horyna - @ 09.07.2017 | #

Osmá studiová nahrávka Deadwing se dá označit jako netvrdší, chcete-li nejmetalovější výtvor dikobrazího ostnu. Zvuk kytar je někdy nervy drásající, okno posluchačovi místnosti se dost často samočině otevírá do toho nejhlubšího a nejtemnějšího lesa a mašinkami zkreslený a zdepresivnělý Stevenův vokál, nahání strach i vážné pochybnosti do roviny pocitové.

Na druhou stranu je to skutečně první zcela úspěšná a do té doby i nejprodávanější nahrávka P. T., díky které kapela okamžitě podepisuje nový kontrakt s nadnárodní společností Roadrunner. O úspěch se zaslouží rovněž dva singly Shallow a Lazarus.

Na albu spolupracuje dvojice Adrian Belew, který hraje kytarová sóla va skladbách Deadwing a Halo a Mikael Akerfeldt z Opeth, který přidává vokální harmonie na Deadwing, Lazarus a Arriving Somewhere but Not Here plus druhé sólo.

Často surrealistické texty byly psány s Mikem Bennionem a Wilson měl v úmyslu je převádět do filmové podoby na způsob Lynch-ových vidin, z čehož nakonec sešlo.


Úvod a titulní Deadwing má ambice "čapnout" svou oběť okamžitě. Jadrně drsné kytary tu sedí milimetrově, v zákoutí se mačká armáda melodií, které se ukáží až s opakovaným poslechem. V půli se vykoná očistná Steveova lázeň a po ní připlují další temná mračna.
Shallow disponuje hitovým refrénem na podloží klasicko kytarovém a vzdáleně odráží jemné prvky disonantní melodiky.
Jako třetí je připravena podmanivá věc Lazarus, ihned je jasné, proč byla vybrána jako singl. Kvanta precizní melancholie, jaká vystopujeme jen u pana Wilsona. Nádhera. A nádherné okamžiky na nás čekají i s další snůškou výborných skladeb. Vybral bych dvanáctiminutovou prog perlu Arriving Somewhere But Not Here- jako dokonalou difinici stylu P. T. Vynikající a maximálně procítěný Stevenův zpěv v Open Car, nebo dojemnou baladu na závěr, skladbu Glass Arm Shattering- kde máme možnost si vychutnat rozmanitou Harrisonovu hru na bicí a dokonalou práci s atmoškou.

Deadwing je další nahrávka, na které předvedl své chopnosti a cit, co se týče ponoření do nálad, mistr oboru, klávesista Richard Barbieri.
Jde o jedno ze základních děl prog rocku.

jirka 7200 @ 09.07.2017 21:25:26 | #
Na PA myslím kdysi psali v souvislosti s Porcupine Tree o tzv. Schopenhauerově podobenství - ten stvořil teorii o stepních dikobrazech. Jistě jde o zoologický nesmysl, ale metafora je to skvělá. Ve stepi se stmívá. Vzduch vychládá a dikobrazům je tam zima. Vyhledají jiného dikobraza a přitulí se k němu, aby se zahřáli jeho živočišným teplem. V tom se vzájemně popíchají ostny, to je bolí a tak se rozejdou. Step však více vychládá, proto si najdou dalšího druha nebo družku, přitulí se, znova se popíchají a prchají od sebe…

A toto je obraz lidského dramatu: samota studí a blízkost často bolí. Pořád hledáme někoho, kdo by nás přivinul a zahřál, ale popícháme se svými citovými ostny, rozejdeme se… a už hledáme někoho dalšího...

Wilson se prý údajně cítil jako ten dikobraz, neboť chtěl dělat muziku podle sebe a ne podle ostatních, s kterými se dal dohromady.....

A Tree je údajně název domácího studia, kde si Wilson ztvořil osamocen svůj hudební výraz, který byl naprosto odlišný, než ten, který zněl na konci osmdesátek a počátku devadesátek.

Jedna z dalších teorií :-)