Reakce na recenzi:

horyna - @ 28.07.2020

Na otázku, kterou kapelu si recenzně zvolit jako nejvhodnější pro návrat na stránky Progboardu, jsem našel odpověď velice rychle a snadno. Celkem jednoznačně padla volba na mou velmi velmi oblíbenou partu Camel. Tuto skupinu sice neposlouchám nějak závratně dlouhou dobu, zato velice často a s patřičnou vervou. Tak nějak sám sebe za ta léta pasuji do role věrozvěsta jejich hudby. Ve svém okolí jsme s ní pár známých už „nakazil“, a jelikož teprve nedávno přišel ten správný okamžik na rozbalení jejich posledního cd, které jsem doposud jako jediné ještě neměl to potěšení slyšet, nepřestanu ani teď. Camel si dle mého propagaci zaslouží jako málo kdo jiný.


Zanedlouho tomu bude dvacet let, které uplynou od tohoto posledního alba Camel, které Andi Latimer vydal v roce 2002 a které ve svém erbu nese název A Nod and a Wink. Jde o čtrnácté studiové album a vydáno bylo na labelu Camel Productions. Album bylo věnováno Peteru Bardensovi, který zemřel v lednu téhož roku. A i když za těch mnoho let, které uplynuly od jeho vydání do éteru čas od času pronikla zpráva o možném chystaném nástupci tohoto díla, dnes už asi jen málokdo předpokládá, že k nějaké podobné události kdy dojde. Přesto, že má Andy za tu dlouhou dobu dle jeho slov materiálu dostatek, možná už není ta pravá chuť k jeho realizaci a možná už skrze Andyho vleklou nemoc ani potřebná síla.



Každopádně jestli má být A Nod and a Wink tou poslední studiovou tečkou této kapely, stále jde o rozloučení ve velkém stylu. Jsou to totiž ti nejsprávnější Camel, jaké si člověk jen umí představit. Nechybí tu žádný z jejich rozpoznávacích znaků. Atmosféra alba je znovu velice intimní a melancholická. Jednotlivé písně mají opět dar přikrýt posluchače svým snovým oparem a velice něžně jej zpoza tlumených, nikam nepospíchajících tónů čechrat a konejšit. Intenzivní skupenství emocí a nepřeberné množství srdce hladících melodií, podpírá nápaditá instrumentální práce, jež nepostrádá pestrost a dostatečný počet nosných nápadů a myšlenek. Pokud bych měl tuto nahrávku umístit do nějakého žebříčku tvořeného čtveřicí posledních alb Camel, bude ona nahrávka figurovat na místě druhém, hned za nedostižným Rajaz.



Osobně vnímám kapelu Camel jako art-rockového mohykána druhého sledu. Oni nikdy nepatřili mezi nejužší okruh stylově podobných gigantů, kteří čerpali dosaženou slávu největšími doušky. V oblíbenosti a prodejních číslech nikdy neatakovali souputníky Yes, Pink Floyd, nebo King Crimson. Ovšem jejich kompoziční dar a unikátní charisma by je do podobné role snadno dokázalo pasovat. Asi jako většina posluchačů takto orientované muziky, jsem i já Camel objevil až dlouho po výše jmenovaných kapelách a dalších, médii do popředí zájmu tlačených souborech. Jejich škatulka snese nápis soft-art-rock a spolu s Caravan, Barclay James Harvest, Moody Blues a Strawbs, patří mezi největší šampiony emocemi nasáklé, úchvatně atmosférické muziky. Camel Forever.