Reakce na recenzi:

Snake - @ 18.01.2015

Dneska bychom mezi rockovými fanoušky asi jen velmi těžko hledali človíčka, kterému by jméno téhle kapely vůbec nic neřeklo. Možná tak v pravé poledne a s lucernou v ruce. Až do roku 2005 jsem však neměl o "Dikobrazím ostnu" ani páru. Mé seznámení s ním proběhlo teprve prostřednictvím desky Deadwing a mohlo za to vynikající hodnocení a celkem sugestivní recka v tehdejším Sparku.

Cédéčko jsem si tenkrát nesl z obchodu pěkně nažhavený a dodnes si vybavuji zklamání, které mi připravila úvodní titulní skladba. Mé očekávání bylo obrovské, ale kolovrátkový a celkem monotóní rytmus s razantními kytarovými vstupy mě tedy neohromil. A disharmonické, trýznivě kvílivé sólo hostujícího Adriana Belewa mi taky zrovna nepřidalo. Ovšem od následující skladby Shallow už bylo všechno v nejlepším pořádku a Porcupine Tree dostali mě na lopatu. Místy téměř prog metalový nářez s řádně břitkou kytarou mě prostě nadchnul, špatný začátek byl zapomenut a já dychtivě očekával věcí příštích. A dočkal jsem se, s bolestně nádhernou a melancholicky laděnou písní Lazarus spokojený byl jsem měrou vrchovatou. Ten refrén je úžasný a skladba samotná je jedním z pilířů tohoto alba. Koneckonců i v rámci celkové produkce Porcupine Tree patří tahle věcička k mým nejoblíbenějším a dočkala se i pěkného videoklipu.

Halo je opět písničkou z razantnějších, hodně rytmickou a podepřenou elektronikou. Navíc s výborným refrénem a zahuštěnou instrumentální pasáží, ve které znovu blýskne se Belew. V členité Arriving Somewhere But Not Here najdeme všechno možné. Od hmatatelného zoufalství, přes kytarovou masáž, až po ambient. Taky má dvanáct minut a je nejdelší skladbou na desce. Mellotron Scratch je dalším zakukleným hitem, zhruba rozděleným na dvě části. Z počátku se subtilní instrumentací, elektronikou zkreslenými bicími, zasněným vokálem páně Wilsona a srdcervoucím refrénem. Malé přitvrzení v závěru skladby neuškodí, ale opravdu řádné riffovačky dočkáme se až v následující Open Car, kde jako dokonalý protipól poslouží "měkký" a melodický refrén.

Podmanivá The Start Of Something Beautiful nabídne kontrast náladotvorné hudby ve slokách s poměrně zlostnými refrény a navíc je tu velmi pěkná instrumentální vsuvka. Veskrze povedenou tečkou za celou deskou je pak nádherná balada Glass Arm Shattering s mnohohlasným vokálním doprovodem...

Touhle deskou začal můj vztah s Porcupine Tree a během následujících let jsem postupně - a většinou v luxusních dvoudiskových edicích - nashromáždil téměř celou jejich řadovou diskografii. Sedí mi jak psychedelické začátky na deskách Up The Downstair, nebo Voyage 34, velmi melodická písničková tvorba prezentovaná alby Stupid Dream a Lightbulb Sun, i téměř prog metalový nášup v nahrávkách In Absentia, či Fear Of A Blank Planet. Postupně začal jsem se zajímat i o další projekty Stevena Wilsona, zkusil jsem to s No - Man i s jeho sólovou tvorbou a začal ho objevovat i jako vyhledávaného producenta. Nakonec i za to, že koupil jsem si remasterovanou edici In The Court Of The Crimson King vděčím právě jemu. I z výše uvedeného je tedy jasné, že mám k "Dikobrazímu ostnu" hodně blízký vztah. S hodnocením je to tedy sakra těžké, ale i když byla tahle deska tou první, plnej počet nedám. Čtyři.