Porcupine Tree - On The Sunday Of Life (1991)

CD Kscope - KSCOPE122M /2007/

Zásah dikobrazí bodlinou jsem dostal prostřednictvím alba Deadwing (2005) a jak šel čas, postupně jsem nakřečkoval téměř kompletní řadovou diskografii. Jen debutu jsem se pořád vyhejbal, recenze na něj byly dost rozporuplné a letmá ochutnávka z internetu mi přišla hořká, jako pelyněk. Zhruba před rokem jsem té desce nabídl další šanci a tentokrát to byla trefa do černého.

Tak samosebou, placka On the Sunday of Life… není tak úplně řadovým albem, ale kompilací sestavenou z demokazet Tarquin's Seaweed Farm a The Nostalgia Factory. V roce 1992 vyšla u malé firmičky Delerium Records a to v omezeném nákladu 1 000 kopií. Ovšem zájem fanoušků předčil očekávání a tak byl celý náklad v mžiku rozebraný. Následujících reedicí se jen do roku 2000 prodalo na dvacet tisíc kousků...

Je to pravěk tvorby Stevena Wilsona, je to pravěk zprvu fiktivní skupiny Porcupine Tree a člověk k tomu tak musí přistupovat. Album bych tedy zcela určitě nedoporučil jedinci, který hudbu PT slyšel z rychlíku a s jejím studiem teprve začíná a jeho obsah bych rozdělil zhruba do tří podskupin. Tak předně jsou tu skladby, které desku tzv. udělaly a ze kterých je cítit dnes už charakteristický skladatelský rukopis páně Wilsona. Největším šlágrem je bezesporu fantastická Radioactive Toy, ovšem mě se velice zamlouvá i balada Nine Cats, nebo atmosférické skladby And The Swallows Dance Above The Sun, či Begonia Seduction Scene.

Specifickou kategorii tvoří několik celkem praštěných a zábavných úletů, které mi zpestřují poslech jinak pochmurného alba. Jupiter Island je výborný a kupodivu nevadí mi ani primitivní a tvrdošíjný tlukot bicího automatu. Z podobného soudku jsou i chytlavé taneční pecky This Long Silence a Linton Samuel Dawson, s úchylně zmutovaným vokálem hlavního protagonisty.

Do třetí skupiny bych zařadil skladby s velkým podílem náladotvorných ambientních ploch. Zajímavou introdukcí je Music For The Head, líbí se mi i rozsáhlejší The Nostalgia Factory, ale skutečným vrcholem v tomto směru je závěrečná It Will Rain For a Million Years.

Původní matroš si Steven Wilson natočil úplně sám, ale pro potřeby reedice dostalo několik skladeb novej kabátek. Sólo na bicí v Third Eye Surfer tak nahrála jazzová legenda John Marshall. Zvuk je výborný, ale to už je dneska u Wilsona standart, grafika cd jakbysmet. Dal bych tři a půl, ale s ohledem na rozsáhlou diskografii Porcupine Tree to hodnocení zkrouhnu směrem dolů. Je to dobrá deska s cestou ke kořenům PT a jejího nákupu rozhodně nelituji.


reagovat

On The Sunday Of Life není vlastně řadovou deskou. Jsou to fragmenty toho, co se dochovalo z dob, kdy skupina Porcupine Tree existovala pouze v hlavě geniálního človíčka jménem Steven Wilson a jeho přítele Malcolma Stocksa. Právě Steven se důmyslným způsobem zasadil o to, že tato formace v pozdějších letech nabyla hmotné podoby a stala se uznávanou ikonou v progresivním hudebním světě.
Vraťme se ale zpět, do období někdy kolem let 1989 až 91. Tehdy si totiž onen Steven Wilson pořizoval na magnetofonové pásky s dosti omezenými technickými možnostmi své hudební výtvory, vize a myšlenky. Mnoho z toho, co vytvořil se do dnešních dnů bohužel nebo možná bohudík (jak sám přiznává) nedochovalo, jelikož starší nahrávky nemilosrdně přehrával novými. Materiál, který tehdy natočil a který máme možnost slyšet i na tomto albu vznikl pro Wilsonovo osobní potěšení, nikoli za účelem cokoliv z alba vydat u nějakého labelu. Proto je možná toto LP osobitější (nebo osobnější?) než kterékoliv následující.

