Reakce na recenzi:

horyna - @ 09.05.2017

Každá hudební nahrávka má svůj autentický příběh. Ať už se to týká procesu tvorby, nahrávací činnosti, nebo jejího uvedení na trh a zpětné odezvy u publika, pokaždé se jedná o jedinečný dokument. Ovšem příběh osobní, si každý posluchač vytvoří se spoustou nahrávek svůj vlastní a ten si dokáže uchovávat po několik desetiletí. Já vám jeden takový teď nabídnu: souvisí s albem Operation Mindcrime, kdysi velké naděje, později velikánů stylu, dnes už jen vlastního stínu, kapely Queensÿche z amerického Seattlu.

Tuto, jejich dodnes nejslavnější nahrávku, jsem si pořídil někdy v mezidobí alb Empire a Promised Land, tipnul bych si rok 1993. Z velice osobitého pojetí progresivního rocku/metalu této kapely jsem byl okamžitě uchvácen a ta, v té době nejpopulárnější prog metalová squadra, se rázem vyhoupla v mém žebříčku hudebních hodnot na přední příčky. V oné době, ovšem svět ovládal grungeový boom a ten postupně semlel i mé hodnoty. Po několika letech vlastnitví, jsem tohle cd vyměnil za (dnes upřímně napíšu) nějaký trendový odpad. Před nástupem nového milénia postupně zájem o podobnou muziku opadal a já se ke Queensrÿche opět rád navrátil. Jenže tehdy, už byl na trhu remasterovaný katalog jejich děl z roku 2003 a tak jsem znovu O. M. zakoupil, aniž bych tušil, jak moc jsem si remasterem v tomto případě pohoršil. V dnešní době je fůra výborně znovu upravených nahrávek, je ovšem i několik těch, jímž zmasterovaný proces zrovna nepomohl. Případ O. M. je ovšem jeden z nejhorších, jaké jsem měl možnost slyšet. Zvuk naprosto (omlouvám se za to slovo) zkurvený, hlasitost vytažená nad běžný rámec, dynamika nulová, nahrávka v přidaných stopách (hlavně sólech) nepříjemně praská a lupe, soustředěný poslech (především ve sluchátkách) dovede maximálně znepříjemnit a otrávit. Hodnoty DR- originál rok 88-13, remaster rok 2003-7. Což není na první pohled tak propastné (nejhorší nahrávka, u které jsem se setkal s (ne)poslouchatelností měla hodnoty 03-šlo o Metallicu a jejich Death Magnetic), poslechově ale nanejvýš znepříjemňující.
Sehnat v dnešní době ještě původní originální verzi není snadné, když na trhu leží skoro 15 let vydání nové. Léta jsem to neřešil a poslech "nějak" přežíval, až v posledních měsících a po změně aparatury, začal pátrat důkladněji. Pokud tedy nevezmete nahrávku z druhé ruky (tam o původní verzi jít samozřejmě může), zbude vám štěstí, sehnat ji z nějakého stařičkého, nebo zaniklého shopu s muzikou, podobně, jako se to nakonec poštěstilo mě. A tak příběh opusu O. M. je u konce a ten se po dlouhých, skoro pětadvaceti letech, ale hlavně v originální verzi (za zanedbatelný peníz) vrátil nazpět mezi svoje kolegy z let 90 a 94.

O nějaký den nazpět, (v době obědu) zazvonil pošťák u našeho domu a v ruce držel onen dlouho očekávaný balíček, jehož součástí byl i disk DeGarmovi party. Rychle dojíst, poslat ženu i s malým prďolínem na poobědovou siestu, tak aby nic nemohlo rušit váš připravovaný zážitek se znovunalezeným synem, tedy vlastně cédem. Rozbalit, šup do přehrávače, sluchátka na uši, volume doprava aaaa... Ten slastný a čistý zvuk, který se náhle linul, učinil mne opět šťastným :-) Opravdu výborně zachycená nahrávka Petrem Collinsem a dalšími slavnými osobnosmi- James Barton mix, zvukový inženýr Paul Northfield a orchestraci měl na starosti Michel Kamen (samozřejmě, mohlo být vytaženo víc basů), ale na ročník 1988 jde pořád o slušný nadstandard. V poměru k produkcím velkých kapel oné doby, vezměme například zvuk desek Wildest Dreams (Saga), A Momentary Lapse of Reason (Pink Floyd), nebo In the Spirit of Things (Kansas), či projektu Anderson Bruford Wakeman Howe, většinou šlo o čistou syntetiku. Lépe snad dopadli jen Rush a jejich Hold Your Fire, produkované rovněž P. Collinsem.

Jako malý kluk jsem si zařádil mezi písněmi 1-6 s imaginárními paličkami, baskytarou i sólovkou, takový odvaz už dlouho nepamatuji:-) Bude to i tím, že tu znám každé slovo, změnu rytmu, přechod, či vyhrávku. Od The Mission a Suite Sister Mary jsem se zklidnil a nahrávku si naplno užíval v poloze ležmo. Nebudu tu teď vychvalovat každou skladbu, jelikož bych na spousty z nich složil pochvalné ódy a musel se rozplývat do aleluja. Tady mi stupnice stejně stačit nebude, rtuť jejího známkování létá nahoru tak často, jak jen Scott Rockenfield energicky a silově mlátí (krásně je to slyšet v I Dont Believe in Love) do skvostně nazvučeného činelu, jehož zvuk připomíná svištění biče, zařezávajícího se hluboko do těla egyptského otroka, při stavbě pyramid a trhajícího z jeho zad kousky masa.

Být tak Chris DeGarmo v kapele ještě nějaký ten rok, či v současnosti, věřím, že by spolu dokázali ještě spoustu velkých věcí.