Porcupine Tree - In Absentia (2002)

Kdyby se to dalo říct, nebylo by potřeba to hrát. Porcupine Tree tvoří pravé umění: vyjadřují svými prostředky něco, co lze sdělit právě jen takto. Proto je složité a ošemetné vypichovat motivy, témata, postupy, nálady - důležité je všechno. Album jsem si vybrala pro své pozdní obeznamování s touto kapelou jako druhé v pořadí (po letošní novince; znám taky pár koncertních vystoupení). Zajímalo mě, jestli ho budu vnímat jako kus hudební historie, nebo mě skutečně osloví. Bé je správně. Jedním slovem je geniální, dvěma slovy geniální a ďábelské.

Pamatuju si přesně to letní ráno, kdy jsem si na YouTube pustila Blackest Eyes a ovanul mě pocit čerstvého vzduchu, rozletu, svobody. Pak jsem se podívala blíž a uviděla, co všechno se tam hemží za havěť. Přelila mě lehká vlna znechucení a vzápětí druhá, když jsem si uvědomila, že se mi skladba přesto stále líbí. Abychom si rozuměli: vím, že Steven Wilson není žádný zvrhlík. Ale stejně si říkám, že aby se ponořil do duše lidí, kteří vlastně žádnou duši nemají, musel se napojit na okruhy, kterým běžně nedáváme průchod, a totéž žádá po posluchači. Za jeden z leitmotivů jak díla samotného, tak svého poslechu bych tedy mohla označit překonávání odporu.

Bludičkou, která mě lákala stále hlouběji, byly nejen krásné melodie, ale taky dokonalý zvuk. Je to svým způsobem opravdu lehká, vzdušná muzika, dokonce i akustická kytara, kterou jinak velmi nevyhledávám, zní jiskřivě a jasně. Z dnešního pohledu moc nechápu zdůrazňování metalového rázu nahrávky - ano, je příjemné, když chlapci čas od času zapojí kytaru do zásuvky a trochu to ohulí, ale stylově mi na mysl naskakuje spíš britpop, speciálně Blur; samozřejmě jen do chvíle, než se důkladně zaposloucháte do precizní rytmiky, ale jistá frackovitost a nedbalá kymácivost v tom je - v tom, jak se zvuk pohybuje prostorem, jak se kymácí lampa nad stolem, jak se o sebe třou klasy v kukuřičném poli, když je tma... Téměř hororově zní Lips of Ashes: skleněné kosy zavěšené v podkroví, každá svůj rytmus a všechny ostré jako břitva.

Druhou výraznou polohou alba je malátnost, ospalost, hrana vědomí, kdy už už ztrácíte kontrolu a pojem o světě. Gravity Eyelids jsou v tomto majstrštyk, stejně jako Heartattack in a Layby - tu bych si opravdu nepouštěla v noci za volantem. A pak ty otázky: co by se vlastně stalo, pustit ten volant, vzdát se kontroly? Závěrečná Collapse the Light into Earth dává odpověď - představuju si velmi zpomalené záběry nárazu a hroucení hmoty do sebe. Popruhy a provazy v The Creator Has a Mastertape jako omluva za absenci vnitřní kontroly: dělám to všechno pro vás! Dokonalá rodinka a chlapec, co byl vždycky tak tichý a pokaždé slušně pozdravil.

Baví mě uvažovat o instrumentální Wedding Nails jako o konfrontaci estetiky svatebních salonů (zkuste si spojení zadat do vyhledávače, uvidíte tu růžovobílou záplavu nápadů pro nevěsty) a reality pointy svatebního dne, kdy se nehty zarývají do kůže. Baví mě navíjet a zase uvolňovat cívku napětí, která nahrávkou probíhá, ohledávat meze živé tkáně. Vnitřní dynamikou hudby zprostředkovali Porcupine Tree přesně to, o čem hrají, a jako každé opravdu dobré umění přežijí i analýzu: vždycky se to člověku vysmekne z rukou, vždycky je tam něco dalšího. Líbí se mi to? Vlastně pořád nevím, ale chci ještě.
reagovat

Ať jsou Wilsonovy sólové desky třeba skvělé a pro někoho geniální, nikdy se jim nepodaří dosáhnout kultovního stavu, jakým proslula jeho první kapela Porcupine Tree. Samostatnému Wilsonovi zkrátka chybí atmosféra, kterou měla každá produkce PT absolutně dotaženou. Můžeme tomu říkat jak chceme, třeba nadstavba. Ale je to tam a je to zatraceně slyšet. Porcupine Tree byla jedinečná formace a každé jejich SPOLEČNÉ album nadstandardní událostí.

In Absentia patři vedle několika dalších desek kapely na úplný TOP. Její vnitřní pohyb je jasně zachytitelný. Chvílemi radostný, chvílemi sklíčující, pesimistický, absurdní, decentně teatrální, všeobjímající, milostný a především vizionářský. Opojná nálada, která se do vás promítá postupně a skladbu za skladbou, dospěje až ke svému vrcholu v poslední skladbě Collapse the Light Into Earth, což je maximální emoční strop, kterého je kapela takových kvalit schopna dosáhnout.

The best of prog-rock.
reagovat

PaloM @ 09.04.2018 06:35:50
Reagoval som na tento album asi pred 6 rokmi a pokladám ho za jeden z naj od Porcupine Tree. Top five :-) Práve sa chystám objednať štyri rôzne CD skupiny a In Absentia je medzi nimi.
Vďaka za pripomienku.

