Reakce na recenzi:

Judith - @ 15.10.2022

Kdyby se to dalo říct, nebylo by potřeba to hrát. Porcupine Tree tvoří pravé umění: vyjadřují svými prostředky něco, co lze sdělit právě jen takto. Proto je složité a ošemetné vypichovat motivy, témata, postupy, nálady - důležité je všechno. Album jsem si vybrala pro své pozdní obeznamování s touto kapelou jako druhé v pořadí (po letošní novince; znám taky pár koncertních vystoupení). Zajímalo mě, jestli ho budu vnímat jako kus hudební historie, nebo mě skutečně osloví. Bé je správně. Jedním slovem je geniální, dvěma slovy geniální a ďábelské.

Pamatuju si přesně to letní ráno, kdy jsem si na YouTube pustila Blackest Eyes a ovanul mě pocit čerstvého vzduchu, rozletu, svobody. Pak jsem se podívala blíž a uviděla, co všechno se tam hemží za havěť. Přelila mě lehká vlna znechucení a vzápětí druhá, když jsem si uvědomila, že se mi skladba přesto stále líbí. Abychom si rozuměli: vím, že Steven Wilson není žádný zvrhlík. Ale stejně si říkám, že aby se ponořil do duše lidí, kteří vlastně žádnou duši nemají, musel se napojit na okruhy, kterým běžně nedáváme průchod, a totéž žádá po posluchači. Za jeden z leitmotivů jak díla samotného, tak svého poslechu bych tedy mohla označit překonávání odporu.

Bludičkou, která mě lákala stále hlouběji, byly nejen krásné melodie, ale taky dokonalý zvuk. Je to svým způsobem opravdu lehká, vzdušná muzika, dokonce i akustická kytara, kterou jinak velmi nevyhledávám, zní jiskřivě a jasně. Z dnešního pohledu moc nechápu zdůrazňování metalového rázu nahrávky - ano, je příjemné, když chlapci čas od času zapojí kytaru do zásuvky a trochu to ohulí, ale stylově mi na mysl naskakuje spíš britpop, speciálně Blur; samozřejmě jen do chvíle, než se důkladně zaposloucháte do precizní rytmiky, ale jistá frackovitost a nedbalá kymácivost v tom je - v tom, jak se zvuk pohybuje prostorem, jak se kymácí lampa nad stolem, jak se o sebe třou klasy v kukuřičném poli, když je tma... Téměř hororově zní Lips of Ashes: skleněné kosy zavěšené v podkroví, každá svůj rytmus a všechny ostré jako břitva.

Druhou výraznou polohou alba je malátnost, ospalost, hrana vědomí, kdy už už ztrácíte kontrolu a pojem o světě. Gravity Eyelids jsou v tomto majstrštyk, stejně jako Heartattack in a Layby - tu bych si opravdu nepouštěla v noci za volantem. A pak ty otázky: co by se vlastně stalo, pustit ten volant, vzdát se kontroly? Závěrečná Collapse the Light into Earth dává odpověď - představuju si velmi zpomalené záběry nárazu a hroucení hmoty do sebe. Popruhy a provazy v The Creator Has a Mastertape jako omluva za absenci vnitřní kontroly: dělám to všechno pro vás! Dokonalá rodinka a chlapec, co byl vždycky tak tichý a pokaždé slušně pozdravil.

Baví mě uvažovat o instrumentální Wedding Nails jako o konfrontaci estetiky svatebních salonů (zkuste si spojení zadat do vyhledávače, uvidíte tu růžovobílou záplavu nápadů pro nevěsty) a reality pointy svatebního dne, kdy se nehty zarývají do kůže. Baví mě navíjet a zase uvolňovat cívku napětí, která nahrávkou probíhá, ohledávat meze živé tkáně. Vnitřní dynamikou hudby zprostředkovali Porcupine Tree přesně to, o čem hrají, a jako každé opravdu dobré umění přežijí i analýzu: vždycky se to člověku vysmekne z rukou, vždycky je tam něco dalšího. Líbí se mi to? Vlastně pořád nevím, ale chci ještě.