Instrumentální úvod desky navozuje zádumčivou atmosféru. Řekl bych skoro, že se jedná o úryvek nějaké filmové hudby. Music For The Head je dobře zvolený kousek pro začátek alba.
Z jeho pohodové nálady Vás však vyrve dávka skutečné psychedelie nazvané Jupiter Island. Tady byste jen velmi těžko nalezli alespoň náznak jakékoliv podobnosti s pozdější tvorbou Porcupine Tree. Nekompromisní sequencer buší do syntetických škopků, elektronicky poupravený hlas pozpěvuje do rytmu. Ať dělám co můžu, tohle prostě není můj šálek kávy. Nástroje, hlas a všechny ty prapodivné zvuky odeznívají, a člověk si skoro připadá, jako by se propadal do nějakého transu.
Third Eye Surfer je zajímavou instrumentální vsuvkou. Tady už poznávám Porcupine Tree. Klávesové rejstříky, kytary. Vše zní povědomě.
Titulní skladba se pozvolna rozjíždí a její začátek je tak trochu podobný jako úvodní Music For The Head. Po krátké bubenické vsuvce je tu The Nostalgia Factory. Velice zajímavá skladba. Výborný začátek, ale pak se z toho všeho vyklube až moc čitelná rytmická písnička, s podivně nakřáplým zvukem bubnů a ještě podivnějším hlasem. Že by zpívalo duo Chip a Dail? Steven Wilson zřejmě požil notnou dávku hélia. Je to zvláštní, ale přes všechny ty divné vychytávky mě skladba nevadí a místy mě i baví.
Space Transmission není písní ale syntezátorem podbarvený monolog jakoby vytržený z nějakého sci-fi konceptu. Slyšet tenhle hlas uprostřed noci, tak se snad i bojím.
V podobném duchu se nese kratičká Message From A Self Destructing Turnip. Je však skvělou předehrou k celkovému vrcholu On The Sunday Of Life. Radioactive Toy je opravdovým šlágrem, který nesmí chybět na žádném koncertě skupiny. Inspirací k ní byl Stevenovi katastrofický sci-fi film o ničivém nukleárním výbuchu nazvaný „Threads“ V porovnání s předchozími tracky je to vyspělá skladba se všemi atributy Porcupine Tree a hlavně skvělou kytarou. Vždyť také pro potřeby tohoto titulu byla Radioaktivní hračka nově nahrána. Je to velice pochmurná záležitost, docela si k ní dovedu představit i hororově pojatý videoklip v prostředí Černobylu.
Balada Nine Cats uzavírá první polovinu alba. Je to jedna z prvních písní, kterou Steven Wilson napsal společně s Alanem Duffym v roce 1982, v době, kdy oba coby teenageři působili ve skupině Karma.
Desátá skladba Hymn je mixem různých zvuků a hlasů. Tvoří předehru pro další velice zajímavý track nazvaný Footprints. Při jejím poslechu se nemůžu zbavit dojmu, že se tu Wilson inspiroval Rickem Ocaskem (The Cars). Klidná pasáž vybrnkávaná na kytaru se prolíná s mluveným slovem, aby se přehoupla do důrazné, dynamické části, kde si chce člověk společně se Stevenem Wilsonem pořádně zařvat. Tohle je jeden z mých favoritů alba.
Linton Samuel Dawson je další psycho úlet, kterému, přiznám se, jsem dosud nepřišel na chuť.
And The Swallows Dance Above The Sun je údajně osobním favoritem Wilsona na téhle placce. Bicí automat mlátí do chytlavého rytmu, naléhavý hlas chrlí jednu větu za druhou. Je to zajímavé, ale tahle píseň u mě funguje. Má zvláštní chemii, kterou nedokážu na papír vyjádřit. Opět song, který považuji za opravdu povedený. Mimochodem, pro zvídavé bude jistě zajímavá nasamplovaná věta přilepená v závěru skladby. O jejím hlubším obsahu bych se tu ale raději nezmiňoval :-)
Queen Quotes Crowley je spíše osobitější improvizační experiment, než písní v pravém slova smyslu a vlastně ani nevím, co bych k ní napsal. Není to věc, kterou bych si musel přehrát zrovna dvakrát po sobě.
Poslední čtvrtinu alba zahajuje opět jakási předehra v podání kratičké instrumentální No Luck With Rabbits. A pak je tu krásná a současně smutná Begonia Seduction Scene. Moc pěkně se to poslouchá a je veliká škoda, že na albu nemá více prostoru.
This Long Silence je další psycho-space rytmický úlet s mírně elektronicky deformovaným hlasem. Tady jsem si uvědomil, že čím častěji si album pouštím, tím víc si na tyhle experimenty zvykám a a do jisté míry jim přivykám. Ale vážně, tohle není špatná skladba.
Poslední, deštivá It Will Rain For A Million Years je mým favoritem. Skvělá píseň. Líbí se mi atmosférou, náladou. Je to hodně emotivní záležitost, kterou z celého alba vyzdvihuji asi nejvíc.

