Premiata Forneria Marconi - Storia Di Un Minuto (1972)

21.06.2018 pinkman | #

Neskutečně pohodová a příjemná muzika pro navození té pravé, bezstarostné nálady. Rozmanitá hudba plná křehké atmosféry a vyspělé hráčské erudice. Na debut jde o hodně promakaný kus, který bych označil za nejlepší album Premiaty. Možná je můj soud přehnaný, možná odvážný, ale já to tak slyším. Jejich přednes je komplexní každým coulem, klávesové barvy jsou podány v širokém spektru a občas zabloudí k jazzovým hranicím. Vokál je příjemný, ořezaný od patosu podobně hrajících francouzů Mona Lisa, což působí daleko věrohodněji a divák nemá pocit klamu.

Italové jsou specialisté ve vykreslování instrumentální scenérie, která se opírá o různé druhy nástrojů, především z dechové sekce. Ani Storia di un minuto není žádná vyjímka. PFM kdysi bývala načechraná agilní jednotka, složená ze samých mistrů svého oboru. Neříká se jim náhodou multiinstrumentalisté?

Momentální TOP skladba: Impressioni di Settembre
reagovat

21.02.2015 Le Fantak | #

Všiml jsem si, že přestože jsem sem napsal už přes dvacet recenzí, ani jedna nebyla na skutečně progresivní album, takže, jak už asi chápete, se to teď pokusím napravit.
Storia di un minuto je z mého pohledu zcela vyrovnaná s následujícím Per un amico. Je sice trošku méně učesaná, možná ne tak vyspělá, ale zase je energičtější a méně profesorská.
Když nepočítám Introduzione, kde není moc o čem psát, každá jedna skladba je zcela vynikající. Obzvlášť povedená je, ony jsou ale vlastně všechny, třetí E festa. Je jaksi jazzovější a živelnější, než zbytek alba. Naprosto vynikající je ovšem album jako celek. Pokud bych měl ještě něco vypíchnout, tak Dove... quando, parte II je naprosto super.
Na rozdíl od valné většiny progrockových skupin jsou PFM celkem snadno poslouchatelní, což velmi oceňuji, a oproti například Van Der Graaf Generatoru a jiným se vás na první poslech nesnaží zabít - třeba doposlouchat poprvé Trout Mask Replicu nebo Pawn Hearths byly pro mě takřka heroické výkony, ačkoliv obě desky se mi dneska moc líbí.
Plný počet bez diskuze.
reagovat

Snake @ 21.02.2015 09:40:44
E' Festa je nepochybně jejich největším hitem a nemůže tak chybět na žádné show. Jinak souhlas, hudba PFM je velmi melodická a posluchačsky přístupná. Díky za recku !

Petr87 @ 21.02.2015 20:04:05
Fantastická deska...
Za sebe bych zde vyzdvihl hlavně skladbu Impressioni di Settembre, ta mne vždycky dostane do kolen... hlavně ten majestátní závěr.
Lunga vita rock progressivo Italiano!

Snake @ 21.02.2015 20:19:16
Pravda pravda, jen houšť :)

11.10.2013 Snake | #

Poslední dva, až tři roky se věnuji především italskému progu z první poloviny sedmdesátých let minulého století a tak není divu, že mi v pazourech uvízli i vrcholní představitelé tohoto směru, Premiata Forneria Marconi. Tato kapela během své dlouhé kariéry prodělala několik stylových proměn a může se pochlubit poměrně rozsáhlou diskografií, já jsem však přesvědčený o tom, že to nejpodstatnější předvedla již na svých prvních dvou řadových albech, shodně vydaných v roce 1972. Debut nese název Storia Di Un Minuto a na ploše necelých pětatřiceti minut tu najdeme sedm zářezů.

Úvod desky je měkkounký, jak myší bříško a tichá introdukce jen zvolna přetaví se do monolitu Impressioni di Settembre. Tahle úžasná skladba patří k těm od PFM nejznámějším (také byla vůbec první, kterou jsem na ytb slyšel) a to zcela poprávu. Pomalu buduje si atmosféru a graduje posmutněle působivou melodií, provázenou hřměním bicích nástrojů. Ten leitmotiv je parádní a člověku nezbyde, než před takovou nádherou a přímo učebnicovým příkladem symfonického progresivního rocku smeknout kulicha.

