Reakce na recenzi:

KeyserSoze - @ 17.09.2007

Někdy kolem roku 1987 se mladý muzikant jménem Steven Wilson rozhodl, že se stane profesionálním muzikantem a v mysli se mu zrodil nápad, jak se protlačit do hudebního byznysu. Vymyslel fiktivní skupinu ze 70. let s názvem Porcupine Tree a nahrál několik hodin hudby, kterou někdy v roce 1989 začal rozesílat po různých lidech, a která se také dostala do rukou jistých pánů vydávajících hudební časopis a kteří zrovna zakládali vlastní nahrávací společnost. Jejich prvním vydáním byla kompilace skladeb nejlepších undergroundových psychedelických skupin a na tuto kompilaci plánovali zařadit i jednu skladbu od Porcupine Tree. Do vydání uběhlo 18 měsíců a mezitím S. Wilson vydal dvě kazety, první již hotovou z dřívější doby s názvem "Targuin's Seedweed Farm" a druhou pojmenovanou "The Nostalgia Factory", přičemž obě byly opatřené booklety s fiktivním příběhem skupiny a dalšími disinformacemi. Po vydání kompilace byla Wilsonovi nabídnuta smlouva s plány vydat tyto dvě kazety jako dvě dvoj-alba, ale nakonec bylo rozhodnuto vybrat to nejlepší a vytvořit dvojalbum jedno. A tak vzniklo ON THE SUNDAY OF LIFE...

Po krátkém ambientním intru "Music For The Head" nás přivítají odpudivé elektronické bicí a skladba "Jupiter Island". Podle mě tato skladba patří k těm horším na albu a zní mi trochu punkově, velmi jednoduše. Kompozice je každopádně na hony vzdálena tomu, co v pozdějších letech pod hlavičkou Porcupine Tree přijde, ale dají se zde už zaslechnout záblesky ve formě experimentální hry S. Wilsona na kytaru a jeho fascinace zvukovými efekty. Následuje "Third Eye Surfer", což je opět ambientní vsuvka a musím říci, že se mi asi narozdíl od většiny jiných lidí tyto mezihry líbí. Tento "song" plynule přejde do titulní skladby "On The Sunday Of Life...", což je jakási předehra před první stěžejní skladbou na albu s názvem "The Nostalgia Factory". Tato skladba je překvapivě dobrá, s prvky pozdější tvorby Porcupine Tree - "kráčející" basou, rytmickými kytarovými riffy a hlavně tunou syntezátorových efektů, které vytvářejí zajímavou barvu celku. Na konci tato skladba znovu přechází do ambientní plochy, která je vážně povedená a nádherně podtrhne atmosféru celého alba. Jedinou výtku bych možná měl ke zpěvu, který je podivně "upištěný", určitě hodně zefektovaný, a mám problémy uvěřit tomu, že je to hlas S. Wilsona. Dále přichází "Space Transmission" - temné, zbytečně dlouhé odříkávání nějakého poselství (texty jsem ještě nestudoval) a po krátkém žvatlání v "Message From A Self Destructing Turnip" přichází nejlepší skladba celého alba - "Radioactive Toy". Tohle už jsou praví Porcupine Tree a ne nadarmo je tato píseň ve stálém repertoáru skupiny. Studiová verze je sice skvělá, ale ještě lepší je živá verze na albu COMA DIVINE. Je asi zbytečné tuhle věc rozebírat, jeden z mých nejoblíbenějších songů od Porcupine Tree, ale možná by bylo zajímavé ji slyšet s akustickými bicími v podání Gavina Harrisona, tak jako se stalo například s celým albem UP THE DOWNSTAIR. Po "radioaktivní hračce" přichází Nine Cats, což je dle mého názoru velmi povedená píseň, opět s krásnou kytarou a také klávesami. Pouze dojem opět trochu kazí ony proklaté elektronické bicí. Po krátké vsuvce "Hymn" následuje "Footprints", která je zajímavá svou strukturou, kde je sloka velmi tichá a klidná a po ní skladba exploduje do refrénu. Opět se jedná o pro mě vydařenou skladbu a navíc také obsahuje celkem povedené kytarové sólo v prostředku skladby. Další na řadě je "Linton Samuel Dawson" a upřímně se mi tato věc vůbec nelíbí. Refrén je sice zajímavý, ale skladbě dominují nenápadité bicí a hlavně vokál je minimálně legrační - jako kdyby S. Wilson šlukoval hélium. Nádleduje "And The Swallows Dance Above The Sun", která opět patří k tomu lepšímu materiálu a znovu zde slyšíme jakoby preludium budoucích alb, hlavně co se týče různých post-efektů, se kterými si evidentně Wilson ve studiu rád hraje. Následují strašně nezajímavá, repetitivní a zbytečná "Queen Quotes Crowley", zvuková slátanina "No Luck With Rabbits" a "Begonia Seduction Scene", která začíná velmi jemně, melancholicky a opět přechází do široké ambientní plochy. Dalším songem je "This Long Silence", která mi dost připomíná "The Nostalgia Factory", a která je opět povedená, ikdyž ne tolik výrazná. Album uzavírá "It Will Rain For A Million Years" a snad lepší "zavírák" nemohl být. Tuto skladbu mám hodně rád a její atmosféra je nepopsatelná. Ambientní klávesové plochy jsou vyplněné krásnou plačtivou kytarou a až bude venku jemně pršet a kapky budou klepat o parapet, určitě si jí výjimečně pustím zvlášť od ostatních skladeb na albu.

Jistě se mnou nebude hodně lidí souhlasit, ale první album Porcupine Tree považuji za velmi dobré, zvláště pokud uvážíme, že všechno dělal Steven Wilson sám, a že se jedná o jeho muzikantský debut (vedle projektu No-Man). Kdyby S. Wilson vyhodil těch pár zbytečností a zkrátil celkovou stopáž tak o 30%, hodnotil bych tohle album hodně vysoko - třeba až na úroveň Signify nebo The Sky Moves Sideways. V mé knihovničce má ale určitě speciální místo a vlastním krásnou reedici od Snapperu v papírovém obalu, na který prach rozhodně nesedá, protože jeho obsah čas od času do přehrávače nasypu. Doporučuji.