Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 27.01.2012

Jak člověk začíná počítat svoje rocková léta, tak se jen těžko smiřuje s tím, že už neudrží přehled o nové hudbě, kterou nám servíruje ta část hudební rockové scény, která je schopná zaujmout. Tohle je i můj případ. První roky mě tato okolnost dokonce štvala, ale pak jsem pochopil, že udržet přehled o nových skupinách, stylech a hudebních proměnách prostě v té šílené plejádě hudby není možné a tak jsem to zvolna vzdal a než tápat, zaměřil jsem se většinově na moje šedesátá a sedmdesátá léta.
Přesto se ale stalo, že po doporučení britské skupiny Porcupine Tree od mého bývalého kolegy z Rádia Hey 96,B FM – Martina Kudličky a mého syna Romana, jsem zůstal téměř zmrazen v tom pozitivním slova smyslu ze skupiny Porcupine Tree, která mě doslova nadchla a album In Absentia se tak stalo součástí mé sbírky. Otevřelo mi dveře do světa vzrušujícího hudebního dobrodružství a o svoje pocity se teď s vámi rozdělím….

BLACKEST EYES – velmi zajímavý začátek…..kytarová meditace s chvějivým elektronicky preparovaným signálem, pak už ovšem přichází důrazná směs bubenických breaků a poctivě vystavěná rocková struktura riffů. Hned nato ovšem naváže zvonění akustických kytar a dobře odpíchnuté rytmiky. Moho zaznamenat hned několik postřehů, kterým se neubráním. Trochu zde cítím moderní odkaz Pink Floyd, ale i zeppelinovské názvuky sejmuté rytmiky a kytarové práce, pak se ale hudba vrhne úplně jiným téměř písničkovým směrem v melancholické podobě. Tady se vrství hned několik hudebních témat dohromady. Zcela evidentně mě čeká barvitý výlet do světa fantazie, rocku, experimentálních postupů a neustálých proměn. Hlasy jsou britsky naříkavé, ale v žádném případě unylé. Cítím spoustu uvolněné energie a správně načasované invence. Very good!

TRAINS – krásně pojednaná akustická kytara v úvodu a posmutnělý hlas nad kterým se line elektronická zvuková clona. Možná ve stylu britských kytarových skupin devadesátých let? Myslím,že tohle platit dlouho nebude. Dlouhý tón synthesizeru Richarda Barbirriho nás odvádí do světa derivátu art rocku nové doby. Ten odér Pink Floyd cítím, ale je zde totálně odlišná rytmika a větší švih. Nálady a vokální stavba jsou opravdu famózní. Teď se dokonce nezdráhají použít i takový nástroj, který bych zde neočekával: banjo! Rytmika je precizní, i když nijak nekomplikovaná. Náladotvorné kouzlení elektrické kytary s percussion je zajímavé. Máme tu zase akustickou kytaru a zpozadí astrální tón a opět plnotučné rockové téma. Gavin Harrison na bicí nástroje je velmi kreativní bubeník. Žádný jazzrockový ďábel, ale technicky přesný a důrazný….

LIPS OF ASHES – tak tohle mě dostává už od prvních tónů. Nádherné akustické kytary. Ten sférický sound! Roy Harper by žasnul…. Hledám vhodná slova pro vyjádření. Tady všechna selhávají, je tady cítit jakoby pocit odloučenosti, osamělosti a hledání sebe sama v astrálním nekonečnu. Konejšivé, hladivé, snové…. A do toho krásné hlasy, čisté, mámivé a podmanivé. Elektronika vstupuje velmi decentním přesto účinným způsobem mezi akustcikou podobu a rovněž i uzpůsobené kvílení elektrické kytary, které se s dlouhými basy dostává do prostoru nám nastolí nádhernou atmosféru jakesi vnitřní neidentifikovatelné estetické krásy a uvolnění. Velmi silný emocionální zážitek.