EasyRocker @ 09.04.2018 06:41:53
Taky u mě jeden z vrcholů tvorby Stevena Wilsona. Tvrdá, ale i ledově chladná krása.

northman @ 09.04.2018 07:53:00
Porcupine Tree jsem poznal právě prostřednictvím téhle desky, která mě zpočátku uchvátila a postupně mi začala připadat jako něco hodně tuctové. V poslední době jsem si k téhle kapele našel cestu, ale jejich desky Up The Downstair, Signify a zvláště tvrdý Deadwing se mi líbí více. Tuhle kapelu mám rád, ale nepatří k mému TOP.

Antony @ 09.04.2018 08:12:34
PORCUPINE TREE mají pár solidních alb, která jsem si kdysi pouštěl často, dnes se k nim už tolik nevracím. Preferoval jsem Signify, tam je komplexní nápaditá muzika, také In Absentia byla výborná. Musím si je zase pustit, dobrý námět. Sólová tvorba Wilsona je pro mne zcela neposlouchatelná, rozředěná, plytká.

bullb @ 09.04.2018 08:48:22
Veľmi svieža muzička.

Petr87 @ 09.04.2018 09:18:15
Skvělá, atmosférická, všeobjímající hudba... a ta produkce, ten zvuk!

Antony: hele, a to se ti ani trochu od Stevena nelíbí třeba "The Raven That Refused to Sing" či "Grace for Drowning?"
Je fakt, že s poslední jeho deskou - i když předem avizovanou jako lehce popovější - mám doted' problémy a nedovedu ji stále vstřebat... Není to kvůli líbivějšímu vyznění, ale spíš kvůli jisté prázdnotě.

Antony @ 09.04.2018 09:22:21
Petr87 - nojo, prostě se mi ta alba až fyzicky příčí, vysvětlit to neumím. A to jsem se na ně tehdy hodně těšil. Prostě, nesedlo to.

Zaphirus @ 09.09.2020 10:42:09
Prijemny album. Poznavacie znaky s produkcnou zalezitostou S. Wilsona (Riverside) su velmi znatelne. Velmi prijemna atmosfericka vec.

In Absentia je "TO" album, které přivedlo k Porcupine Tree metalově zaměřené publikum. S podobným názorem jsem se setkal už nesčetněkrát a zůstává faktótum, že u lidí vyznávajících a specializujících se na tvrdší žánry bodují tito hudebníci právě jmenovanou deskou. Pokud ale člověk poslouchá pozorně, zjistí, že podobné názory se nezakládají na podložené pravdě. Jistěže, na desce je několik řekněme pevnějších pasáží, dravějších postupů a rytmičtějších akrobacií, daných přístupem nového bicmana, pedantského astrofyzika Gavina Harrisona, ale to je asi tak všechno.

Naopak, deska In Abstentia patří globálně k prestižně objevitelským nahrávkám. Seznamuje nás s novými zvuky, pasážemi, představuje nové směry přístupu a posouvá výraz kapely k přehlednejší struktuře, podmíněné opět silně pesimistickou aurou. Co se vokálního ztvárnění týká, patří společně s nahrávkou Stupid Dream k nejněžnějším a nejprocítěnějším.

Rozjezd alba je velkolepý, jitřní tóny Blackest Eyes navozují příjemné pocity, usazené mezi hřejivými stěnami na úbočí monumentální scenérie, tolik proměnné, jako je muzika této čtveřice. Trains, Lips of Ashes a další a další fantastické obrazce si navzájem prokazují úctu a vymněňují něžnosti prostřednictvím různobarevné tonální infrastruktury. Zpěvné linky jsou ozdobou brilantně vystavěných kompozic největší naděje progresivní hudby posledních dvou desetiletí - Stevena Wilsona.

Pod tíživou naléhavostí tohoto klenotu se nalézá neskutečná krása hudebních myšlenek a nápadů jejího tvůrce, který se každým dílem snaží nezabřednout do polovičatosti okolní přezíravé produkce, ale naopak pestrou nápaditostí přispívá k rozvoji moderní intelektuální hudby.
reagovat

john l @ 01.03.2017 13:11:51
Mám známého metalistu a ten od P.T.uznával pouze tohle album. Tak asi na tvrzení že je metalovější něco bude.

horyna @ 02.03.2017 11:10:23
Nahrávka na hranici geniality. P. T. miluju a tahle patří rozhodně k těm nej z nej:-)

Snake @ 02.03.2017 11:14:44
horyna - naprostý souhlas. Perfektní mix melancholie a heavy kytar, majstrštyk.

bullb @ 23.06.2017 12:04:29
Pod vplyvom PGB som sa "donútil" popočúvať In Absentia. Ušiská sa mi potešili. Dobrá hudba.

EasyRocker @ 09.10.2017 12:43:58
Úplně jsem přehlédl tuhle ořovu recenzi, důkaz, že i kratší text se dá napsat procítěně a skvěle. Nádhera, ale i drsnost a smutek, jedna z mých top desek progové moderny... :)

Tak tedy Porcupine Tree.

Zaujali mě tím, že u nich hraje klávesák z mých oblíbených Japan. Recenzuji verzi alba „In Absentia“ z roku 2002 v provedení s bonusovým diskem. Na základním disku je dvanáct skladeb a na tom bonusovém jsou tři skladby. Album má celkem zajímavý obal (odhaduji, že se jedná o Gluma z filmu Pán prstenů).

Když jsem si album pustil, očekával jsem, že mi první náslech naznačí, čím se tvorba a celkový přístup Porcupine Tree odlišuje od podobné soudobé produkce. Jako posluchač teprve seznamující se s kapelou jsem byl zklamán.

