Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 18.05.2018

Kouzlu magického sdružení kolem Stevena Wilsona jsem propadl už při prvním kontaktu s jejich hudbou - byly to tvrďácké In Absentia a Deadwing a dvoudiskový skvost z první éry, The Sky Moves Sideways. Už je tomu dávno, a i když Wilson nikterak neskrýval inspirační vzory, vždy opentlil hudbu PT jedinečnou aurou.

Bornlivedie je nezbytným mluveným intrem, které PT hojně užívali ve své psychedelické fázi. Pak se po dikobrazovsku náramně vyloupne titulní melodická pecka, která svou gruntovní rockovou podobou rozstřikuje adrenalin a vyvolává kovovou éru PT.

The Sleep of no Dreaming je rozkošně tvarovanou psychedelickou krasavicí - ospalá, nepřítomná nálada, drobné elektro vzruchy a éterická Wilsonova deklamace.

Po ledově ambientním zklidnění v podobě Pagan přichází jako vlna Waiting Phase one. Rozběhnutí rytmiky v tribálním duchu a fantasticky procítěný Wilsonův zpěv se nenávratně zavrtávají do mého nitra. Žádná divá agrese,je tu procítění, v závěru se přece jen přitopí.

Waiting Phase two pokračuje v duchu zadumaných elektronických mlhavých maleb, známých i z předchozí desky, s podporou živoucí umělé rytmiky a studených úderů klavíru. Po všech stránkách skvost...

Sever je těžkou, nervní deklamací, kde ostré nástrojové výpady zmírňuje Wilsonův odevzdaný hlas. Přichází kouzelná atmosférická zákoutí a opět nájezdy v dikobrazí top formě.

Idiot Prayer je elektronicky, ambietně dokreslenou a líně se sunoucí zvukovou masou, nataženou na plochu přes sedm minut. Typické psychotické a manické sny, známé z první éry PT. Kazatel Wilson a rytmické hody dokonají zkázu.

Pravým opakem je nejlepší wilsonovskou melodikou obdařená Every Home is Wired, jasně jeden z vrcholů desky. Podobné nádhery uměl Steven vždy - The Moon Touches Your Shoulder či The Rest Will Flow. Pětiminutovka rozkoše.

Intermediate Jesus je sedm minut čisté psychedelické improvizace. Elektronický podklad, futuristické ladění, basové a bicí zlomy činí z toho vskutku nevšední zážitek.

Light Mass Prayers jsou čtyři minuty vesmírného, průzračného chladu, bodajícího do duše jako jehly.

Závěr Dark Matter je vpravdě ve velkém stylu, osm a půl minuty uběhne jako vodní příval. Umělý začátek s mrazivými doteky prázdnoty postupně přechází v temnou, dokonale rytmicky vytesanou mantru. Ano, tohle je dokonale známý a zažitý dikobrazí strom, neporazitelný a chladně věčný. Elitní, náladové představení.

Jen velmi těžko tu hledám negativa. Protože za plný počet jsou moje osobní démanty, uvedené v úvodu, a ještě Up the Downstair a Lightbulb Sun, dávám s nejtěžším srdcem čtyřku. Pro skalní Stevenovy fandy ale jasná volba.