THE SOUND OF MUZAK – tak tohle už je trochu sound nového tisíciletí. Rytmika má zcela odlišný princip pojetí. Zdůrazňuje se tady třetí doba v zrychleném paradiddlu a je osobitě natočen jejich zvuk. Ve vokální stavbě cítím inspiraci šedesátými léty, ale v trochu jiném způsobu zpracování. Zvonění kytar mírně poodsuné do pozadí výtečně vystavěné kytarové sólo Stevena Wilsona. Má dravost a ostré hrany, ale nepřebíjí atmosféru, do které vstoupily i lehce varhany a všudypřítomné akustické kytary zde přinášejí stále onen svěží závan zvuku. Polyfonní synthesizer nahradil mellotron a tak nám předvádí svoje uměřené hudební barevnost.

GRAVITY EYELIDS – polyfonní synthesizer zůstává ve hře a simuluje vzdálený vokál ve vesmírné nekonečnosti. Zvláštně zvukově preparované kytarové předivo. Celkový dojem zní jako návštěva nějaké industriální krajiny s podivnými továrnami budoucnosti. Hlas zpěváka je čistý a melancholicky zabarvený. Dlouhé harmonické tóny synthesizeru jsou ledově pochmurné a k tomu pracuje velmi stručná rytmika – baskytara nefunkuje, ale hraje zvláštní tónové výměny a bicí úderné základní principy. Harmonie se rozrůstá do prostorového vnímání…. Pak se ale ozvou zvláštní elektronické zvuky bloudivých tónů a jako elektrické výboje přicházejí drsné rockové riffy poučené Led Zeppelin, do kterých vstupují mírně crimsonovské elektronické postupy. Všechno je ovšem pod kontrolou a neuchyluje se k nějakému samoúčelnému exhibování. Ten sound je velmi působivý. Má v sobě dravost a neústupnost a vytváří iluzi proplouvání na neviditelném korábu fantaskní krajinou hlubokých propastí zahalených do oparu kobaltové modře. V sedmdesátých letech ještě nebyla technika na takové úrovni jako nyní, ale nápady ano. Tady se to ovšem dovedlo na novou komplexní úroveň.

WEDDING NAILS – nekompromisní rockový nástup. Wilsonova elektrická kytara hraje v divokém tempu a sází dravé tóny a v divokých proměnách servíruje ďábelský riff, který nás nenechá na pochybách, že Porcupine Tree vedle svého experimentování s náladami a zvuky dokáží nabídnout i pořádnou porci syrového rocku balancujícího mmezi hard rockem a nějakou odnoží metalu. Znovu zdůrazňuji. Úplně odlišná rytmická struktura, ale ten energetický potenciál je v téhle instrumentální skladbě opravdu úctyhodný – tedy alespoň pro člověka jako jsem já, který se v nové hudbě nějak neorientuje. Jsou tady ovšem najednou i tajemné tóny nekonečného prostoru, které asociují u každého posluchače asi něco jiného. „Svatební nehty“ – je ovšem hodně bizarní název skladby.

PRODIGAL – Wilsonův hlas opět upamatovává na staré dobré Pink Floyd na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a sborový zpěv tuhle mou teorie zdařile podporuje, stejně jako klouzavé kytarové tóny. Bicí jsou nahrány velmi důrazně, velmi ústrojně se propojují se zvonivými akustickými kytarami a podílem elektrických kytar. Dobré a účinné kombinace. Do hudebního terénu vstupuje harmonické vrstvy, které se vzájemně doplňují a nevytěsňují. Je ovšem pravda…. Že tento princip hry na bicí nástroje už mi připadá přece jenom místy stejný, je ovšem prokreslován řadou breaků a tak se rytmický složka neutápí na nějakých ustálených principech. Kompoziční stavba skladba je pevná a nosná jako u pořádné budovy….

.3 – elektronické vlny se přelévají z kanálu do kanálu a do nich se vkliňuje úporné basové téma, které čeří hladinu vlnění zvuku. Důraz na třetí dobu na bicích už vnímám jako symptomatickou záležitost. (V osmdesátých letech byl důraz na druhou dobu a navíc byl elektronicky upravován). Asi bych zvolil jiné rytmické postupy, ale já mám přece to starobylé uvažování. Tohle se ovšem pohybuje v téměř ambientní poloze. Ale už tady máme krásné zvonivé akustické kytary a elektrickou kytaru preparovanou přes elektronické vibráto. Vokální stavba se v Pink Floyd opravdu shlédla, ale nevadí mě to. Elektrciké smyčce se přelévají a jsou důrazně protínání rockovým náletem elektronických zvuků a tetelivých tónů s dunivými basovými kreacemi. Robert Fripp a Brian Eno by zde nalezli podobné asociace, ale v uměřenější podobě….