Hudba na albu „In Absentia“ je jakousi směskou přístupů známých z alb ex-členů skupin Pink Floyd, Yes nebo Genesis. Porcupine Tree je obohatili o prvky heavy metalu. Jediné, co nemůžu hudebníkům vyčítat, je dokonalé zvládnutí nástrojů a zvuková kvalita nahrávky.

Na albu se mi ani po opakovaném poslechu nedaří najít výrazný nápad nebo motiv, který by mě lákal k více poslechům. Zkrátka něco, čím by se skupina odlišovala od ostatní šedi. Při druhém poslechu jsem nabyl nepříjemného dojmu, že poslouchám novou desku Pink Floyd.

Chvíli jsem zvažoval, že si „Porcupáče“ pustím k práci nebo v autě jako kulisu, ale nakonec jsem to vzdal.

Steven Wilson je pracovitý a zdatný hudebník. Navíc má jasnou představu, jak by měly jeho nahrávky znít. Recenzované album má lepší zvuk a lepší mix, než alba skupin podobného zaměření.

To jsou patrně důvody, proč si Stevena Wilsona vybírají skupiny „starých máz“ pro práci na remasterech jejich klasických desek.

Album „In Absentia“ je průměrná deska a tomu odpovídá průměrné hodnocení.

Stevene a Richarde, dám vám šanci někdy příště, ale prozatím nevím kdy. Nepřesvědčili jste!

Vdeck škála 50/100, zaokrouhluji na PíGíBí tři hvězdy.
reagovat

alienshore @ 16.01.2015 18:39:34
oceňujem kritický pohľad na albumy ak je napísaný zaujímavou formou, občas sa tu čosi také objaví a recenzentov nevtieravý sarkazmus mi je aj celkom blízky :-) ..., tento album v zbierke nevlastním, páčia sa mi hlavne prvé dva songy, mám zatiaľ len album Fear Of A Blank Planet a ten považujem za špičku v ich diskografii

Mayak @ 16.01.2015 19:15:00
... "In Absentia" je z môjho subjektívneho uhlu cítenia verejnosťou hodne preceňovaný album.
V podstate celkom súhlasím so Snake-ho príspevkom.
Signify, Up The Downstair, Voyage 34,ale najmä The Sky Moves Sideways je celkom iná Hudba ... na druhej strane ešte viac (pre mnohých) evokuje staršiu tvorbu PF.
..a názory sa menia a zrejú ...aj Jarda Merhaut nedávno celkom vychválil nový Opeth, a už aj tu avízoval, že celkom ho zaujal napr. nový Pallas ...

Snake @ 16.01.2015 19:54:22
Nějak podobně se o Porcupine Tree vyjadřoval i Jarda Merhaut, tedy jestli si dobře pamatuji. Skoro to vypadá, že "starší" generace, odkojená hudbou sedmdesátých let musí v "Dikobrazím ostnu" nutně vidět noshledy a plagiátory. Ovšem recenze Petra Gratiase tu moji teorii bourá, jak domeček z karet :) My, o pár let mladší to asi vidíme trochu jinak. Je velmi těžké v dnešní době přijít s něčím originálním a já jsem rád, že i prostřednictvím téhle kapely dostal jsem se až ke kořenům progresivního rocku.

Během své éry urazili Porcupine Tree pořádný flák cesty. Od psychedelie křtěné elektronikou, přes progresivní rock až po progmetal. Tahle deska patří k těm nejtvrdším a asociace k Pink Floyd bych tam asi nehledal, ale s hodnocením za tři nemám nejmenší problém. Já bych minimálně jednu přihodil, ale to bych si musel album po delší době znovu poslechnout a oživit...

vdecku, možná by se ti zamlouvali spíš náladotvorné desky, hojně využívající elektroniku. Zkus "Signify", "Up The Downstair", nebo "Voyage 34".

Jak člověk začíná počítat svoje rocková léta, tak se jen těžko smiřuje s tím, že už neudrží přehled o nové hudbě, kterou nám servíruje ta část hudební rockové scény, která je schopná zaujmout. Tohle je i můj případ. První roky mě tato okolnost dokonce štvala, ale pak jsem pochopil, že udržet přehled o nových skupinách, stylech a hudebních proměnách prostě v té šílené plejádě hudby není možné a tak jsem to zvolna vzdal a než tápat, zaměřil jsem se většinově na moje šedesátá a sedmdesátá léta.
Přesto se ale stalo, že po doporučení britské skupiny Porcupine Tree od mého bývalého kolegy z Rádia Hey 96,B FM – Martina Kudličky a mého syna Romana, jsem zůstal téměř zmrazen v tom pozitivním slova smyslu ze skupiny Porcupine Tree, která mě doslova nadchla a album In Absentia se tak stalo součástí mé sbírky. Otevřelo mi dveře do světa vzrušujícího hudebního dobrodružství a o svoje pocity se teď s vámi rozdělím….

BLACKEST EYES – velmi zajímavý začátek…..kytarová meditace s chvějivým elektronicky preparovaným signálem, pak už ovšem přichází důrazná směs bubenických breaků a poctivě vystavěná rocková struktura riffů. Hned nato ovšem naváže zvonění akustických kytar a dobře odpíchnuté rytmiky. Moho zaznamenat hned několik postřehů, kterým se neubráním. Trochu zde cítím moderní odkaz Pink Floyd, ale i zeppelinovské názvuky sejmuté rytmiky a kytarové práce, pak se ale hudba vrhne úplně jiným téměř písničkovým směrem v melancholické podobě. Tady se vrství hned několik hudebních témat dohromady. Zcela evidentně mě čeká barvitý výlet do světa fantazie, rocku, experimentálních postupů a neustálých proměn. Hlasy jsou britsky naříkavé, ale v žádném případě unylé. Cítím spoustu uvolněné energie a správně načasované invence. Very good!

