Reakce na recenzi:

horyna - @ 10.01.2018

Na stopu občana Kanea mne přivedli Braňo s Mayakem, ale matně si vzpomínám, že jsem některou z kreseb zdobící první alba kapely už kdysi zahlédl. Mohlo to být v době uvedení desky na trh, tedy zhruba okolo roku 1993/4. Ale pochybuji o tom, že by se kdy vyskytla v nějaké z tehdejších sítí prodejců s hudbou, je tedy možné, že se má vzpomínka váže k recenzi v nějakém z historických čísel časopisu Spark. Tehdy mi byla nejspíš úplně ukradená, jelikož jsem kopie, ba ani originály nějakých Genesis nevyhledával.

Rok se sešl s rokem, vlasy trochu prořídly a místo burácejících kovotepců mi už pěknou řádku let v souromých anketách vítězí právě sorta z okruhu Genesis, Yes, Barclay J. H. a mnoha dalších.


Chlapci vylíčili hudbu Citizen Cain v těch nejgenesisovských a nejmarillionovských barvách až jsem měl strach, jestli nepůjde o nezdravé kopírovací manévry. První poslech byl trochu zmatečný a vyzníval do ztracena, to je však u náročné muziky zcela běžné. Další ochutnávky už začínali šmakovat o poznání lahodněji. Citizen Cain mají ve své DNA naroubován bumerangovský efekt a tak když je poslechnete podruhé, potřetí, jen těžko se s nimi na delší čas loučíte, protože právě ona komplexnost vás nepřestává šimrat na zátylku. Je to podobné jako u Genesis, jenže ty se mezi kladívko, kovadlinku a třmínek přivádí jaksi automaticky. Když už je něčeho příliš, pošlete Gabrielovce podobně jako natěsno připoutanou manželku/milenku na pár dnů z domu. Vyrazíte do přírody hloubat, meditovat a čerstvý vítr do plachet vám znenadání fouknou zrovinka Citizen Cain.

Ano, lze uznat že nejde o žádné novum a je zázrakem, že v tak těžkých letech jaká byla pro progresivní rock ty devadesátá, podobná hudba vůbec vystrčila růžky. Ale strukturální složitost, nápaditost a velká melodická síla vycházející ze svých dávných vzorů progrockery nepřestane nikdy bavit poslouchat.
A o to přec jde, muzika nás má zabávať.