THE CREATOR HAS A MASTERTAPE – zase trochu jiný pohled na hudební sféru. Elektronicky preparovaná elektrická kytara moduluje strašidelné destruktivní zvuky a hlas přes filtr jsou hodně emoční. Do toho pracuje jako o život rytmika. Bicí nástroje jedou vpřed jakom,o život a baskytara se v neurotických obrazech jako had plíží pod jejich základy. Syrový elektrický tón vás na chvíli oslepí svými zvuky a pak se do téhle zběsilé jízdy vkrádají další zneklidňující aspekty varovných signálů elektrické destrukce. Spousta energie a muzikantsky vybičovaného napětí v tom nejpozitivnějším slova smyslu až se konečně ztrácí tahle neuvěřitelně pojednaná skladba v astrální nekonečnu černé díry vesmíru…

HEARTATTACK IN A LAYBY – můžeme hovořit o baladě? Snad ano. Klavírní téma je zcela nečekané. Nádherně vedený hlas se rozléhá v prostoru za podpory krásných akustických tónů kytary a dlouhých kosmických tónů bicí spíš tikají… činely a dlouhý basový tón je fitrován prostorem. Krásná skladba, která má velmi mysteriózní obsah a cítím po těle řadu vibrací. Moderní pastorále, které má jakoby dávnou tradici sborového zpěvu. Skvělý hudební podkres, který je velmi citlivě zaranžován do finální podoby s mírnou ozvěnou v závěru….. Výtečné!

STRIP THE SOUL – baskytarové intro Colina Edwina nasazuje zrychlenou výměnu tónů v opakujícím se předivu. Bicí stručně opakují svoje schéma a syrově pojednaná kytara má onen frippovský dozvuk. Nad tím krouží hlas vypravěče a vypilované syrové rockové téma. Naříkavé hlasy nad tím shlukem instrumentace znějí jakoby bezradně. Některé aspekty jakoby pocházely od Terryho Bozzia a Tonyho Levina…. Ale nevadí mi to. Pořád zde cítím řadu nových nápadů a emocí a smysl pro propojování akustických i elektrických nástrojů ve velkém a tvůrčím stylu. Wilson se nebojí použít ani wah wah pedál, ale i další krabičky, které Porcupine Tree dodávají společně se synthesizery a studiovou elektronikou ten patřičný mocný a homogenní sound, servírující elektrickou operu budoucnosti.

COLLAPSE THE LIGHT INTO EARTH – závěrečné intro na klavír působí smířlivě (téměř mccartneyovsky). Vokální téma je velmi smutné. Také se nezpívá o nějakých moc veselých věcech už podle samotného názvu…. V pozadí synthesizer dotváří ortelnou nevyhnutelnost a vzniká nám sound velebného skoro až duchovního charakteru

Z alba In Absentia jsem jednoznačně nadšen. Zosobňuje pro mě veliké množství podnětů k přemýšlení a poskytlo mi výlet do nevšedních destinací. Cítím velký autorský potenciál kapely, schopnost důstojným způsobem potlačovat svoje muzikantské ego a vzájemně se podporovat v kolektivním pojetí tak náročného hudebního útvaru. Pokud by příští progrocková hudba měla být koncipována ve stylu Porcupine Tree… myslím, že o ni potom nemusíme mít obavy. Frontman kapely Steven Wilson je opravdový hudební věrozvěst.
Na tomhle formátu se odehrává tolik hudební epizod, které podpírá virtuální strom živený životodárnou mízou. Jsem nadšen a chci se příležitostně dále prosekávat džunglí jménem Porcupine Tree a zjistit, jestli právě tohle album je jejich vlajková loď. Alespoň já si to v téhle chvíli myslím.
Plný počet hvězdiček!