TRAINS – krásně pojednaná akustická kytara v úvodu a posmutnělý hlas nad kterým se line elektronická zvuková clona. Možná ve stylu britských kytarových skupin devadesátých let? Myslím,že tohle platit dlouho nebude. Dlouhý tón synthesizeru Richarda Barbirriho nás odvádí do světa derivátu art rocku nové doby. Ten odér Pink Floyd cítím, ale je zde totálně odlišná rytmika a větší švih. Nálady a vokální stavba jsou opravdu famózní. Teď se dokonce nezdráhají použít i takový nástroj, který bych zde neočekával: banjo! Rytmika je precizní, i když nijak nekomplikovaná. Náladotvorné kouzlení elektrické kytary s percussion je zajímavé. Máme tu zase akustickou kytaru a zpozadí astrální tón a opět plnotučné rockové téma. Gavin Harrison na bicí nástroje je velmi kreativní bubeník. Žádný jazzrockový ďábel, ale technicky přesný a důrazný….

LIPS OF ASHES – tak tohle mě dostává už od prvních tónů. Nádherné akustické kytary. Ten sférický sound! Roy Harper by žasnul…. Hledám vhodná slova pro vyjádření. Tady všechna selhávají, je tady cítit jakoby pocit odloučenosti, osamělosti a hledání sebe sama v astrálním nekonečnu. Konejšivé, hladivé, snové…. A do toho krásné hlasy, čisté, mámivé a podmanivé. Elektronika vstupuje velmi decentním přesto účinným způsobem mezi akustcikou podobu a rovněž i uzpůsobené kvílení elektrické kytary, které se s dlouhými basy dostává do prostoru nám nastolí nádhernou atmosféru jakesi vnitřní neidentifikovatelné estetické krásy a uvolnění. Velmi silný emocionální zážitek.

THE SOUND OF MUZAK – tak tohle už je trochu sound nového tisíciletí. Rytmika má zcela odlišný princip pojetí. Zdůrazňuje se tady třetí doba v zrychleném paradiddlu a je osobitě natočen jejich zvuk. Ve vokální stavbě cítím inspiraci šedesátými léty, ale v trochu jiném způsobu zpracování. Zvonění kytar mírně poodsuné do pozadí výtečně vystavěné kytarové sólo Stevena Wilsona. Má dravost a ostré hrany, ale nepřebíjí atmosféru, do které vstoupily i lehce varhany a všudypřítomné akustické kytary zde přinášejí stále onen svěží závan zvuku. Polyfonní synthesizer nahradil mellotron a tak nám předvádí svoje uměřené hudební barevnost.

GRAVITY EYELIDS – polyfonní synthesizer zůstává ve hře a simuluje vzdálený vokál ve vesmírné nekonečnosti. Zvláštně zvukově preparované kytarové předivo. Celkový dojem zní jako návštěva nějaké industriální krajiny s podivnými továrnami budoucnosti. Hlas zpěváka je čistý a melancholicky zabarvený. Dlouhé harmonické tóny synthesizeru jsou ledově pochmurné a k tomu pracuje velmi stručná rytmika – baskytara nefunkuje, ale hraje zvláštní tónové výměny a bicí úderné základní principy. Harmonie se rozrůstá do prostorového vnímání…. Pak se ale ozvou zvláštní elektronické zvuky bloudivých tónů a jako elektrické výboje přicházejí drsné rockové riffy poučené Led Zeppelin, do kterých vstupují mírně crimsonovské elektronické postupy. Všechno je ovšem pod kontrolou a neuchyluje se k nějakému samoúčelnému exhibování. Ten sound je velmi působivý. Má v sobě dravost a neústupnost a vytváří iluzi proplouvání na neviditelném korábu fantaskní krajinou hlubokých propastí zahalených do oparu kobaltové modře. V sedmdesátých letech ještě nebyla technika na takové úrovni jako nyní, ale nápady ano. Tady se to ovšem dovedlo na novou komplexní úroveň.

WEDDING NAILS – nekompromisní rockový nástup. Wilsonova elektrická kytara hraje v divokém tempu a sází dravé tóny a v divokých proměnách servíruje ďábelský riff, který nás nenechá na pochybách, že Porcupine Tree vedle svého experimentování s náladami a zvuky dokáží nabídnout i pořádnou porci syrového rocku balancujícího mmezi hard rockem a nějakou odnoží metalu. Znovu zdůrazňuji. Úplně odlišná rytmická struktura, ale ten energetický potenciál je v téhle instrumentální skladbě opravdu úctyhodný – tedy alespoň pro člověka jako jsem já, který se v nové hudbě nějak neorientuje. Jsou tady ovšem najednou i tajemné tóny nekonečného prostoru, které asociují u každého posluchače asi něco jiného. „Svatební nehty“ – je ovšem hodně bizarní název skladby.