On The Sunday Of Life je albem, které si pořídí zřejmě pouze opravdový fanoušek skupiny Porcupine Tree. Ačkoliv se v mnoha ohledech odklání od toho, čím byla hudba kapely v pozdějších letech, je to nejen zajímavý kousek do sbírky, ale hlavně neocenitelný „historický“ materiál pro studium dikobrazího ostnu.

Hodnocení v tomto případě není namístě.
reagovat

Porkupýny - Onde sundej Olaf

On The Sunday Of Life je první album Porcupine Tree, nebo spíš první album Stevena Wilsona (když na něm nikdo jiný nehraje...), nebo spíš kompilace starších nahrávek Stevena Wilsona... Hned od počátku je snad jasné, že tohle není tak úplně normální a typická nahrávka Porcupine Tree, kterou bych doporučil někomu, kdo s touto skupinou začíná. Beru toto album spíš jako raritu pro fajnšmekry z mládí Stevena Wilsona. Nebudu ale stručný, protože mi On The Sunday Of Life připadá zajímavé, i když nepatří k mým nejoblíbenějším.

Music For The Head je moc pěkná relaxačně-náladová zvuková koláž na úvod. Tohoto bych mohl poslouchat i víc. Jupiter Island je první "píseň". Nečekaná prasárna s úchylným automatickým bubeníkem, něco mezi Zappou, Barrettem, space-rockem a elektronikou... zpěv je ještě takový nejistý a je to zbytečně dlouhé. Nemusel bych mít... Third Eye Surfer je zase pěkná psychedelická zvuková koláž (ty bicí hraje taky Wilson, jo?). Titulní skladba v navozování příjemné atmosféry zdárně pokračuje. Líbilo by se mi mít celou desku v tomhle stylu, byla by taková rajsky uklidňující. Trochu mi to připomíná hudbu tria Shrieve/Horvitz/Frisell. Začátek The Nostalgia Factory je ještě podobný, ale pak je přerušen něčím, co už mi připomíná pozdější věci Porcupine Tree a je mnohem lepší než zhulenina (c) Pepa Jupiter Island. Bohužel šmoulí (zde spíš pološmoulí) zpěv mě nerajcoval ani ve věku, kdy mě Šmoulové mohli oslovovat. Ve třetí minutě moc zajímavé sólo na klávesy. O kus dál pěkná basa. Hezky to graduje a pak to ještě chvíli doznívá. Pěkné.

Space Transmission je trochu strašidelná tříminutová ztráta času, totéž následující půlminutová stopa. Pak je tu další seriozněji působící věc, Radioactive Toy. Pomalé tempo, pěkné varhany, výborná kytara (i basa)... a tak je to tady pořád, celých deset minut. Moc se mi to líbí, pro mě jednoznačně nejlepší věc na albu. Nine Cats začínající akusticky je zase úplně z jiné jamky, ale taky výborná.

Hymn je další (podle mě) naprostá zbytečnost. Footprints začíná slibně, ale ty refrény a bubny mi tam nějak nesedí. Slabší odvar Nostalgia Factory... a zbytečně dlouhé. Nicméně pořád lepší než Linton Samuel Dawson, což je další prasárna a la Šmoulové. Neříkám, že základ té písničky je špatný, ale tak, jak je zaranžovaná, je pro mě smrtící. And The Swallows Dance Above The Sun je zase pro změnu skvělá temně atmosferická jízda s ujetým textem. Queen Quotes Crowley je až moc divná "věc", než abych o ní cokoli napsal.

No Luck With Rabbits jsou nějaké klávesy puštěné pozpátku. No dobrý, to nějak vydejchám. Begonia Seduction Scene má výbornej název. Je to lehce hackettovské a má to fakt výbornou atmosféru (něco jako 1, 3 a 4), takže líbí. This Long Silence je opět taková zvláštní ujetina, ale zjišťuji, že mi (c) Lothian v tuto chvíli celkem příjemná. It Will Rain For A Million Years obsahuje hádejte jaké zvuky? Ano, uhodli jste - hřmění a déšť - ale teda nic velkýho, ačkoli po pár tisíciletích už by mi to asi začalo trochu vadit. Jinak je to opět náladovka s pěknou kytarou a hypnotickejma bicíma (automat, hehe, ale decentní), to Wilson očividně umí.

