Reakce na recenzi:

TomKas - @ 17.09.2007

On The Sunday Of Life není vlastně řadovou deskou. Jsou to fragmenty toho, co se dochovalo z dob, kdy skupina Porcupine Tree existovala pouze v hlavě geniálního človíčka jménem Steven Wilson a jeho přítele Malcolma Stocksa. Právě Steven se důmyslným způsobem zasadil o to, že tato formace v pozdějších letech nabyla hmotné podoby a stala se uznávanou ikonou v progresivním hudebním světě.
Vraťme se ale zpět, do období někdy kolem let 1989 až 91. Tehdy si totiž onen Steven Wilson pořizoval na magnetofonové pásky s dosti omezenými technickými možnostmi své hudební výtvory, vize a myšlenky. Mnoho z toho, co vytvořil se do dnešních dnů bohužel nebo možná bohudík (jak sám přiznává) nedochovalo, jelikož starší nahrávky nemilosrdně přehrával novými. Materiál, který tehdy natočil a který máme možnost slyšet i na tomto albu vznikl pro Wilsonovo osobní potěšení, nikoli za účelem cokoliv z alba vydat u nějakého labelu. Proto je možná toto LP osobitější (nebo osobnější?) než kterékoliv následující.

Instrumentální úvod desky navozuje zádumčivou atmosféru. Řekl bych skoro, že se jedná o úryvek nějaké filmové hudby. Music For The Head je dobře zvolený kousek pro začátek alba.
Z jeho pohodové nálady Vás však vyrve dávka skutečné psychedelie nazvané Jupiter Island. Tady byste jen velmi těžko nalezli alespoň náznak jakékoliv podobnosti s pozdější tvorbou Porcupine Tree. Nekompromisní sequencer buší do syntetických škopků, elektronicky poupravený hlas pozpěvuje do rytmu. Ať dělám co můžu, tohle prostě není můj šálek kávy. Nástroje, hlas a všechny ty prapodivné zvuky odeznívají, a člověk si skoro připadá, jako by se propadal do nějakého transu.
Third Eye Surfer je zajímavou instrumentální vsuvkou. Tady už poznávám Porcupine Tree. Klávesové rejstříky, kytary. Vše zní povědomě.
Titulní skladba se pozvolna rozjíždí a její začátek je tak trochu podobný jako úvodní Music For The Head. Po krátké bubenické vsuvce je tu The Nostalgia Factory. Velice zajímavá skladba. Výborný začátek, ale pak se z toho všeho vyklube až moc čitelná rytmická písnička, s podivně nakřáplým zvukem bubnů a ještě podivnějším hlasem. Že by zpívalo duo Chip a Dail? Steven Wilson zřejmě požil notnou dávku hélia. Je to zvláštní, ale přes všechny ty divné vychytávky mě skladba nevadí a místy mě i baví.
Space Transmission není písní ale syntezátorem podbarvený monolog jakoby vytržený z nějakého sci-fi konceptu. Slyšet tenhle hlas uprostřed noci, tak se snad i bojím.
V podobném duchu se nese kratičká Message From A Self Destructing Turnip. Je však skvělou předehrou k celkovému vrcholu On The Sunday Of Life. Radioactive Toy je opravdovým šlágrem, který nesmí chybět na žádném koncertě skupiny. Inspirací k ní byl Stevenovi katastrofický sci-fi film o ničivém nukleárním výbuchu nazvaný „Threads“ V porovnání s předchozími tracky je to vyspělá skladba se všemi atributy Porcupine Tree a hlavně skvělou kytarou. Vždyť také pro potřeby tohoto titulu byla Radioaktivní hračka nově nahrána. Je to velice pochmurná záležitost, docela si k ní dovedu představit i hororově pojatý videoklip v prostředí Černobylu.
Balada Nine Cats uzavírá první polovinu alba. Je to jedna z prvních písní, kterou Steven Wilson napsal společně s Alanem Duffym v roce 1982, v době, kdy oba coby teenageři působili ve skupině Karma.
Desátá skladba Hymn je mixem různých zvuků a hlasů. Tvoří předehru pro další velice zajímavý track nazvaný Footprints. Při jejím poslechu se nemůžu zbavit dojmu, že se tu Wilson inspiroval Rickem Ocaskem (The Cars). Klidná pasáž vybrnkávaná na kytaru se prolíná s mluveným slovem, aby se přehoupla do důrazné, dynamické části, kde si chce člověk společně se Stevenem Wilsonem pořádně zařvat. Tohle je jeden z mých favoritů alba.
Linton Samuel Dawson je další psycho úlet, kterému, přiznám se, jsem dosud nepřišel na chuť.
And The Swallows Dance Above The Sun je údajně osobním favoritem Wilsona na téhle placce. Bicí automat mlátí do chytlavého rytmu, naléhavý hlas chrlí jednu větu za druhou. Je to zajímavé, ale tahle píseň u mě funguje. Má zvláštní chemii, kterou nedokážu na papír vyjádřit. Opět song, který považuji za opravdu povedený. Mimochodem, pro zvídavé bude jistě zajímavá nasamplovaná věta přilepená v závěru skladby. O jejím hlubším obsahu bych se tu ale raději nezmiňoval :-)
Queen Quotes Crowley je spíše osobitější improvizační experiment, než písní v pravém slova smyslu a vlastně ani nevím, co bych k ní napsal. Není to věc, kterou bych si musel přehrát zrovna dvakrát po sobě.
Poslední čtvrtinu alba zahajuje opět jakási předehra v podání kratičké instrumentální No Luck With Rabbits. A pak je tu krásná a současně smutná Begonia Seduction Scene. Moc pěkně se to poslouchá a je veliká škoda, že na albu nemá více prostoru.
This Long Silence je další psycho-space rytmický úlet s mírně elektronicky deformovaným hlasem. Tady jsem si uvědomil, že čím častěji si album pouštím, tím víc si na tyhle experimenty zvykám a a do jisté míry jim přivykám. Ale vážně, tohle není špatná skladba.
Poslední, deštivá It Will Rain For A Million Years je mým favoritem. Skvělá píseň. Líbí se mi atmosférou, náladou. Je to hodně emotivní záležitost, kterou z celého alba vyzdvihuji asi nejvíc.

On The Sunday Of Life je albem, které si pořídí zřejmě pouze opravdový fanoušek skupiny Porcupine Tree. Ačkoliv se v mnoha ohledech odklání od toho, čím byla hudba kapely v pozdějších letech, je to nejen zajímavý kousek do sbírky, ale hlavně neocenitelný „historický“ materiál pro studium dikobrazího ostnu.

Hodnocení v tomto případě není namístě.