PRODIGAL – Wilsonův hlas opět upamatovává na staré dobré Pink Floyd na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a sborový zpěv tuhle mou teorie zdařile podporuje, stejně jako klouzavé kytarové tóny. Bicí jsou nahrány velmi důrazně, velmi ústrojně se propojují se zvonivými akustickými kytarami a podílem elektrických kytar. Dobré a účinné kombinace. Do hudebního terénu vstupuje harmonické vrstvy, které se vzájemně doplňují a nevytěsňují. Je ovšem pravda…. Že tento princip hry na bicí nástroje už mi připadá přece jenom místy stejný, je ovšem prokreslován řadou breaků a tak se rytmický složka neutápí na nějakých ustálených principech. Kompoziční stavba skladba je pevná a nosná jako u pořádné budovy….

.3 – elektronické vlny se přelévají z kanálu do kanálu a do nich se vkliňuje úporné basové téma, které čeří hladinu vlnění zvuku. Důraz na třetí dobu na bicích už vnímám jako symptomatickou záležitost. (V osmdesátých letech byl důraz na druhou dobu a navíc byl elektronicky upravován). Asi bych zvolil jiné rytmické postupy, ale já mám přece to starobylé uvažování. Tohle se ovšem pohybuje v téměř ambientní poloze. Ale už tady máme krásné zvonivé akustické kytary a elektrickou kytaru preparovanou přes elektronické vibráto. Vokální stavba se v Pink Floyd opravdu shlédla, ale nevadí mě to. Elektrciké smyčce se přelévají a jsou důrazně protínání rockovým náletem elektronických zvuků a tetelivých tónů s dunivými basovými kreacemi. Robert Fripp a Brian Eno by zde nalezli podobné asociace, ale v uměřenější podobě….

THE CREATOR HAS A MASTERTAPE – zase trochu jiný pohled na hudební sféru. Elektronicky preparovaná elektrická kytara moduluje strašidelné destruktivní zvuky a hlas přes filtr jsou hodně emoční. Do toho pracuje jako o život rytmika. Bicí nástroje jedou vpřed jakom,o život a baskytara se v neurotických obrazech jako had plíží pod jejich základy. Syrový elektrický tón vás na chvíli oslepí svými zvuky a pak se do téhle zběsilé jízdy vkrádají další zneklidňující aspekty varovných signálů elektrické destrukce. Spousta energie a muzikantsky vybičovaného napětí v tom nejpozitivnějším slova smyslu až se konečně ztrácí tahle neuvěřitelně pojednaná skladba v astrální nekonečnu černé díry vesmíru…

HEARTATTACK IN A LAYBY – můžeme hovořit o baladě? Snad ano. Klavírní téma je zcela nečekané. Nádherně vedený hlas se rozléhá v prostoru za podpory krásných akustických tónů kytary a dlouhých kosmických tónů bicí spíš tikají… činely a dlouhý basový tón je fitrován prostorem. Krásná skladba, která má velmi mysteriózní obsah a cítím po těle řadu vibrací. Moderní pastorále, které má jakoby dávnou tradici sborového zpěvu. Skvělý hudební podkres, který je velmi citlivě zaranžován do finální podoby s mírnou ozvěnou v závěru….. Výtečné!

STRIP THE SOUL – baskytarové intro Colina Edwina nasazuje zrychlenou výměnu tónů v opakujícím se předivu. Bicí stručně opakují svoje schéma a syrově pojednaná kytara má onen frippovský dozvuk. Nad tím krouží hlas vypravěče a vypilované syrové rockové téma. Naříkavé hlasy nad tím shlukem instrumentace znějí jakoby bezradně. Některé aspekty jakoby pocházely od Terryho Bozzia a Tonyho Levina…. Ale nevadí mi to. Pořád zde cítím řadu nových nápadů a emocí a smysl pro propojování akustických i elektrických nástrojů ve velkém a tvůrčím stylu. Wilson se nebojí použít ani wah wah pedál, ale i další krabičky, které Porcupine Tree dodávají společně se synthesizery a studiovou elektronikou ten patřičný mocný a homogenní sound, servírující elektrickou operu budoucnosti.

COLLAPSE THE LIGHT INTO EARTH – závěrečné intro na klavír působí smířlivě (téměř mccartneyovsky). Vokální téma je velmi smutné. Také se nezpívá o nějakých moc veselých věcech už podle samotného názvu…. V pozadí synthesizer dotváří ortelnou nevyhnutelnost a vzniká nám sound velebného skoro až duchovního charakteru

Z alba In Absentia jsem jednoznačně nadšen. Zosobňuje pro mě veliké množství podnětů k přemýšlení a poskytlo mi výlet do nevšedních destinací. Cítím velký autorský potenciál kapely, schopnost důstojným způsobem potlačovat svoje muzikantské ego a vzájemně se podporovat v kolektivním pojetí tak náročného hudebního útvaru. Pokud by příští progrocková hudba měla být koncipována ve stylu Porcupine Tree… myslím, že o ni potom nemusíme mít obavy. Frontman kapely Steven Wilson je opravdový hudební věrozvěst.
Na tomhle formátu se odehrává tolik hudební epizod, které podpírá virtuální strom živený životodárnou mízou. Jsem nadšen a chci se příležitostně dále prosekávat džunglí jménem Porcupine Tree a zjistit, jestli právě tohle album je jejich vlajková loď. Alespoň já si to v téhle chvíli myslím.
Plný počet hvězdiček!





reagovat

PaloM @ 27.01.2012 09:59:45
No, to je pre mňa najväčšie prekvapenie na Progboarde, že ty počúvaš Porcupine Tree. In Absentia považujem za najkvalitnejší album tejto skupiny.
Keby si túto recenziu sem nahodil medzi prvými tvojimi príspevkami, určite by tvoje názory viacerí (ja tiež) omnoho ľahšie tolerovali :-)
Úvod a záver tvojej recenzie mi úplne sedí, podrobný popis si nechám na čítanie až mimo roboty.

