Reakce na recenzi:

Snake - @ 11.10.2013

Poslední dva, až tři roky se věnuji především italskému progu z první poloviny sedmdesátých let minulého století a tak není divu, že mi v pazourech uvízli i vrcholní představitelé tohoto směru, Premiata Forneria Marconi. Tato kapela během své dlouhé kariéry prodělala několik stylových proměn a může se pochlubit poměrně rozsáhlou diskografií, já jsem však přesvědčený o tom, že to nejpodstatnější předvedla již na svých prvních dvou řadových albech, shodně vydaných v roce 1972. Debut nese název Storia Di Un Minuto a na ploše necelých pětatřiceti minut tu najdeme sedm zářezů.

Úvod desky je měkkounký, jak myší bříško a tichá introdukce jen zvolna přetaví se do monolitu Impressioni di Settembre. Tahle úžasná skladba patří k těm od PFM nejznámějším (také byla vůbec první, kterou jsem na ytb slyšel) a to zcela poprávu. Pomalu buduje si atmosféru a graduje posmutněle působivou melodií, provázenou hřměním bicích nástrojů. Ten leitmotiv je parádní a člověku nezbyde, než před takovou nádherou a přímo učebnicovým příkladem symfonického progresivního rocku smeknout kulicha.

V té razantnější rockové podobě se PFM představí v následující hříčce É Festa. Téměř instrumentální nášup překypuje pozitivní atmosférou, radostí z hraní, ohromuje precizně odehranými party a potěší přítomností humoru a nadsázky. A sotva jeden majstrštyk končí, další začíná. Dove... Quando... (Parte I) doslova obejme posluchače melancholickou, téměř renesanční atmosférou. Prim tu hraje akustická kytara, dechové nástroje a podmanivá italština. Jen zavřít oči a oddat se tónům a relaxaci. Ze snění zjihlého rockera vytrhne Dove... Quando... (Parte II). Instrumentální paráda s mnoha zvraty. Úhozy do klimpru, nebo houslové party kapela střídá energickými vstupy a lehkým "jazzy" nádechem v závěru skladby.

Předposlední La Carrozza di Hans trochu klame téměř hard rockovým začátkem, ale vzápětí i ona sklouzne do té příjemně relaxační polohy. Nesmělý vokál, přednesený téměř šeptem uvolní místo akustické kytaře a dynamičtějších pasáží posluchač se dočká až v závěrečné třetině skladby.

A je tu finále. Grazzie Davvero. Drnkání do strun a sugestivní zpěv vybízí k výletu do říše fantazie, ale najednou přichází nečekaný zvrat a do hry vstupuje dechový big band! Plechová kavalerie řinčí a kupředu se šine v tříčtvrtečním taktu. Trochu klopotně, neobratně, ale zní to velkolepě a v některých pasážích blíží se to moderní vážné hudbě. Fanfárka v samotném závěru pak připomíná soundtrack k westernu, ale to už celé album neodvratně končí...

Nebyla to láska na první poslech. Zrovna k závěrečné Grazie Davvero jsem si musel prošlapat cestu, ale stálo to za to. Dnes pro mě deska nemá slabšího místa a reedice z roku 2005 navíc disponuje velice dobrým zvukem. Na dobu vzniku téhle nahrávky určitě. Vynikající doplněk kterékoliv progrockové sbírky.

*****