátých letech podnikl, je k nalezení právě tady. Své hodnocení ve výši tři a půl hvězdičky zaokrouhlím dolů. Vy, které třeba jazz nikdy nelákal a neláká, zkuste si poslechnout alespoň sudé skladby - mají šťávu a drive, po jakém by tehdy ve Spojeném království natahovala ruce lecjaká beatová kapela.