Petr Gratias @ 27.01.2012 11:49:30
Ahoj PaloM...
jsem potěšen, že jsem Tě v tom dobrém slova smyslu "zaskočil".
Myslím to upřímně: Porcupine Tree a In Absentia mě opravdu dostali hned napoprvní od první skladby.
V podstatě ale kapelu v širším formátu neznám.
Pokud máš celou jejich produkci doma na CD, trak budeš jistě tak laskav a určíš mi jejich diskografii
priority a navedeš mě k nim zblízka. Prokousat se 11 alby nebude v téhle hektické době plné povinností, úvazků, úkolů úplně jednoduché a snad ani možné.... ale můj zájem trvá!
Také jsem se dozvěděl, že vystoupili před nějakým rokem v Ostravě na festivalu Colours Of Ostrava. Tohle vědět!!!
K nám do Brna do Kajot Areny nezavítali, no třeba to ještě napraví.
Ozvu se Ti!
Jsem rád, že jsem Tě mohl překvapit!

Jarda P @ 27.01.2012 14:23:53
Tak k objevování je právě skvělý tebou odsuzovaný internet, abys nekupoval zajíce v pytli. Já jsem taky v počátku analyzování Porcupine Tree, tak jsem zvědav, co Palo doporučí.

PaloM @ 28.01.2012 17:54:15
Tak to som si zavaril, odporúčať niečo takej autorite ako je P.Gratias. Moje vedomosti a skúsenosti oproti Petrovi sú nemerateľné na hudobnom poli.
Môžem s pokorou odporučiť na začiatok tieto tri kusy a eliminovať riziko ako napísal Jarda P: najskôr odskúšať, potom kupovať:

1995 The Sky Moves Sideways >> odkaz
1996 Signify >> odkaz
2000 Lightbulb Sun >> odkaz

Deadmonkey @ 28.01.2012 19:03:00
Já bych určitě doporučil spíš Fear of the Blank Planet a především jeho živou verzi - DVD Anesthetize. Jeden z nejlepších koncertních záznamů co jsem viděl.

Miloš H @ 28.01.2012 21:21:23
Ahoj Petr Gratias,
veľmi rád čítam tvoje recenzie,sú skutočne naj..., asi tak na 75% počúvam takú istú muziku ako ty. Na Porcupine Three som narazil v roku 2008 po upozornení kamaráta,navštívil som koncert vo Viedni a objavili sa zimomriavky a odvtedy vlastním už všetky albumy.
Jednoznačne ti odporúčam DVD prípadne Blue ray "Anesthetize",ďalej "Fear of a Blank Planet","Signify","Deadwing".
Stevena Wilsona zaraďujem medzi najlepších tvorcov rockovej hudby vedľa Roberta Frippa,Iana Andersona,Jona Andersona, atď...
Pozri aj jeho tvorbu s Timom Bownesom pod hlavičkou No-Man,poprockový Blackfield,ambientný Bass Communion, prípadne sólové albumy určite nebudeš sklamaný.
Som šokovaný ako to všetko stíha,dokonca aj mixuje do DVD Audio /5.1/popri svojich a spoluhráčov /Gavin Harrison/ albumy King Crimson, Jethro Tull-Aqualung ...,neuveriteľne plodný autor.

PaloM @ 28.01.2012 21:44:22
...ono tie tipy dopadnú presne ako som predpokladal a čomu som sa chcel vyhnúť. Najradšej by som bol poradil celú štúdiovú diskografiu. Rôzni fanúšikovia odporučia rôzne albumy a nakoniec suma sumárum sa tu ocitnú názvy všetkých :-)
Na margo Wilsona - je to určite výborný muzikant, no nepreceňoval by som.
Remixy stereo audio CD do DD5.1 či DTS je naozaj svelé a nemalo by pritom ostať. Je nevyhnutné tieto idey implantovať do vylepšenia výtvarných skvostov. Len si predstavte tú nádheru: zoskenovaná Mona Lisa, digitálne vyhladené praskliny v povrchu a potom rekonštrukcia pôvodných farieb. Už sa neviem dočkať, až uvidím výsledok naživo. Pána-beka, to bude niečo, čo tu ešte nebolo !

Petr Gratias @ 29.01.2012 09:27:22
Zdravím vás, všechny, pánové!
Děkuji Vám všem za podnětné reakce a za tipy, které uvádíte.
Díky za Váš zájem mě uvést do pro mně méně známého hudebního světa jménem "Dikobrazí osten".
Postupně se tím prokoušu.
Díky i Tobě Palo, jak budu mít čas, tak se Ti ozvu!
Zdravím!

Miloš H @ 29.01.2012 09:38:25
Ahoj,
reakcia nedala na seba dlho čakať... PaloM skutočne celá tvorba Porcupine je vhodná na počúvanie a Petrove recenzie su tak skvelé,že by bolo škoda,keby sa zameral len na 3 CD,dopraj nám trošku viac../ha-ha/
K priestorovému zvuku-ako gymnazista som hltal článok Jirka Černého v Melodií
"Pink Floyd v bránach kvadrofonního svítaní",v Gramorevue videl Litovelský gramofón NZQ,ktorý dokázal prehať štvorkanál, v Opuse LP Chačaturiana Šabľový tanec,v hifi klube kotučák Sony so štyrmi budíkami...a po 35 rokoch si môžem vypočuť zmieňovaný "Wish You Were Here"...je to proste pohyb v iných sférach.
Ja viem softwéru v priestorovom počúvaní je žalostne málo a na 80% veľmi zlé mixovanie ale konkrétne Steve Wilson trafil na moje nervové vlákna
a 40 ročná remixovaná edícia King Crimson je neskutočne nádherná.
Pri jej počúvaní sa mi konečne vrátili prostriedky investované do rozšírenia aparatúry.