Nekonečných 75 minut hudby i "hudby" skončilo. Pocity jsou rozporuplné. Část alba je zoufalá, ale většina je buď příjemně relaxační hudba, nebo slibné porcupinetreeovské (hehe) záblesky. Obzvláště Radioactive Toy, Nostalgia Factory, Nine Cats, And The Swallows Dance Above The Sun určitě stojí za poslech. Došel jsem k názoru, že ideální pro mě bude naprogramovat si skladby 1, 3-5, 8, 9, 13, 15-18 - zhruba 50 minut toho skutečně pěkného z On The Sunday Of Life.

3/5 - body strhávám za nesourodou rozháranost (ačkoli je vzhledem ke způsobu vzniku alba pochopitelná), příliš mnoho detekt... bicích automatů, a taky abych si šetřil body pro ta skutečně ZÁSADNÍ alba Porcupine Tree.
reagovat

Někdy kolem roku 1987 se mladý muzikant jménem Steven Wilson rozhodl, že se stane profesionálním muzikantem a v mysli se mu zrodil nápad, jak se protlačit do hudebního byznysu. Vymyslel fiktivní skupinu ze 70. let s názvem Porcupine Tree a nahrál několik hodin hudby, kterou někdy v roce 1989 začal rozesílat po různých lidech, a která se také dostala do rukou jistých pánů vydávajících hudební časopis a kteří zrovna zakládali vlastní nahrávací společnost. Jejich prvním vydáním byla kompilace skladeb nejlepších undergroundových psychedelických skupin a na tuto kompilaci plánovali zařadit i jednu skladbu od Porcupine Tree. Do vydání uběhlo 18 měsíců a mezitím S. Wilson vydal dvě kazety, první již hotovou z dřívější doby s názvem "Targuin's Seedweed Farm" a druhou pojmenovanou "The Nostalgia Factory", přičemž obě byly opatřené booklety s fiktivním příběhem skupiny a dalšími disinformacemi. Po vydání kompilace byla Wilsonovi nabídnuta smlouva s plány vydat tyto dvě kazety jako dvě dvoj-alba, ale nakonec bylo rozhodnuto vybrat to nejlepší a vytvořit dvojalbum jedno. A tak vzniklo ON THE SUNDAY OF LIFE...

Po krátkém ambientním intru "Music For The Head" nás přivítají odpudivé elektronické bicí a skladba "Jupiter Island". Podle mě tato skladba patří k těm horším na albu a zní mi trochu punkově, velmi jednoduše. Kompozice je každopádně na hony vzdálena tomu, co v pozdějších letech pod hlavičkou Porcupine Tree přijde, ale dají se zde už zaslechnout záblesky ve formě experimentální hry S. Wilsona na kytaru a jeho fascinace zvukovými efekty. Následuje "Third Eye Surfer", což je opět ambientní vsuvka a musím říci, že se mi asi narozdíl od většiny jiných lidí tyto mezihry líbí. Tento "song" plynule přejde do titulní skladby "On The Sunday Of Life...", což je jakási předehra před první stěžejní skladbou na albu s názvem "The Nostalgia Factory". Tato skladba je překvapivě dobrá, s prvky pozdější tvorby Porcupine Tree - "kráčející" basou, rytmickými kytarovými riffy a hlavně tunou syntezátorových efektů, které vytvářejí zajímavou barvu celku. Na konci tato skladba znovu přechází do ambientní plochy, která je vážně povedená a nádherně podtrhne atmosféru celého alba. Jedinou výtku bych možná měl ke zpěvu, který je podivně "upištěný", určitě hodně zefektovaný, a mám problémy uvěřit tomu, že je to hlas S. Wilsona. Dále přichází "Space Transmission" - temné, zbytečně dlouhé odříkávání nějakého poselství (texty jsem ještě nestudoval) a po krátkém žvatlání v "Message From A Self Destructing Turnip" přichází nejlepší skladba celého alba - "Radioactive Toy". Tohle už jsou praví Porcupine Tree a ne nadarmo je tato píseň ve stálém repertoáru skupiny. Studiová verze je sice skvělá, ale ještě lepší je živá verze na albu COMA DIVINE. Je asi zbytečné tuhle věc rozebírat, jeden z mých nejoblíbenějších songů od Porcupine Tree, ale možná by bylo zajímavé ji slyšet s akustickými bicími v podání Gavina Harrisona, tak jako se stalo například s celým albem UP THE DOWNSTAIR. Po "radioaktivní hračce" přichází Nine Cats, což je dle mého názoru velmi povedená píseň, opět s krásnou kytarou a také klávesami. Pouze dojem opět trochu kazí ony proklaté elektronické bicí. Po krátké vsuvce "Hymn" následuje "Footprints", která je zajímavá svou strukturou, kde je sloka velmi tichá a klidná a po ní skladba exploduje do refrénu. Opět se jedná o pro mě vydařenou skladbu a navíc také obsahuje celkem povedené kytarové sólo v prostředku skladby. Další na řadě je "Linton Samuel Dawson" a upřímně se mi tato věc vůbec nelíbí. Refrén je sice zajímavý, ale skladbě dominují nenápadité bicí a hlavně vokál je minimálně legrační - jako kdyby S. Wilson šlukoval hélium. Nádleduje "And The Swallows Dance Above The Sun", která opět patří k tomu lepšímu materiálu a znovu zde slyšíme jakoby preludium budoucích alb, hlavně co se týče různých post-efektů, se kterými si evidentně Wilson ve studiu rád hraje. Následují strašně nezajímavá, repetitivní a zbytečná "Queen Quotes Crowley", zvuková slátanina "No Luck With Rabbits" a "Begonia Seduction Scene", která začíná velmi jemně, melancholicky a opět přechází do široké ambientní plochy. Dalším songem je "This Long Silence", která mi dost připomíná "The Nostalgia Factory", a která je opět povedená, ikdyž ne tolik výrazná. Album uzavírá "It Will Rain For A Million Years" a snad lepší "zavírák" nemohl být. Tuto skladbu mám hodně rád a její atmosféra je nepopsatelná. Ambientní klávesové plochy jsou vyplněné krásnou plačtivou kytarou a až bude venku jemně pršet a kapky budou klepat o parapet, určitě si jí výjimečně pustím zvlášť od ostatních skladeb na albu.