V té razantnější rockové podobě se PFM představí v následující hříčce É Festa. Téměř instrumentální nášup překypuje pozitivní atmosférou, radostí z hraní, ohromuje precizně odehranými party a potěší přítomností humoru a nadsázky. A sotva jeden majstrštyk končí, další začíná. Dove... Quando... (Parte I) doslova obejme posluchače melancholickou, téměř renesanční atmosférou. Prim tu hraje akustická kytara, dechové nástroje a podmanivá italština. Jen zavřít oči a oddat se tónům a relaxaci. Ze snění zjihlého rockera vytrhne Dove... Quando... (Parte II). Instrumentální paráda s mnoha zvraty. Úhozy do klimpru, nebo houslové party kapela střídá energickými vstupy a lehkým "jazzy" nádechem v závěru skladby.

Předposlední La Carrozza di Hans trochu klame téměř hard rockovým začátkem, ale vzápětí i ona sklouzne do té příjemně relaxační polohy. Nesmělý vokál, přednesený téměř šeptem uvolní místo akustické kytaře a dynamičtějších pasáží posluchač se dočká až v závěrečné třetině skladby.

A je tu finále. Grazzie Davvero. Drnkání do strun a sugestivní zpěv vybízí k výletu do říše fantazie, ale najednou přichází nečekaný zvrat a do hry vstupuje dechový big band! Plechová kavalerie řinčí a kupředu se šine v tříčtvrtečním taktu. Trochu klopotně, neobratně, ale zní to velkolepě a v některých pasážích blíží se to moderní vážné hudbě. Fanfárka v samotném závěru pak připomíná soundtrack k westernu, ale to už celé album neodvratně končí...

Nebyla to láska na první poslech. Zrovna k závěrečné Grazie Davvero jsem si musel prošlapat cestu, ale stálo to za to. Dnes pro mě deska nemá slabšího místa a reedice z roku 2005 navíc disponuje velice dobrým zvukem. Na dobu vzniku téhle nahrávky určitě. Vynikající doplněk kterékoliv progrockové sbírky.

*****
reagovat

diesbies @ 11.10.2013 19:57:47
Snake: velice pěkně napsané, rané PFM mám moc rád.

zdenek2512 @ 12.10.2013 03:43:59
Když jsem v roce 1974 nastoupil na VŠ a v kolejní vývěsce jsem si přečetl nabídku k nahrání této kapely jako PFM tak jsem okamžitě zbystřil, kapelu jsem neznal a šel jsem za dotyčným a informoval se co je to za kapelu. Tehdy aktuální album World Became The World jsem si nahrál a bylo mi řečeno, ýe kapela patří mezi oblíbence Keitha Emersona a vydávají na jeho značce Manticore. Album se mi líbilo, ale neoslovilo mě to tolik jako třeba Frank Zappa. Nicméně moc hezky jsi to napsal a díky za recenzi na dnes již zapomenutou desku i kapelu.

Snake @ 12.10.2013 09:07:05
Díky za vaše názory,pánové.P.F.M ale nejsou až tak zapomenutí,hned následující album Per Un Amico má jenom tady osm hodnocení a to není tak špatné.Ty se,Zdeňku,snažíš propagovat daleko okrajovější žánr...

zdenek2512 @ 12.10.2013 09:16:52
Snake: zdravím, to s těmi okrajovými žánry máš pravdu:-). Mám pocit, že ta deska Per un Amico vyšla v Anglii jako Photos Of Ghosts zřejmě v angličtině. On jim psal texty Peter Sinfield, pěkná je jeho sólová deska a psal v začátcích i pro King Crimson. Mně se PFM líbí, ale zatím jsem nedospěl k tomu abych si je koupil.

Snake @ 12.10.2013 09:45:17
Máš pravdu,Photos of Ghosts je upravenou a trochu rozšířenou verzí alba Per Un Amico v angličtině,preferuji však původní italské vydání.

zdenek2512 @ 12.10.2013 11:10:13
Snake: ja jsem mel v te dobe nahrane prave Photos of Ghosts a World Became The World. Ty puvodni italske jsem nikdy neslysel, mam je stazene tak si je poslechnu. :-). Kamarad ma na vinylu Jet Legs, ale to uz neni ono.

Jarda P @ 12.10.2013 18:04:51
Photos Of Ghosts a Borld Became the World jsem měl už v 70. letech, další desky Chocolate Kings a Jet Leg už mě nezaujaly hlavně díky příchodu nového zpěváka. Italské verze prvních 3 alb jsem koupil až letos a je to pro mě příjemné zpestření oproti angličtině.Každopádně parádní desky.

zdenek2512 @ 12.10.2013 18:28:14
JardaP: zdravim, ja to mel presne stejne, jen s tim rozdilem, ze ja je mel pouze nahrane. Desky byly pro me po trech stovkach docela luxus.