PaloM @ 29.01.2012 10:04:38
Miloš H, ja ti verím, že máš iný zážitok. Keď sa ti to páči, je to v poriadku. Len som chcel naznačiť, že nie som priateľom mnohokanálového audio. Je to hlavne komerčný ťah, ktorý porušuje pôvodný zámer umelca a z môjho pohľadu znehodnocuje umeleckú hodnotu diela. Veľký význam to však má pri koncertných filmoch a najlepší, čo som doteraz počul a videl, je Led Zeppelin - Songs Remains The Same s DD5.1

Jarda P @ 31.01.2012 14:36:51
Po prvních dvou zkušebních posleších se žádné nadšení nedostavilo. To artrock takových Flower Kings, Kaipy či Spock´s Beard mě oslovil nesrovnatelně víc.

Deadmonkey @ 31.01.2012 18:37:53
Proto, že jsou tvé doors of perception azvřené, chceš slyšet jenom Genesis v novějším provedení .)

Tak tohle je hudba dle mého gusta. Díky In Absentia jsem se vlastně k Porcupine Tree dostal. A okamžitě jim propadl. Málokdy se stane, že mě nějaké album okamžitě chytne za srdce, a už mnohem méně častěji, když se mi na první poslech líbí všechny skladby. Desku hraji často a doposud se mi neoposlouchala. Steven Wilson je prostě hudební génius. Tvrdší kousky jsou tu střídány s typickými, porcupinovsky melancholickými melodiemi, agresivní rify se lámou do smutných až tesknivých hudebních ploch. Album doporučuji všem, kteří PT neznají a ptají se, od které desky začít. In Absentia je pak jasnou odpovědí.
reagovat

Pocit a duše, nadhled a nápad, čistota a klid, relax. Právě těmito slovy začínám o nové desce, hudebně mi doposud neznámých Porcupine Tree... sepsáno dne 24|03|2003 ...více již zde .:. marastjakcyp.com/new/?c=2&id=248/
reagovat

Po neuvěřitelných 15 letech od svého vzniku vydávají Porcupine Tree konečně album u velké firmy. Ke kontraktu s labelem Lava koncernu WEA jim do značné míry pomohlo společné turné s Dream Theater (to ostatně umožnilo i českým posluchačům tuto kapelu zaregistrovat), kteří prakticky jako jediní z tzv. progresivně rockové scény točí desky u někoho z mocné pětky. Zakládající člen a hlavní tvůrce repertoáru britských Porcupine Tree Steven Wilson nic neuspěchal, k nahrávání připraveného materiálu došlo až na jaře roku 2002. Vše se odehrálo na druhé straně Atlantiku, kde má tento druh hudby přece jen výrazně větší posluchačské zázemí a respekt. "In Absentia" se také dočkala svého vydání během loňského podzimu nejprve v USA a na evropský trh se dostala až v úvodu roku 2003. V americkém časopise Rolling Stone ji jeden z kritiků orientující se na tuto hudební oblast neváhal zařadit mezi nejlepší tři desky roku 2002, čímž ještě umocnil mé očekávání. Prohlášení Stevena Wilsona, že jde o jejich nejlepší album, jsem bral přece jen s rezervou (který z hudebníků to o svém posledním díle neříká?), přímý poslech mi ale velí jeho slova potvrdit. Zatímco stopy po kosmických výletech ve stylu krautrocku, patrné na prvních nahrávkách z 90. let jsou definitivně zaváty, láska k Pink Floyd a především "Wish You We´re Here" se tvorbou Porcupine Tree stále proplétá jako nekonečná nit. Wilson ji ovšem pojímá po svém, tiskne jí punc originality a ono příjemné deja-vu zažíváte především při skvěle sezpívaných vícehlasých vokálech (asi nejvíc v "Prodigal"). Oproti předchozím deskám je In Absentia ostřejší, přibylo elektrizujících riffů a běhů kytar (až metalově zní "The Creator Was A Mastertape" nebo singlová "Strip The Soul"), svou nejsilnější stránku však kapela neopouští. Přestože až na tři delší věci se délka skladeb pohybuje kolem pěti minut, prakticky v každé z nich dokáže Wilson & spol. upříst ze zvonících akustických kytar a podkreslujících kláves velmi působivou náladu. Ne, nic nového pod sluncem se nekoná, jenom se to moc hezky poslouchá a pokud jsou pro vaši partnerku Dream Theater moc tvrdí, zkuste "In Absentia" Porcupine Tree. Evropská verze navíc obsahuje bonus CD se dvěma dalšími skladbami a editovanou verzi "Strip The Soul"
reagovat

Judith @ 13.10.2022 16:03:54
Tohle dost vysvětluje - In Absentia je taková Americká krása, perfektně naleštěné a totálně červivé jablíčko... Moc dobré.