Jistě se mnou nebude hodně lidí souhlasit, ale první album Porcupine Tree považuji za velmi dobré, zvláště pokud uvážíme, že všechno dělal Steven Wilson sám, a že se jedná o jeho muzikantský debut (vedle projektu No-Man). Kdyby S. Wilson vyhodil těch pár zbytečností a zkrátil celkovou stopáž tak o 30%, hodnotil bych tohle album hodně vysoko - třeba až na úroveň Signify nebo The Sky Moves Sideways. V mé knihovničce má ale určitě speciální místo a vlastním krásnou reedici od Snapperu v papírovém obalu, na který prach rozhodně nesedá, protože jeho obsah čas od času do přehrávače nasypu. Doporučuji.
reagovat

Hudbu, tak typickou pro pozdější Porcupine Tree byste na téhle placce asi hledali marně. Má s ní totiž pramálo společného, ačkoliv i zde se dají najít vyjímky, které potvrzují pravidlo v podobě dnes již klasické Radioactive Toy či dle mého názoru na albu vůbec nejlepší skladby It Will Rain For A Million Years.
Vlastně se ani nejedná o plnohodnotné album, spíše o fragmenty toho, co se Stevenu Wilsonovi podařilo zachránit z magnetofonového pásku, na který si dlouho před oficiálním vznikem Porcupine Tree nahrával své hudební nápady. A takto vlastně titul vnímá i samotný Wilson. Je to skvělá a jedinečná příležitost, jak si udělat obrázek o formování nejen Porcupine Tree, ale hlavně hudebních vizí SW. "Běžný" posluchač album sotva doposlouchá do konce, ale fandu dikobrazího ostnu přenese do prehistorie, k zárodku současné, v progresivně rockovém světě po právu uznávané a nepřehlédnutelné formaci s prapodivným názvem Porcupine Tree.
reagovat

Jarouš @ 16.10.2015 19:43:49
Ano, je to velmi zajímavý pohled na počáteční tvorbu Wilsona.
Rozhodně to není na každodenní poslech.
3,5* a s ohledem na věci následující 3*.

Snake @ 16.10.2015 22:12:35
Jarouši, reagovat na takhle starou recku asi nemá cenu, její autor už se s tebou do diskuze nepustí. Shodou okolností mi před pár týdny tohle cd přistálo ve sbírce, slyšel jsem ho teprve párkrát a s tím hodnocením to vidím podobně. Je to jiné, ale vůbec ne špatné. Zkusím napsat vlastní recenzi, ale nějakou dobu to potrvá :)

Zajímavé je, že nick TomKas tady má dvě recenze a dvě hodnocení, jak je to možné ? Ne, že by mi na tom nějak záleželo, ale je to rarita...