Snake @ 12.10.2013 18:30:24
Mluvíš mi z duše.K recenzím na Chocolate Kings a Jet Lag se snad taky někdy dostanu,desky to nejsou špatné,ale větší příklon k fusion a hlavně "umečený" vokál mi vadí..Dík za názor.

Jarda P @ 12.10.2013 19:34:34
Zdeňku, to, že jsem desky měl neznamená, že jsem si je nechal. Jako většina lidí v této zemi (kromě těch, co měli příbuzné v zahraničí) jsem si desky nahrál na kotoučák (nejlépe Maxell) a na další burze vyměnil za jiné a tak to šlo pořád dokola.
Navíc já měl rodinu už na VŠ, takže kupování desek bylo mimo realitu. O to víc mě těší dnešní ceny CD, které umožňují dohánět díry ve sbírce.Jako P.F.M.

zdenek2512 @ 13.10.2013 03:22:39
JardaP: souhlasím, ceny některých CD jsou na nejnižší možné úrovni. Protože koupit Jethro Tull pod dvě stě korun je paráda. Měl si výhodu toho, že jsi byl v Praze tam se daly na burze sehnat poklady. V Brně vznikla burza trochu později spíše v osmdesátých letech a to už jsem tam nebyl. Co se týká pásků tak já jsem používal BASF nebo Scotch ty Maxelly se objevily až koncem sedmdesátých a myslím jenom v Tuzexu. Scotchky se vytahovaly, mně nejvíce vyhovovaly pásky BASF. Stejně jsem se jich zbavil počátkem osmdesátých a přešel jsem na kazety.:-).

25.07.2007 hejkal | #

Premiata Forneria Marconi je pre mňa tou naj talianskou skupinou. Pri všetkej úcte k Banco Del Mutuo Soccorso, Le Orme a iným, PFM je o triedu ďalej.
Najväčšou zbraňou PFM je melodika, nádherná a krehká atmosféra ich dosiek, takže sú prístupné aj neškolenému uchu, ktoré často ani nezistí, že počúva pomerne zložitú hudbu.
Po úvode nastupuje geniálna Impressioni di Settembre s vynikajúcim klávesovým motívom. É festa ukazuje skupinu v tvrdšej, ráznejšej polohe, aby v zápätí v ďaľšej atmosferickej a krehkej skladbe Dove...Quando ukázala, čo je jej silnou stránkou (vrátane až džezovej inštrumentálnej pasáži v Part II).
Nadupaný prog La Carroza di Hans a záverečná Grazie Daverro dokresľujú nádherný debut, ktorý má iba jednu chybu, je pomerne krátky (a ani zvuk nie je dokonalý).
reagovat

josef k @ 23.06.2010 09:03:59
Souhlasím, hodně emocionální deska, co mě zasáhla do srdce. (narážím na své záporné hodnocení W.Ash a Argusu,kde prostě podobný emoce nevnímám) Jedna z nej italských kapel. Škoda, že pak začli zpívat anglicky a odvrátili se od svého směřování načrtnutém na této desce. Dávám jednoznačně, bez sebemenšího váhání, pět bodů.

17.01.2005 | #

No tak toto je velmi vydarená platna,jedna z najlepších italských progresívnych veci vobec.Na stránke >> odkaz je v top 20 na 3.mieste,a ja myslím že právom...Je to nádhera,majstrovské dielo,puštam si ju často a relaxujem,a obdivujem Talianov,pre ich obrovsku všestrannosť a feeling,od rocku až po kvazi renesančnu štýlovosť,a samozrejme ucelenu tematiku-v tomto prípade pribeh jednej minuty v živote človeka...Nadherná je skladba Impressioni di Settembre,ktorá je by som povedal asi jednou z najlepších skladieb PFM,naspievaných v taliančine...Fakt emocionálny zážitok,a vrelo každemu fandovi progress odporučam...Nádhera
reagovat

Óin @ 01.06.2007 00:00:00
Dostal jsem se k tomu poměrně nedávno, ale myslím si, že tohleto album rozhodně patří do Síně slávy světového prog-rocku... Mimochodem - taky vám Dove Quando připomíná hudbu z Nemocnice na kraji města? :-)