Judith @ 14.10.2022 13:16:09
Ještě jeden podotek k návrhu "pokud jsou pro vaši partnerku Dream Theater moc tvrdí, zkuste In Absentia, moc hezky se to poslouchá" - jo, dejte svojí holce poslechnout desku, kde jí bude hned v první skladbě cizí chlápek šeptat do ucha "líbí se mi, když brečíš"... Možná se jí to nakonec bude opravdu líbit, celé album je ostatně o tom, co všechno se různým lidem líbí a co mají rádi, ale úplně jako dobrý nápad mi to nepřipadá. Nepohoršuju se nad PT, spíš si říkám, jak dobře je vlastně tehdy (co tak čtu tady) lidi poslouchali? Ale možná je to věc nevyjádřitelnosti dojmů, sama váhám, jestli mám koule psát o tom, co se mi všechno při téhle desce honí hlavou.

V dnešnej záplave albumov sa občas nájde nejaký, ktorý vyčnieva. No toto je však dielo, ktoré nevyčnieva, ale sa týči nad ostatnými. Pre mňa je to jednoznačný víťaz kategórie album roku 2003 (aj keď vyšiel v roku 2002, ja som sa k nemu dostal až v roku 2003). Kapela si vás získa hneď nádhernou prvou skladbou vťahuje vás stále viac a viac a nepustí vás do samého konca. Každým posluchom poznávate stále nové a nové krásy tohoto diela. Musím súhlasiť s názorom, že je to pre každého fandu progrocku absolútma nutnosť, alebo ako hovoria Nemci - muss. Pre toho, kto tento klenot nepozná, mám jedinú radu - kúpiť!
reagovat

A. @ 25.09.2008 12:56:25
uplne sa stotoznujem s nazorom.

in absentia je to najlepsie co mohlo od pt vzniknut ♥

su jednoducho uzasni.

Ano, musím se všemi jen souhlasit. Slyšel jsem toto album sice jen 5 - 6 krát, ale hlavně úvodní Blackest Eyes a poslední, křehoučká Collapse The Light Into Earth mi nejvíc bzučí v mozku. Melodie a vyhrávky jsou prostě BEST. Možná jste neslyšeli bonusové CD, jsou tam celkem 3 skladby, hlavně Chloroform je super. Tahle deska nemá chybu...
reagovat

Bez debat vrchol tvorby těchto Anglánů.Brilantní kus ve sbírce každého stoupence možná trochu depresivního progrocku.Musí být neuvěřitelný zážitek sledovat tento band naživo, jak přehrává tento studiový materiál v nádechu potemnělé haly. Možná , že slabší jedinci při poslechu dostanou duševní trauma. Deska je doslova nasáklá hyperemocema.......tohle nelze vyprávět, to se musí prožít.
reagovat

je dost zaujimave, ze som sa k tomuto albumu dostal az vlastne akymsi navratom cez dielko "damnation" od opethu, ale snad o to viac som sa donho pustil, avsak svoj boj som prehral, pretoze tento nosic ma absolutne knokautoval a uvrhol do nebezpenej zavislosti
reagovat

20 hvězdiček z 10!!! naprosto geniální album..... NAPROSTÁ NUTNOST! Neskutečné bicí, skvělá kytara, geniální vokály a sbory, klávesy, basa... Vím, zní to až nekriticky, ale fakt je to nadupané album, do kterého vnikáte neustále hlouběji a hlouběji a hlouběji... "The sound of muzak", "collapse..." - prostě tutovky!
reagovat

Zatím posledním Wilsonovým příspěvkem, In Absentia je trochu přímočařejší, tvrdší záležitost oproti předchozí tvorbě. Tentokrát se nám Steve snaží přiblížit co se odehrává v hlavě všech těch masových vrahů, násilníků a jiné spodiny společnosti.

Úvodní Blackest Eyes je klasický rockový song, který slouží jako seznámení posluchače se směrem, kterým se bude PT udávat. Trains je oproti tomu poklidná, melancholická skladba, která je velmi radio friendly. V Lips Of Ashes se deprese dvojnásobí, hudebně se vrací do dob inspirovaných kapelou Pink Floyd. Sound Of Muzak pojetím navazuje na Trains, obsahuje mimo jiné pěkné sólo. Gravity Eyelids je jedním z vrcholů alba, sám Richard tento song označuje jako to, o čem Porcupine Tree je. Zpočátku pomalá syntetizátorová salva a sladký Wilsonův hlas, posléze změna nálady a nástup tvrdých riffů. Wedding Nails udělá člověku radost ve chvílích, kdy potřebuje něčím vzteky třísknou o stěnu; od začátku se tu nešetří energií a jde se rovnou na věc. Zhruba v polovině nastupuje intermezzo a poté se najede na staré koleje. Prodigal je návratem k věcem dřívějším, circa Stupid Dream. Epické .3 je dalším highlightem In Absentia, nic víc netřeba říkat. The Creator Has A Mastertape je temnou a zvláštní zvrhlostí, dobře zapadající do celkového konceptu alba, jedná se u mě však o snad nejméně poslouchanou skladbou. O Heatattack In A Layby platí to samé co o Prodigal, čili o připomínku na časy minulé. Strip The Soul je spolu s Blackest Eyes reprezentativní skladbou In Absentia. Text "This Machine, is there to please, strip the soul, kill them all" spolu s agresivní a chvílemi 'opatrnou' hudbou dávájí jasně najevo, o co tu kráčí. Existuje také videoklip, který si můžete stáhnout na oficiálních stránkách Porcupine Tree - >> odkaz který rozhodně stojí za to. Konečnou je tu Collapse The Light Into Earth, ve které hraje symfonický orchestr; hudba se zde stupňuje výš a výš, dokud nedosáhne vrcholu a poté zhroutí.
Celkově nelze In Absentia nedoporučit, hlavně těm, kteří nejsou s tvorbou Stevena Wilsona dosud seznámeni.
reagovat